Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 346/98Nález ÚS ze dne 12.10.1998Trvání nároku na vydání věci v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/přechod/převod
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 122/12 SbNU 187
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.346.98
Datum podání04.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 4 odst.2

87/1991 Sb., § 5 odst.4, § 4, § 5 odst.1

99/1963 Sb., § 5, § 43


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 346/98 ze dne 12. 10. 1998

N 122/12 SbNU 187

Trvání nároku na vydání věci v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 12. října 1998 v senátě ve věci

ústavní stížnosti H. K., bytem USA, zastoupeného JUDr. Z. G.,

advokátem AK, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

16. 9. 1997, čj. 15 C 211/95-29, a rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 8. 4. 1998, čj. 18 Co 599/97-43, za účasti

Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího

účastníka obce Hlavní město Praha, zastoupeného Mgr. F. K.,

advokátem AK, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, čj. 18 Co

599/97-43, se zrušuje.

Odůvodnění.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatel mimo jiné uvádí, že svůj

nárok podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. uplatnil včas, tj.

osobně v podatelně soudu dne 31. 10. 1995. Napadenými rozhodnutími

bylo tedy porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve

smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), stejně jako ve smyslu článku 90 Ústavy ČR, neboť

zákonem stanoveným způsobem nebylo poskytnuta ochrana jeho právům.

Z těchto, jakož i dalších, důvodů se proto domáhá zrušení

napadených rozhodnutí.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, se v určené lhůtě

k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vedlejší účastník obec Hlavní město Praha uvedl ve svém

vyjádření ze dne 1. 10. 1998, že nárok byl stěžovatelem uplatněn

u soudu evidentně opožděně a že navíc výzva byla podána povinné

osobě, která není a ani nemohla být nositelem práv a povinností.

Z těchto důvodů navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Ze spisu

15 C 211/95 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že

stěžovatel podal u tohoto soudu podáním, předaným uvedenému soudu

osobně dne 31. 10. 1995, žalobu, opřenou o ustanovení zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na uložení povinnosti

k uzavření dohody o vydání, v žalobě blíže označených nemovitostí,

a to proti žalovanému, označenému jako Magistrát hlavního města

Prahy. Z výpisu z katastru nemovitostí vyhotoveného Katastrálním

úřadem Praha - město dne 6. 6. 1996 je patrno, že jako vlastník

předmětných nemovitostí je zde uveden "Čs. st. - Útvar hlavního

architekta P 1 Hradčanské nám. 12", zatímco podle údajů z katastru

nemovitostí ze dne 13. 3. 1998 je tímto vlastníkem obec Hlavní

město Praha. Usnesením ze dne 4. 10. 1996, čj. 15 C 211/95-11,

Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil, a to pro nedostatek

právní subjektivity na straně žalovaného. K odvolání stěžovatele

rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 1997, čj. 13

Co 69/97-15, tak, že napadené usnesení zrušil s poukazem na

ustanovení § 5 o. s. ř. a v něm zakotvenou poučovací povinnost,

která měla vést soud prvého stupně k pokusu o odstranění

procesního nedostatku postupem podle § 43 odst. 1 a § 104 odst.

2 o. s. ř. Poté stěžovatel podáním ze dne 5. 5. 1997 označil jako

žalovaného Hlavní město Prahu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu

1 ze dne 16. 9. 1997, čj. 15 C 211/95-29, byla žaloba stěžovatele

zamítnuta, a to z celé řady důvodů.

K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku obvodního

soudu rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že

rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí

omezil se však Městský soud v Praze na přezkoumání jen některých

důvodů uvedených v citovaném rozsudku obvodního soudu, když uvedl,

že žaloba proti obci Hlavní město Praha, označené za žalovaného,

byla podána již po uplynutí jednoho roku po účinnosti nálezu

Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., a nadto

směřuje proti žalované, která je sice podle listinných dokladů ve

stádiu odvolacího řízení jejich vlastníkem, není však jejich

držitelem ve smyslu § 4 citovaného restitučního zákona.

Uvedený

názor městského soudu však extrémně vybočuje z rámce vázanosti

soudce zákonem (článek 95 Ústavy ČR) i z rámce stávající soudní

judikatury. Tak kupř. již ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 1993, sp.

zn. 3 Cdo 41/92, publikovaném pod č. 14/94 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek vyslovil Vrchní soud v Praze názor, že

jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na

základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů

evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu

drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle ustanovení § 5

odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.

V projednávané věci s ohledem na posléze konstatovaný výpis

z katastru nemovitostí ze dne 13. 3. 1998 lze tedy o důvodnosti

zmíněné domněnky stěží míti pochyb. Obdobně bylo rozhodnuto

i v případě publikovaném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, v němž Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil

názor, že podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č.

87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci

(§ 5 odst. 1 tohoto zákona), a to u právnické osoby (organizace,

orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě

nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení

na straně žalovaného, postupuje soud podle ustanovení § 43 odst.

1 a 2 o. s. ř. Ostatně i judikaturu Ústavního soudu lze v tomto

směru považovat již za konstantní (II. ÚS 79/94 a další). Touto

judikaturou se zprvu v projednávané věci řídil i městský soud,

a to v již citovaném zrušujícím usnesení, vydaném jiným soudcem.

Již konstatované závěry městského soudu o prekluzi návrhu odporují

v tomto bodě navíc, a to v principu, rovněž zásadám logiky, neboť

měly-li by tyto závěry obstát, potom by všechna citovaná

rozhodnutí ve směru poučovací povinnosti soudů podle ustanovení

§ 5 o. s. ř. postrádala jakýkoli účel a smysl, z pouhého důvodu,

že jiné označení žalovaného (např. obec, na místo obecní úřad) by

stejně nemohlo nic změnit na faktu prekluze uplatněného nároku ve

vztahu k jinak označenému účastníku. Vzhledem k nálezu Ústavního

soudu publikovanému pod č. 164/1994 Sb., jenž v zákoně č. 87/1991

Sb. zrušil podmínku trvalého pobytu, a to dnem 1. 11. 1994, bylo

třeba restituční nárok podle tohoto zákona uplatniti nejpozději do

1. 11. 1995. Stěžovatel tak však učinil podáním předaným osobně

dne 31. 10. 1995. Přitom podle rovněž konstantní soudní judikatury

(např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1230/96) také

písemná výzva, která byla povinné osobě doručena před účinností

zákona č. 87/1991 Sb., sleduje-li uplatnění nároku na vydání věci,

zakládá za splnění ostatních zákonných podmínek právo na vydání

věci. Navíc Ústavní soud sdílí rovněž stanovisko, že ustanovení

§ 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku

státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok

na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn ještě před

účinností zákona č. 172/1991 Sb., zatímco ostatní věci přešly do

vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst.

1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se

k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti stanovené v § 4 odst.

1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. povinnosti věc vydat. Závěry

městského soudu se tím vším stávají i nepřezkoumatelnými a navíc

se ani zdaleka nezabývají námitkami uplatňovanými stěžovatelem

proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 v celé jejich šíři.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení článku 90

Ústavy ČR a článku 36 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyhověl a napadený rozsudek Městskéhosoudu v Praze podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. c) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru