Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 346/96Nález ÚS ze dne 12.02.1998Osoby oprávněné k restituci majetku podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Znárodnění
Dědění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 22/10 SbNU 145
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.346.96
Datum vyhlášení19.02.1998
Datum podání13.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/1945 Sb.

5/1945 Sb.

87/1991 Sb., § 6, § 3 odst.1, § 3 odst.2, § 3 odst.4 písm.c, § 3 odst.4 písm.d, § 3 odst.4 písm.e


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 346/96 ze dne 12. 2. 1998

N 22/10 SbNU 145

Osoby oprávněné k restituci majetku podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelů

A.B. a V.B. a ing. V. B., všichni zastoupeni JUDr. V.J., advokátem

Advokátní kanceláře v P., proti rozsudkům Okresního soudu

v Klatovech, sp. zn. 7 C 81/92, ze dne 24.5.1996, a Krajského

soudu v Plzni, sp. zn. 12 Co 544/96, ze dne 19.9.1996, za účasti

Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Bytového podniku

Klatovy, zastoupeného JUDr. F.S., advokátem Advokátní kanceláře

v K., jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Rozsudky Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Co 544/96, ze

dne 19.9.1996, a Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 81/92,

ze dne 24.5.1996, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají,

s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 14 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 26 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech a čl. 1, čl. 3 odst.

1 a 3, čl. 4 odst. 2 a 3, a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudků obecných soudů

shora označených. Spolu s touto ústavní stížností podali

stěžovatelé také návrh na zrušení částí ustanovení § 3 odst. 4

písm. c), d), e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, v platném znění, vyjádřené slovy "osoby, jejíž věc

přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6".

S ohledem na tento spojený návrh stěžovatelů bylo řízení

o jejich ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu ze dne

20.11.1997 přerušeno. Usnesením Ústavního soudu ze dne

12.12.1997, sp. zn. Pl. ÚS 44/97, byl pak uvedený spojený návrh

odmítnut, a to (s odkazem na nález pléna Ústavního soudu, sp. zn.

Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod č. 63/1997 Sb., v němž Ústavní soud

vyslovil názor, že soud není absolutně vázán doslovným zněním

zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit

v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona,

historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý

z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu

jako významovém celku, a je proto nutno rozlišovat případy, ve

kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním

pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací, od

případů, kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení

s odůvodněním, že v daném případě soulad napadených ustanovení

s ústavními zákony lze zabezpečit, jak bude dále uvedeno,

výkladem.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn.

7 C 81/92, bylo zjištěno, že rozsudkem uvedeného soudu, sp. zn.

7 C 81/92, ze dne 24.5.1996, byl pro nedostatek aktivní legitimace

zamítnut návrh stěžovatelů, opírající se o zákon č. 87/1991 Sb.,

směřující proti Bytovému podniku v Klatovech na uložení povinnosti

uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí ve výroku rozsudku

přesně označených. Tyto nemovitosti byly podle tvrzení stěžovatelů

výměrem Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 30.4.1951 znárodněny

v rozporu s tehdy platnými předpisy a jejich původní vlastnicí,

jak je patrno ze zjištění, které učinily obecné soudy, byla paní

Ž.K., která zemřela v Osvětimi a byla prohlášena za mrtvou ke dni

23.4.1945. Jedním z jejích dědiců, jak vyplynulo z dědického spisu

Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. D 91/47, byl JUDr. F.B.

- manžel první stěžovatelky a otec druhého a třetího stěžovatele.

Shora označený rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen

rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Co 544/96, ze dne

19.9.1996. Krajský soud v podstatě shodně se soudem I. stupně, jak

plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, dospěl k závěru, že

stěžovatelé nejsou nositeli hmotněprávního nároku, který v řízení

uplatnili. Ve vztahu k původní vlastnici Ž.K. nejsou totiž žádnou

z osob uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť

manželka synovce původní vlastnice ani děti synovce původní

vlastnice nejsou dle tohoto zákona osobami oprávněnými.

Z provedených důkazů pak vyplývá, že JUDr. F.B., od něhož

stěžovatelé svoji aktivní legitimaci odvozují, se nestal

vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem sporu. Nemovitosti

vlastnicky náležely Ž.K., která byla prohlášena za mrtvou ke dni

23.4.1945, a JUDr. F.B. jako jeden z dědiců nabyl po ní dědictví

- část vkladů, nikoliv však nemovitosti, neboť restituční řízení

zahájené v roce 1949 nebylo ukončeno. JUDr. F.B. tak proto podle

Krajského soudu v Plzni nebyl ani osobou, která v den přechodu

věci na stát měla na nemovitosti nárok dle dekretu prezidenta

republiky č. 5/1945 Sb. nebo dle zákona č. 128/1946 Sb. I při

respektování novelizovaného ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb.

by bylo podle krajského soudu možno dovodit, že oprávněnou osobou

by mohl být pouze JUDr. F. B. za předpokladu, že by se účinnosti

restitučního zákona dožil, nikoliv však již osoby další.

V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že v dané

věci soud II. stupně vyslovil názor, že ze situace, kdy restituční

řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., zahájené v roce 1949, nebylo

ukončeno, je třeba dovodit, že JUDr. F.B., od něhož stěžovatelé,

jako žalobci, svůj restituční nárok odvozovali, nebyl osobou,

která by v den přechodu nemovitostí na stát měla na nemovitosti

nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo dle

zákona č. 128/1946 Sb. Takové posouzení mají stěžovatelé za zcela

nedůvodné, které ve svém důsledku vedlo spolu s dalšími právními

názory soudů obou stupňů k vydání rozhodnutí, která způsobila

porušení základních lidských práv a svobod stěžovatelů.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že k porušení jejich ústavně

zaručených práv došlo v důsledku toho, že soudy obou stupňů

nesprávně a smyslu novely zákona č. 87/1991 Sb. provedené zákonem

č. 116/1994 Sb. zcela neodpovídajícím způsobem vyložily ustanovení

§ 3 odst. 4 písm. c) uvedeného zákona. Jsou toho názoru, že

restriktivní gramatický výklad uvedeného ustanovení zde nemůže

s ohledem na záměr zákona obstát. Uvádějí, že zákon č. 116/1994

Sb. rozšířil okruh oprávněných osob tak, že nadále je oprávněnou

osobou též fyzická osoba, pokud je státním občanem České

republiky, která v den přechodu věci na stát na ni měla nárok

podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona

č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva,

prohlášeného za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo

z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948

uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto podle stěžovatelů

jasně vyplývá ze znění § 3 odst. 2 novelizovaného zákona i z § 3

odst. 4 tohoto zákona. Naopak v odst. 4 písm.c) až e) uvedeného

ustanovení došlo dle stěžovatelů gramatickou chybou v zákoně ke

stavu, kdy je dle čistě gramatického výkladu v rozporu s Ústavou

ČR a Listinou evidentně zbavena práv skupina osob, které jsou

jinak ve stejném postavení jako osoby uvedené v písm. a) a b)

tohoto odstavce, a jako osoby druhotně oprávněné po osobách

uvedených v odst. 1 tohoto paragrafu, což zákonodárce jistě

způsobit nechtěl. Stěžovatelé, v řízení před obecnými soudy

v postavení žalobců, měli během řízení za to, že záleží na soudní

praxi, aby odstranila gramatický nedostatek zákona č. 87/1991 Sb.,

resp. jeho novely provedené zákonem č. 116/1994 Sb., a vykládala

příslušná ustanovení v souladu s účelem a smyslem zákona. Jestliže

by ovšem soudy vykládaly uvedená rozporná ustanovení tak, že

oprávněnými osobami po obětech rasové perzekuce mohou

v příslušných případech být jen pozůstalí po vlastnících věcí, tak

jak se tomu právě v tomto případě stalo, nebylo by podle zákona č.

87/1991 Sb., ve znění novely č. 116/1994 Sb., možné skutečně

napravit křivdy na osobách pronásledovaných z rasových důvodů, tak

jak to zákonodárce zamýšlel. Rozhodnutí soudů obou stupňů bylo

založeno právě na onom zmíněném čistě gramatickém výkladu, nikoliv

rovněž na respektování smyslu a účelu zákona č. 87/1991 Sb., ve

znění jeho novely provedené zákonem č. 116/1994 Sb., a proto tak

došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.

V další části pak stěžovatelé polemizují s názorem odvolacího

soudu, který se nad rámec rozhodnutí soudu I. stupně zabýval také

otázkou způsobu přechodu předmětných nemovitostí na stát, když na

základě předložených důkazů konstatoval, že není možno spolehlivě

dovodit, zda k odnětí majetku došlo způsobem, který předpokládá

zákon č. 87/1991 Sb.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření

k obsahu ústavní stížnosti, s odkazem na odůvodnění svého

rozhodnutí, odmítá tvrzení stěžovatelů, že tímto rozhodnutím došlo

k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, když při

svém rozhodování, jak uvádí, se soud důsledně zabýval všemi

námitkami stěžovatelů a vycházel ze zákona č. 87/1991 Sb.,

v platném znění, a to rovněž při posouzení otázky, zda stěžovatelé

jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 citovaného

zákona. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník ve svém písemném vyjádření pak zastává

názor, že v daném případě není možný rozšiřující výklad znění

zákonných ustanovení do neúnosné míry. Soudy a ani Ústavní soud

nemohou podle jeho názoru založit hmotněprávní nároky někomu, komu

nevyplývají ze zákona, neboť by se tím popřel status moci

zákonodárné. Ve vyjádření se dále uvádí, že restituční zákony

zdůrazňují, že pouze zmírňují škody a křivdy způsobené občanům

protiprávně v uplynulých létech. Nejsou a nikdy nebudou schopny

tedy přinést satisfakci všem postiženým, postihují pouze některé

škody a některé křivdy. Zákony jen stanoví kritéria pro konkrétní

případy realizace restitucí a nejsou schopny zaručovat objektivní

spravedlnost či absolutní rovnost subjektů, které se považují za

postižené minulým politickým režimem. Není tedy protiústavní

taková situace, že někdo nenachází v zákoně oporu pro vymáhání

svého nároku, ačkoliv je přesvědčen, že i na jeho případ měl

zákonodárce pamatovat a nespravedlivě jej v textu zákona opomenul.

Také vedlejší účastník proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního

soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 81/92, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná, neboť výklad aplikovaných ustanovení, který

obecné soudy zaujaly, jak již bylo konstatováno v usnesení, sp.

zn. Pl. ÚS 44/97, odporuje smyslu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

novely provedené zákonem č. 116/1994 Sb.

Podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, je

oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky

stanovené v odst. 1 (tj. po zrušení podmínky trvalého pobytu

nálezem Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb.,

podmínku státního občanství) a která v den přechodu věci na stát

podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č.

5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo

přechodu vlastnického práva, prohlášeného za neplatné podle

uvedených předpisů, došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok

nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst.

1 písm. c) zákona.

Novelizací zákona č. 87/1991 Sb., provedenou zákonem č.

116/1994 Sb., tak v ustanovení § 3 odst. 2 byla vymezena další

originární kategorie oprávněných osob. Nejde totiž již jen výlučně

o původní vlastníky věci (jak je tomu v odst. 1 uvedeného

ustanovení), nýbrž o osoby, které měly na věc nárok podle dekretu

prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946

Sb. a tento nárok nebyl v rozhodném období uspokojen z důvodu

politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná

lidská práva nebo svobody za podmínky, že tyto osoby jsou státními

občany ČR, a podmínky další, že totiž k převodu nebo přechodu

vlastnického práva z původního vlastníka v době nesvobody došlo

z důvodu rasové perzekuce. (Přechod věci na stát je pak stejně

jako podle odst. 1 tak i podle odst. 2 uvedeného ustanovení

vyžadován způsoby uvedenými v § 6 zákona č. 87/1991 Sb.)

Co se rozumí nárokem pro účely ustanovení § 3 odst. 2

citovaného zákona, upravuje § 3 zákona č. 128/1946 Sb. Ustanovení

§ 4 odst. 1 téhož zákona pak stanoví, komu tento nárok přísluší.

Jde jednak o samotného vlastníka, ale také i o jeho právní

nástupce (tak, jak je vymezoval o.z.o. z roku 1811), tedy i o jeho

dědice. Vymezení původní oprávněné osoby podle ustanovení § 3

odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, bylo tak provedeno

širším způsobem než v odst. 1 uvedeného ustanovení, které se

omezuje pouze na původního vlastníka věci. Toto širší vymezení

původní oprávněné osoby je odůvodněno skutečností, že dobu

nesvobody přežila jen malá část vlastníků věcí, k jejichž přechodu

nebo převodu v době nesvobody došlo z důvodu rasové perzekuce. Je

to tedy právě existující nárok podle dekretu prezidenta republiky

č. 5/1945 Sb., případně podle zákona č. 128/1946 Sb., který nebyl

po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v ustanovení § 2

odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., a časově tak přešel do

rozhodného období, jež je definičním znakem původních osob

oprávněných podle ustanovení § 3 odst. 2 citovaného zákona.

V odst. 4 § 3 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, je pak

upravena speciální dědická posloupnost dalších oprávněných osob,

které se jimi ve stanoveném pořadí stávají v případě úmrtí nebo

prohlášení za mrtvou původní oprávněné osoby, jejíž znaky jsou

vymezeny v odst. 1 a 2 tohoto ustanovení, přitom z dikce návětí

odstavce 4 je patrno, že jak v případě úmrtí osoby oprávněné podle

§ 3 odst. 1, tak i osoby oprávněné podle § 3 odst. 2, které jsou

si zde postaveny na roveň, nastupuje speciální posloupnost osob

označených v písm. a) až e) tohoto ustanovení. Bylo by v rozporu

s principem rovnosti, jakkoliv text uvedený pod písm. c), d), e)

obsahuje nejen označení důvodu nástupnictví příbuzenským vztahem,

ale také část vyjádřenou slovy "osoby, jejíž věc přešla do

vlastnictví státu v případech uvedených v § 6", (tedy v podstatě

opakování znaku původní oprávněné osoby podle § 3 odst. 1), ji

interpretovat jinak než tak, že v sobě zahrnuje nejen osoby, které

věc, jež přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6,

vlastnily, ale i ty osoby, které na tuto věc měly nárok podle

dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákona č.

128/1946 Sb. Opačný výklad by totiž vytvářel ničím neodůvodněnou,

a proto nepřípustnou, nerovnost mezi skupinou dalších oprávněných

osob, nastupujících po původních oprávněných osobách podle § 3

odst. 1 a skupinou dalších oprávněných osob, nastupujících po

původních oprávněných osobách podle § 3 odst. 2, když po těchto

posledně jmenovaných by jako další oprávněné osoby přicházeli

v úvahu pouze závětní dědicové uvedení v písm. a) a b)

posuzovaného ustanovení.

Z uvedených důvodů je třeba za ústavně konformní interpretaci

napadených ustanovení považovat výklad, který hmotněprávní nárok

na vydání věci v případě, že původní oprávněná osoba podle § 3

odst. 2 se nedožila účinnosti restitučního zákona, přiznává (za

splnění dalších zákonných podmínek) stanovenou posloupností

i jejímu manželovi a příbuzným uvedeným v písm. c), d), e)

posuzovaného ustanovení.

Pokud tedy obecné soudy v dané věci vycházely z jiného

názoru, podle Ústavního soudu odporujícího smyslu zákona č.

87/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 116/1994 Sb.,

neposkytly zatím právům stěžovatelů dostatečnou ochranu, a proto

byla jejich rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny

Ústavním soudem zrušena [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání

přípustné.

V Brně dne 12. února 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru