Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3458/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
úrok z prodlení
úrok smluvní
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3458.14.1
Datum podání31.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 118a odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3458/14 ze dne 27. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Stanislava Nastoupila, zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem Praha, Lublaňská 6/55, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014 č. j. 33 Cdo 1401/2014-232, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012 č. j. 22 Co 393/2011-144 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 4. 2010 č. j. 17 C 185/2008-66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení shora uvedených rozsudků, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni (ONOSMA, a. s.) částku 1 850 000,- Kč s úrokem ve výši 5 % ročně od 4. 6. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení blíže nespecifikovaných zákonných úroků z prodlení z částky 1 850 000,- Kč od 4. 6. 2006 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 1 850 000,- Kč od 4. 6. 2006 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 % bodů v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení stěžovatele; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 6. 2004 smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla stěžovateli 1 850 000,- Kč, a stěžovatel se jí zavázal peněžní prostředky spolu se smluveným úrokem ve výši 5 % ročně vrátit nejpozději do 3. 6. 2004. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení stěžovatele, že dne 13. 10. 2004 byl sepsán dodatek ke smlouvě o půjčce obsahující dohodu účastníků o změně splatnosti půjčky k 3. 9. 2005 a o zrušení úročení půjčky. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že učinil závěr o tom, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno svého tvrzení o uzavření dodatku ke smlouvě o půjčce, aniž ho náležitě poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Ani odvolací soud však po doplnění dokazování nedospěl k závěru, že účastníci uvedený dodatek opravdu uzavřeli. Konstatoval dále, že námitka promlčení nebyla stěžovatelem vznesena důvodně, neboť stěžovatel měl půjčenou částku vrátit nejpozději 3. 6. 2006 a žaloba byla soudu prvního stupně doručena 14. 10. 2008, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti části výroku I. odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 1 850 000,- Kč od 4. 6. 2006 do zaplacení, zamítl.

Obsah ústavní stížností napadených rozsudků, jakož i průběh řízení ve věci netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak i procesní stránka jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Podstatou ústavní stížnosti je pouze opětovná polemika stěžovatele se závěry soudů o existenci předmětného dodatku ke smlouvě o půjčce, resp. o promlčení práva žalobkyně na vrácení stěžovatelem půjčené částky se smluveným úrokem. Stěžovatel tvrdí, že skutková zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud podle stěžovatele pochybil, když mu neposkytl řádné poučení podle § 118a odst. 3. o. s. ř., čímž neumožnil stěžovateli uplatnit jeho procesní práva.

Stěžovatel jak po formální, tak i obsahové stránce jen opakuje námitky a argumenty, které již uvedl ve svém dovolání, k nimž se již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší soud. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby přehodnocoval argumentaci dovolacího soudu, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Ústavní soud považuje argumentaci civilních soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost v řízení u příslušných soudů uplatnit všechny procesní prostředky k obraně svého práva, což také učinil. Soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě porušení čl. 36 Listiny, a tedy důvodnost ústavní stížnosti, nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru