Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3456/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3456.14.1
Datum podání31.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 146 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3456/14 ze dne 19. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Z. K., právně zastoupeného advokátem doc. JUDr. Et Mgr. Janem Brázdou Ph.D., Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 50 To 160/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1014/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 31. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 5 T 121/2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. z., a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Stěžovatelem podané odvolání bylo krajským soudem zamítnuto a dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Jednání stěžovatele, jež bylo obecnými soudy shledáno natolik závažným, aby přistoupily k uložení podmíněného trestu odnětí svobody, spočívalo v tom, že v důsledku předchozí verbální provokace chrstla poškozená do obličeje stěžovatele vinný střik, který se po ní následně ohnal rukou, přičemž jí zasáhl do kořene nosu, načež jí z něj začala téct krev. Poškozená byla převezena do fakultní nemocnice v Lochotíně, kde byla ošetřena. Po propuštění z nemocnice poškozená na kruhovém objezdu před nemocnicí omdlela, nicméně byla zdravotním personálem poslána domů. Následující den se poškozená nechala hospitalizovat v nemocnici, kdy měla opět problémy s komocemi, zvracením a bolestmi hlavy, kteréžto jsou symptomy otřesu mozku. Následující den po hospitalizaci navštívila poškozená svého obvodního lékaře, který ji poslal na vyšetření na ORL, kde bylo zjištěno, že poškozená má zlomené nosní kůstky. Soud I. stupně přibral znalce z oboru zdravotnictví, který byl soudem dotázán na uvedené zranění a tento uvedl, že léčba zlomeniny kůstek zevního nosu bez posunu je pouze ambulantní, není důvod k hospitalizaci.

V dalších dnech bylo provedeno neurologické a psychiatrické vyšetření, kde byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Tento nález byl následně potvrzen znaleckým posudkem PhDr. Jelena, který si jej však nebyl schopen v řízení před soudem obhájit, přičemž revizní znalecký posudek připuštěn nebyl. Podle náhledu stěžovatele se jedná o stěžejní důkaz, neboť podle dostupné odborné literatury je klinicky prokázáno, že verbálním napadením není možné, aby u poškozené vznikl posttraumatický stresový syndrom. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by posttraumatická stresová porucha byla v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele. Sám znalec ve své výpovědi před soudem konstatoval, že na vzniku posttraumatické stresové poruchy se podílí nejen stres z napadení, ale i z jednání lékaře, který neprovedl řádné ošetření. Rovněž nebylo prokázáno, že v době od napadení do pondělka neprodělala poškozená další stres - např. hádku s partnerem nebo jiný stresující faktor, např. při cestě nočním městem.

Stěžovatel zcela nesouhlasí se závěry obecných soudů, které vyšly z toho, že příčinnou vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené bylo jednání stěžovatele. V důsledku toho nebylo jeho jednání posuzováno § 146 odst. 1 tr. z., kde byl ohrožen trestem v rozmezí 6 měsíců až tří let, na rozdíl od odst. 3., kde je ohrožen sazbou 2 až 8 let.

Uvedeným postupem mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

III.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu dle ustanovení § 146 odst. 3 tr. z., odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.

Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru