Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3455/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
Trest
trestní řízení/proti uprchlému
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3455.10.1
Datum podání07.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250, § 23

141/1961 Sb., § 302, § 11 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3455/10 ze dne 20. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele O. E., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 677/2010-1016 ze dne 11. 8. 2010 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 101/2009-961 ze dne 27. 1. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 45 T 2/2009, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu č. j. 45 T 2/2009-908 ze dne 5. 10. 2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně rozsudkem č. j. 5 To 101/2009-961 ze dne 27. 1. 2010 k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a o způsobu jeho výkonu a uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a zařadil stěžovatele pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou; odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 677/2010-1016 ze dne 11. 8. 2010 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vrchní a Nejvyšší soud nerespektovaly závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06 a I. ÚS 554/04, když nezohlednily, že od doby spáchání trestného činu uplynulo dvanáct let, po něž žil stěžovatel řádným životem. Trest odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen, tak zjevně neodpovídal veřejnému zájmu na potrestání pachatele a nenaplňoval ani účel trestu stanovený trestním zákonem. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že se měl trestné činnosti dopustit v období od 29. 4. 1998 do 18. 5. 1998, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání bylo ustanovené obhájkyni doručeno dne 23. 4. 2003, tedy několik dnů před vypršením pětileté promlčecí lhůty. Trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno jako proti uprchlému, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatel o hrozícím trestním stíhání věděl, resp. že by se před ním úmyslně skrýval. Stěžovatel se po dobu sedmi let zdržoval v Kopřivnici, kde brigádně pracoval, což mohly orgány v trestním řízení, kdyby si počínaly dostatečně důsledně, zjistit. I po zahájení trestního stíhání vedly orgány činné v trestním řízení pátrání po stěžovateli pouze povrchně, což je patrné z toho, že příkaz k zatčení byl vydán dne 13. 11. 2003 a realizován byl až dne 24. 10. 2008, kdy byl stěžovatel vzat do vazby. Krajský soud po vyhodnocení všech výše uvedených skutečností trestní stíhání stěžovatele usnesením č. j. 45 T 2/2009-759 ze dne 6. 3. 2009 zastavil jako nepřípustné dle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nicméně jeho rozhodnutí bylo usnesením vrchního soudu č. j. 5 To 27/2009-781 ze dne 7. 4. 2009 zrušeno. Stěžovatel měl za to, že jednání, za něž byl odsouzen, bylo možno vzhledem k okolnostem považovat za mimořádné vybočení z kolejí řádného života, ve vztahu, k němuž se uložení čtyřletého nepodmíněného trestu odnětí svobody, s odstupem dvanácti let, jeví jako nepřiměřené. Dle názoru stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 677/2010-1016 ze dne 11. 8. 2010 a rozsudek vrchního soudu č. j. 5 To 101/2009-961 ze dne 27. 1. 2010 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis krajského soudu sp. zn. 45 T 2/2009, jak již bylo uvedeno výše, a vyjádření účastníků řízení.

Z účastníků a vedlejších účastníků řízení zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření toliko vrchní soud, který uvedl, že délku trestního řízení zásadně ovlivnil postoj stěžovatele, který se po dlouhou dobu úmyslně vyhýbal státním orgánům, jak je podrobně rozvedeno v napadeném rozsudku. Co se týče nenaplnění účelu trestu, je-li ukládán s velkým časovým odstupem od spáchání trestného činu, vrchní soud opětovně poukázal na jednání samotného stěžovatele, které bylo příčinou toho, že trestní řízení nebylo možno ukončit dříve, a dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vyložil, na základě jakých konkrétních úvah výši trestu stanovil. Dle vrchního soudu je nutno v této souvislosti vzít v úvahu i to, že vyměřený trest se nachází v první třetině zákonné sazby. Vrchní soud uzavřel, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, tento v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které neúspěšně uplatnil v předchozím průběhu řízení. Vrchní soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta. Vyjádření vrchního soudu bylo zasláno stěžovateli na vědomí, ten však možnosti reagovat na skutečnosti v něm uvedené nevyužil.

III.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel, kromě dále uvedeného, namítal, že vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho doručením ustanovené obhájkyni nedošlo k přerušení zákonné promlčecí lhůty, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady, za nichž je možno vést řízení proti uprchlému. K tomu Ústavní soud uvádí následující: Dle § 302 trestního řádu lze řízení proti uprchlému vést proti obviněnému, který se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Otázkou, zda byla naplněna dikce citovaného ustanovení, se vrchní soud velmi podrobně zabýval ve svém usnesení č. j. 5 To 27/2009-781 ze dne 7. 4. 2009, v němž dovodil, že se stěžovatel skrýval, což podpořil celou řadou argumentů, zahrnuje v to nedodržování základních zákonných povinností v oblasti evidence obyvatel, jakož i způsob, jímž si stěžovatel obstarával prostředky pro svou obživu, což obojí dle vrchního soudu svědčilo o úmyslném vyhýbání se kontaktu se státními orgány. Vrchní soud dále poukázal na okolnost, že stěžovatel byl o probíhajícím trestním řízení informován svědkem W. a o trvajícím zájmu o svou osobu ze strany Policie České republiky mohl být zpraven rovněž svou matkou, která byla policií průběžně kontaktována a s níž se stěžovatel několikrát sešel. O úmyslu skrývat se dle vrchního soudu svědčila i skutečnost, že stěžovatel nesdělil místo svého pobytu ani nejbližším příbuzným, které nekontaktoval ani v souvislosti se závažnými rodinnými událostmi. Jestliže vrchní soud ze souhrnu těchto skutečností dovodil, že stěžovatel měl v úmyslu vyhýbat se trestnímu řízení, nelze jeho závěrům z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud není oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť úvahy vrchního soudu byly řádně a logicky odůvodněny a měly dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo tyto jakkoliv přehodnocovat.

Stěžejní námitku stěžovatele nicméně tvořil argument, že po uplynutí dvanácti let od spáchání trestného činu již fakticky neexistoval společenský zájem na jeho potrestání, a to zejména za situace, kdy se u posuzované trestné činnosti jednalo o výjimečné vybočení z jeho jinak řádného způsobu života.

Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem k řešení jiných společenských problémů. Účel trestu, vymezený v ustanovení § 23 trestního zákona, je koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Uvedený poměr individuální a generální prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena jednota, resp. vyváženost prevence a represe, a generální prevence, opřená především o odstrašení represí, by se stala prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je v rozporu s ustanovením § 23 trestního zákona (srov. nález IV. ÚS 144/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 166, str. 327 a násl.). Při ukládání trestu je třeba v prvé řadě uvážit nezbytnost jeho užití (v dané výši, ale i vůbec) z hlediska individuální prevence, a to zejména s ohledem na život, který pachatel vedl od spáchání stíhaného skutku do vynesení rozhodnutí. Též je třeba posoudit účinnost ukládaného trestu ve směru výchovného působení na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů totiž prvek individuální prevence i prvek generální prevence oslabují. To obzvláště, pokud by posuzované jednání stěžovatele bylo v jeho životě jistým excesem, který by se vymykal jinak řádnému způsobu života, který vedl před spácháním trestné činnosti a též - k čemuž je třeba zejména přihlédnout - po jejím spáchání v průběhu trestního řízení (srov. nález I. ÚS 603/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 65, str. 83 a násl.).

V této souvislosti je třeba podotknout, že obecné soudy se přiměřeností trestu uloženého stěžovateli zabývaly, byť Nejvyšší soud toliko formou obiter dicta, přičemž vzhledem ke konkrétním okolnostem případu dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky pro uložení mírnějšího trestu, resp. že takto vyměřený trest, nacházející se v první třetině zákonné trestní sazby, se ve vztahu k osobě stěžovatele, i s přihlédnutím k době, která od spáchání trestného činu uplynula, jeví jako přiměřený. Vycházely přitom jednak ze skutečnosti, že se stěžovatel skrýval a Policii České republiky se jej v důsledku toho nepodařilo, přes její aktivní přístup, zadržet dříve, přičemž po zadržení stěžovatele již bylo trestní řízení bez průtahů dokončeno (ode dne 10. 11. 2003 do doby zadržení pachatele bylo trestní řízení přerušeno), a dále především zohlednily, že stěžovatel nevedl řádný život ani před spácháním trestného činu ani po něm. Nyní posuzované trestné činnosti se totiž stěžovatel dopustil v době, v níž na něj mělo být působeno podmíněně odloženým trestem odnětí svobody uloženým Okresním soudem v Přerově ve věci sp. zn. 5 T 26/1995, přičemž ani po spáchání nyní projednávaných trestných činů stěžovatel dle názoru vrchního soudu nežil způsobem, který by nasvědčoval jeho napravení, neboť dlouhodobě neplnil své zákonné povinnosti, související s osobními doklady, evidencí trvalého pobytu, daňovými předpisy a předpisy práva sociálního zabezpečení. Na základě těchto skutečností, jimiž se nyní projednávaná věc skutkově odlišovala od nálezů Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 603/06 a I. ÚS 554/04, nepovažovaly obecné soudy prevenční působení trestu odnětí svobody, ve vztahu k osobě stěžovatele, za vymizelé, přičemž Ústavní soud má za to, že tento jejich názor lze z hlediska výše vyložených kritérií a s ohledem na již zmiňovanou skutkovou odlišnost od nálezové judikatury, považovat za ústavně konformní.

Jelikož tedy Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru