Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3448/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
daň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Daňové řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.3448.15.1
Datum podání23.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a, § 6

280/2009 Sb., § 260, § 156, § 157


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3448/15 ze dne 20. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Photon SPV 3 s. r. o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 1 Afs 171/2015-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí kasačního soudu, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Stěžovatelka provozuje fotovoltaickou elektrárnu a z jejího příjmu je jí pravidelně srážen odvod z elektřiny ze slunečního záření (solární odvod) podle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."). Stěžovatelka je přesvědčena, že tento odvod nepřiměřeně omezuje její podnikání a působí jí vážné ekonomické komplikace, jež ústí v "rdousící efekt". S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57 se proto obrátila na žalované Ministerstvo financí s podnětem brojícím proti nečinnosti ministra financí podle § 38 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Podle názoru stěžovatelky měl totiž žalovaný provést plošné prominutí solárního odvodu postupem podle § 260 daňového řádu. Žalovaný však podnět stěžovatelky k odstranění nečinnosti ministra odmítl s tím, že tento procesní nástroj užít nelze, neboť generální opatření ministra není vydáváno v rámci konkrétního řízení a na jeho vydání nemá stěžovatelka právní nárok.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2015 č. j. 11 A 17/2015-48 správní žalobu stěžovatelky zamítl a v odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelka neprokázala a ani netvrdila konkrétní okolnosti svědčící tomu, že by byla přímo zkrácena nezákonným zásahem, jenž měl spočívat v nevydání "generálního rozhodnutí" ministrem, a že by byl tento zásah namířen přímo proti ní. Správní soud dále uvedl, že z žaloby není ani zřejmé, že by právě jí hrozil likvidační účinek úhradou solárního odvodu. Stěžovatelka neuvedla nic, z čeho by bylo možno dovodit, že právě jí bylo zasaženo do práv tím, že ministr financí nepostupoval podle § 260 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost zamítl. V odůvodnění v prvé řadě připomněl závěr městského soudu, že stěžovatelka nevznesla žádný konkrétní důvod, proč a jak absence postupu ministra podle § 260 daňového řádu zasáhla do jejích subjektivních práv, resp. že v "nečinnosti" ministra nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah namířený pro ní. Kasační soud připomněl názor Ministerstva financí, že "rdousícímu efektu" solárního odvodu lze účinně předcházet postupem podle § 156 a 157 daňového řádu, tedy posečkáním úhrady jiných daní, u kterých výrobci elektřiny ze slunečního záření vzniká povinnost jejich úhrady. Ve výjimečných případech, když po posouzení komplexní situace daňového subjektu je shledán "rdousící efekt" odvodu, nic nebrání správci daně toto zohlednit a poskytnout poplatníkovi úlevu formou posečkání s úhradou např. daně z příjmů či daně z přidané hodnoty. Podle § 157 odst. 1 daňového řádu může zároveň správce daně z důvodu tvrdosti založené ekonomickými nebo sociálními poměry daňového subjektu upustit od předepsání úroku z posečkání. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomněl, že ne každé obtíže spojené s nutností unést břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření podnikatele, mohou mít likvidační účinky ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.

Kasační soud zdůraznil, že sleduje vývoj praxe ve věcech úhrady solárních odvodů, a za podstatné je nutno považovat uplatnění institutu posečkání úhrady jiné daně, a dále to, že rozhodnutí ve věci žádosti o posečkání s úhradou jiné daně musí být řádně odůvodněno a je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (srov. jeho rozsudky č. j. 3 Afs 10/2003-106, 2 Afs 88/2010-70, 9 Afs 131/2007, popř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 49/04). Pokud tomu tak je, není možno veřejné správě vytýkat nevydání "rozhodnutí" podle § 260 odst. 1 písm. a) daňového řádu. V souzené věci však stěžovatelka ani nevyužila konkrétní ochranu, kterou jí § 156 a 157 daňového řádu umožňuje a kterou exekutiva zvolila jako účinný prostředek ochrany konkrétního subjektu před likvidačními účinky solárního odvodu. Je proto nyní na stěžovatelce, aby tvrdila, a konkrétními argumenty a fakty týkajícími se jejího hospodaření osvědčila, že i přes její péči řádného hospodáře, solární odvod pro ni představuje zátěž, která ji ohrožuje v její ekonomické existenci. Kasační soud - poté, co upozornil na výčet činitelů osvědčujících právě uvedené - opětovně zdůraznil, že stěžovatelka je povinna doložit, že využití nástrojů podle § 156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jí placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné, a ačkoli mu jejich dobrodiní bylo poskytnuto, ani tak nestačí k zachování její životaschopnosti. Teprve osvědčila-li by stěžovatelka tento komplex rozhodných na sebe navazujících skutečností, bylo by to signálem, že objektivní účinky solárního odvodu jsou v jejím případě takové, že nezbývá, než aby ministr financí vydal "rozhodnutí" podle § 260 odst. 1 písm. a) daňového řádu o takovém obsahu, který situaci stěžovatelky umožní řešit způsobem zajišťujícím naději na zachování její ekonomické životaschopnosti. Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal nečinný, tedy pokud by exekutiva nenalezla účinné prostředky zabránění zmiňovaného stavu nežádoucího stavu, a z jejího dosavadního postupu plynulo, že ani nalézt nehodlá, nezbylo by, než aby takové účinné prostředky nalezl soud.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla dosavadní průběh řízení a obsáhlejší odkazy na judikaturu správních soudů a Ústavního soudu. Uvedla, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo v důsledku překvapivého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které ji neumožnilo vyjádřit se k otázce, zda uplatnění ustanovení § 156 a 157 daňového řádu může vést k eliminaci "rdousícího efektu" solárního odvodu. Stejně tak podle stěžovatelky bylo právo na spravedlivý proces porušeno v důsledku toho, že se správní soudy a Nejvyšší správní soud vyhýbají poskytnout soudní ochranu tím, že konstruují komplexy podmínek, které musí stěžovatelka osvědčit, aby se mohla domáhat práva na vydání rozhodnutí podle § 260 daňového řádu ministrem financí. Stěžovatelka naopak uvedla, že stanovení takových podmínek je na ministru financí a nikoliv primárně na soudu.

Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejzávažnější excesy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03).

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo primárně dojít tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala. Stěžovatelka požívala adekvátního postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí městského soudu podala kasační stížnost. Nejvyšší správní soud se s námitkami v ní uvedenými v návaznosti na rozhodnutí městského soudu v souzené věci důsledně vypořádal.

Ústavní soud v souzené věci zjistil, že správní soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (k tomu srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 226/98, II. ÚS 444/01, III. ÚS 455/02, I. ÚS 600/05, I. ÚS 671/06, I. ÚS 1728/07, IV. ÚS 3600/13, III. ÚS 181/14, III. ÚS 621/15). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatelka se závěry správních soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před správními soudy sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená.

Ústavní soud dále připomíná, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené takřka shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. V této souvislosti je podstatné, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je z hlediska obsahu a vymezení podstaty materie v rozhodném smyslu prakticky totožná se souzenou věcí, o níž Ústavní soud již rozhodl a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3275/16). Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vysloveného v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se ani nyní odchýlit.

Ústavní soud proto i v právě souzené věci uvádí, že kasační soud v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil důvody svého rozhodnutí. Pokud v něm připomněl komplex rozhodných na sebe navazujících skutečností (podmínek), nečinil tím nic jiného, než to, že zdůraznil skutečnost, že stěžovatelka měla využít okolnosti předpokládané ustanovením § 156 a 157 daňového řádu, tedy odůvodněně na ně poukázat.

Ústavní soud je konečně přesvědčen, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jakož i nyní napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu se podrobně věnují solárním daňovým odvodům a jejich dopadům. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že jedním z možných způsobů zmírnění "rdousícího efektu" solárního daňového odvodu je postup podle § 260 daňového řádu, umožňující prominutí daně ministrem financí. Správní soudy již konstatovaly, že v nečinnosti ministra nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah. Kromě toho stěžovatelka byla povinna využít všech opravných prostředků, včetně institutu posečkání s úhradou daně podle § 156 a 157 daňového řádu. Podmínky pro rozhodnutí podle § 260 daňového řádu nesplnila, jelikož neosvědčila právě využití všech podpůrných možností nápravy a domáhala se přímo rozhodnutí o prominutí solárního daňového odvodu, což ovšem není možné - viz ustálená judikatura správních soudů a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 964/16, III. ÚS 965/16, III. ÚS 3548/16).

Současná právní úprava a rozhodovací praxe nabízí stěžovatelce možnosti obrany proti "rdousícímu efektu" daně a uvádí i konkrétní postup, jímž se má proti němu bránit. Lze proto přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že stěžovatelka nevznesla žádné nové námitky, které by mohly již zavedenou rozhodovací praxi jak správních soudů, tak soudu Ústavního změnit. Z těchto důvodů také nemohlo dojít ani k nezákonnému zásahu do práv stěžovatelky, ani k porušení ústavně chráněného práva.

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny Ústavní soud připomíná, že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovaným článkem, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy může být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).

V souzené věci proto Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též požadavek spravedlivé rovnováhy, jak bylo již konstatováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelce bylo napadenými rozhodnutími ukládáno přílišné břemeno, anebo bylo zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace. K porušení práva na ochranu majetku tudíž nedošlo.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru