Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3444/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.3444.14.1
Datum podání30.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3444/14 ze dne 19. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem Eliášova 998, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 31 To 493/2013-596 ze dne 9. 4. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 939/2014-620 ze dne 31. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené "právo dosáhnout objektivního posouzení a rozhodnutí věci ve dvoustupňovém řízení" ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, jakož i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného spisového materiálu se podává, že Okresní soud v České Lípě rozsudkem č. j. 2 T 53/2012-561 ze dne 2. 10. 2013 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a pokračujícího přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku. Přečinu podvodu (skutek popsaný pod bodem 1) se měl stěžovatel dopustit, zkráceně řečeno, tak, že využil špatného psychického stavu Marka Kadlece, který pod příslibem finanční odměny a budoucí možné společné práce v zahraničí podepsal veškeré nezbytné doklady vedoucí k tomu, že uzavřel se společností UniCredit Leasing CZ, a. s., smlouvu o financování, na jejímž základě získal v autobazaru vozidlo zn. Jeep Grand Cherokee. Toto vozidlo však fakticky od samého počátku užíval výlučně stěžovatel, a to aniž by za něj, kromě akontace, uhradil sjednané splátky, jak slíbil Markovi Kadlecovi. Stěžovatel tedy za účelem získání neoprávněného prospěchu ve formě osobního motorového vozidla záměrně využil osoby trestně neodpovědné a způsobil úvěrující společnosti škodu ve výši 367.500,- Kč. Naplnění skutkové podstaty pokračujícího přečinu zpronevěry pak bylo okresním soudem spatřováno v tom, že stěžovatel neoprávněně, bez vědomí a souhlasu vlastníka, prodal za částku 10.000,- Kč motorové vozidlo, které mu bylo svěřeno do užívání na základě ústní dohody mezi ním a vlastníkem vozidla, čímž vlastníkovi vozidla způsobil škodu ve výši 35.000,- Kč (skutek popsaný pod bodem 2). Dále v tom, že stěžovatel převzal jako zájemce o koupi vozidla za účelem provedení zkušební jízdy od vlastníka osobní automobil, přičemž předmětné vozidlo jeho majiteli i přes telefonické urgence nevrátil a následně s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, vydávajíc předmětné vozidlo za svůj majetek, jej bez vědomí skutečného majitele předal další osobě, které nabídl předmětné vozidlo k prodeji za částku 5.000,- Kč, čímž vyloučil vlastníka z možnosti disponovat s vozidlem a způsobil mu škodu ve výši 19.000,- Kč (skutek popsaný pod bodem 3). Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel pod bodem 1) odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou; současně byl zrušen ve výrocích o trestu rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 17 T 150/2007-112 ze dne 10. 3. 2010 a rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 3 T 71/2009-120 ze dne 24. 5. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 429/2010-144 ze dne 14. 4. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Za přečin uvedený pod body 2) a 3) soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.

K odvolání stěžovatele a státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem č. j. 31 To 493/2013-596 ze dne 9. 4. 2014 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestech a nově dle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal prvostupňový rozsudek nezměněn.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel následně dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 939/2014-620 ze dne 31. 7. 2014 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval v tom, že odvolací soud neakceptoval jeho návrhy na doplnění dokazování s odůvodněním, že jejich provádění by bylo nadbytečné, neboť skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně je správný a postačuje pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatel nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že skutkový stav byl dostatečně objasněn, a poukázal na skutečnost, že výsledek dalšího dokazování není možno bez provedení příslušných důkazů předvídat. Obecné soudy tedy dle názoru stěžovatele nedostály své ústavní povinnosti zjistit objektivní pravdu všemi dostupnými zákonnými prostředky. Stěžovatel dále specifikoval, že tyto výhrady se týkají skutků uvedených pod body 2) a 3) rozsudku nalézacího soudu. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) rozsudku stěžovatel namítl, že skutková zjištění, resp. hodnocení provedených důkazů, nemá logickou návaznost a není možno na jeho podkladě učinit jednoznačný závěr o jeho vině.

Ústavní soud zvážil stížnostní námitky i obsah naříkaných soudních aktů, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud tyto postupují ve shodě s Ústavou České republiky, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.

Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], event. mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

Pochybení podobného charakteru Ústavní soud v projednávané věci však neshledal. Jak bylo z přiloženého spisového materiálu ověřeno, obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovatelem v rámci celého trestního řízení, pročež aplikace pravidla in dubio pro reo nebyla na místě, neboť jeho obhajoba, popírající vytýkanou trestnou činnost, byla obecnými soudy bez jakýchkoli pochybností vyvrácena.

Stran nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování, Ústavní soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti přitom odvolací soud beze zbytku dostál, jestliže vyslovil nadbytečnost dalšího dokazování s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Z ústavněprávního hlediska obstojí rovněž postup Nejvyššího soudu, který se v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat námitkami skutkového charakteru. Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, nebyl tak povinen dovolání v této části řešit věcně podle kritérií stanovených v § 265i odst. 3 trestního řádu.

Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že stěžovatel svými výtkami nestaví předmět stížnosti do ústavněprávní roviny. Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecných soudů v trestním řízení došlo k namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost na základě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru