Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3443/18 #1Usnesení ÚS ze dne 08.01.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Opava
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.3443.18.1
Datum podání17.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

254/2001 Sb., § 27

40/1964 Sb., § 420a, § 420a odst.3

89/2012 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 120 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3443/18 ze dne 8. 1. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaromíra Šolastera a 2) Ludmily Šolastrové, obou zastoupených Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou, sídlem Dolní náměstí 17/9, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2018 č. j. 25 Cdo 1634/2018-927, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2017 č. j. 8 Co 242/2017-868 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 31. března 2017 č. j. 9 C 206/2008-743, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Jaroslava Jahna, Šárky Jahnové a Zemědělského a obchodního družstva SLEZSKÁ DUBINA, sídlem Větřkovice 198, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny.

II.

2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění ze dne 22. 11. 2018 a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Stěžovatelé se svou žalobou (společně s Jaroslavem a Šárkou Jahnovými) domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil Zemědělskému a obchodnímu družstvu SLEZSKÁ DUBINA (dále jen "zemědělské družstvo") povinnost zaplatit jim částku ve výši 324 690 Kč z titulu náhrady škody, která měla stěžovatelům vzniknout na jejich nemovitostech v důsledku stoku vody spolu s ornicí z pozemků obhospodařovaných zemědělským družstvem ve dnech 20. 8. 2007, 7. 9. 2007 a 28. 9. 2007.

4. Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 3. 2017 č. j. 9 C 206/2008-743 zamítnuta a stěžovatelům byla zároveň uložena povinnost zaplatit zemědělskému družstvu na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku ve výši 230 097,83 Kč a dále povinnost zaplatit České republice poměrnou část vynaloženého znalečného. V odůvodnění okresní soud uvedl, že dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovateli uplatněného nároku, neboť v řízení bylo prokázáno, že předmětná škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí, která neměla svůj původ v provozní činnosti žalovaného zemědělského družstva. Za tuto neodvratitelnou událost okresní soud s odvoláním na znalecké posudky doc. RNDr. Miroslava Vysoudila, CSc. a M. K. označil mimořádné přívalové srážky, které se v předmětných dnech v lokalitě V. vyskytly a jež měly povahu živelné pohromy. Splavení ornice na pozemek stěžovatelů přitom s ohledem na charakter těchto srážek nebylo dle názoru okresního soudu vycházejícího ze znaleckého posudku znalce K. možno zabránit, resp. by k němu došlo, ať už by vegetační kryt na pozemcích obhospodařovaných zemědělským družstvem byl jakýkoli.

5. Rozhodnutí okresního soudu bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. prosince 2017 č. j. 8 Co 242/2017-868 jako věcně správné potvrzeno, když krajský soud změnil toliko nákladový výrok okresního soudu.

6. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018 č. j. 25 Cdo 1634/2018-927 odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by stěžovateli v dovolání formulované otázky byly způsobilé založit jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

III.

7. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní namítli, že obecné soudy založily své rozhodnutí na závěrech znalce K., který však nebyl v dané věci kompetentní, neboť dle znalecké doložky není oprávněn posuzovat meteorologii, klimatologii ani erozní činnost na zemědělské půdě. V této souvislosti stěžovatelé odmítli argumentaci krajského soudu, který uvedl, že není důvod pochybovat o specializaci tohoto znalce, neboť "[z]nalec K. má odbornost i v tomto směru s ohledem na skutečnost, jak uvedl, že je řešitelem státního úkolu ochrany půdy před erozí, desítky let pracoval na sledování srážko-odtokového procesu, 30 let řešil srážky a odtokový proces a přívalové vody v Beskydech jako znalec a vedoucí výzkumný pracovník uváděného VÚMOP [Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy v.v.i. - pozn. Ústavního soudu] a dalších výzkumných ústavů a vysokých škol." Tato tvrzení znalce K., převzatá krajským soudem, stěžovatelé mají za nepravdivá, což dokládají vyjádřením příslušných institucí. Stěžovatelé upozornili též na to, že v současné době je znalec K. v souvislosti s nyní projednávaným sporem prověřován orgány činnými v trestním řízení pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a vyjádřili přesvědčení, že jedinou kompetentní institucí k posouzení příčin vzniku vodní eroze na zemědělsky užívaných pozemcích je pouze Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy v.v.i. (dále jen "VÚMOP"), a tudíž bylo nesprávné, pokud obecné soudy při posuzování této otázky vycházely ze závěrů znalců K. a Vysoudila.

8. Stěžovatelé rovněž namítli, že již v žalobě uvedli, že dotčené pozemky užívané zemědělským družstvem jsou špatně obhospodařovány a že se zemědělské družstvo chová v rozporu s obecnou prevenční povinností zakotvenou v § 415 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"). K prokázání této skutečnosti stěžovatelé obecným soudům předložily posouzení vypracované VÚMOP, z něhož dle jejich přesvědčení vyplývá, že zemědělské družstvo svou neodbornou a nezodpovědnou provozní činností zapříčinilo na daném územním celku splavení ornice na nemovitosti stěžovatelů. Soudy však tento důkaz nepřipustily, čímž stěžovatelům dle jejich názoru znemožnily prokázat jejich právní názor vyjádřený v žalobě. Obecné soudy dále nepřipustily ani provedení důkazů k tvrzení stěžovatelů, že ke splavování ornice z předmětných pozemků docházelo opakovaně již před rokem 2007 a zemědělské družstvo přesto neučinilo žádná protierozní opatření, jimiž by opakovaným splavům zabránilo. Neprovedením těchto - z pohledu stěžovatelů - relevantních důkazů se pak obecné soudy měly dopustit porušení procesních principů a zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny.

9. Stěžovatelé obecným soudům též vytkli, že nyní napadenými rozhodnutími bylo v otázce náhrady škody způsobené splavenou ornicí rozhodnuto jinak, než jak bylo o této otázce rozhodnuto dříve pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2017 č. j. 12 Co 68/2017-478, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. 10. 2016 č. j. 6 C 136/2012-441. Stěžovatelé upozornili, že ve věci, o níž bylo rozhodnuto Okresním soudem v Rokycanech a následně Krajským soudem v Plzni, bylo žalobě na náhradu škody způsobené splavem ornice vyhověno. Přestože na tuto skutečnost poukázali ve svém odvolání, krajský soud se touto námitkou v rozporu s § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"), jakož i v rozporu se závěry plynoucími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771), vůbec nezabýval. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé v této souvislosti vytkli, že oba případy posoudil po právní stránce rozdílně, když v případě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni uvedl, že vzhledem k povinnostem zakotveným v § 3 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů a k § 27 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, kde je uložena povinnost činit taková opatření, aby nedocházelo k narušování půdy nebo jejímu odnosu erozí, nelze posoudit odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420a občanského zákoníku, ale odpovídá za ni podle § 420 odst. 1 téhož zákona, tudíž je uplatnění liberačního důvodu dle § 420a odst. 3 z tohoto důvodu vyloučeno. V případě stěžovatelů však Nejvyšší soud tento svůj dříve vyslovený závěr podle stěžovatelů popřel, když mu nevadilo, že odpovědnost žalovaného zemědělského družstva byla soudy nižších stupňů posouzena nikoli podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, ale právě podle § 420a téhož zákona a soudy bylo přihlédnuto k liberačnímu důvodu dle § 420a odst. 3, jehož uplatnění sám dovolací soud ve svém dřívějším rozsudku vyloučil. Vzhledem k tomu, že obecné soudy v nyní posuzované věci rozhodly odlišně než ve věci, o níž již dříve pravomocně rozhodly, a své odlišné rozhodnutí v nynější věci náležitě nevysvětlily, vyjádřili stěžovatelé přesvědčení, že jim tímto svým postupem, jsoucím v rozporu se závěry plynoucími z nálezu sp. zn. I. ÚS 3324/15, odepřely právo "na spravedlivé projednání případu".

10. Stěžovatelé konečně namítli též to, že soudy porušily i zásadu rovnosti účastníků před soudem. Toho se měly dopustit tím, že vyhověly všem důkazním návrhům zemědělského družstva, zatímco většinu důkazních návrhů stěžovatelů, na nichž spočívalo důkazní břemeno, odmítly. Okresnímu soudu pak stěžovatelé vytkli, že tento provedl výslech znalce K. v rozporu s příslušnými právními předpisy, když jim neumožnil klást znalci své otázky, čímž jim znemožnil vyjádřit se ke klíčovému důkazu.

IV.

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

12. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.

14. Ústavní soud má naopak za to, že podstatou právě posuzované ústavní stížnosti je toliko nesouhlas stěžovatelů s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, které dospěly k závěru o nedůvodnosti stěžovateli uplatněného nároku na náhradu škody. Stěžovatelé v této souvislosti Ústavnímu soudu předložili poměrně rozsáhlou argumentaci, jíž zpochybnili věcnou správnost obecnými soudy zjištěného skutkového stavu, jakož i správnost jejich procesního postupu, přičemž se dovolávali čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto ustanovení však neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, které stěžovatelé za správné pokládají. K jednotlivým námitkám stěžovatelů Ústavní soud uvádí následující.

15. Jde-li o námitku, že obecné soudy založily své rozhodnutí na závěrech znalce K., který však dle názoru stěžovatelů nebyl v dané věci kompetentní, protože podle znalecké doložky není oprávněn posuzovat meteorologii, klimatologii ani erozní činnost na zemědělské půdě, a jeho tvrzení vztahující se k jeho specializaci, jež následně převzal též krajský soud, nejsou dle stěžovatelů pravdivá, nemohl se Ústavní soud touto námitkou blíže zabývat. Je tomu tak proto, že provedení dokazování vyjádřeními příslušných institucí za účelem posouzení pravdivosti tvrzení znalce K. týkající se jeho odbornosti, která následně převzal krajský soud, měli stěžovatelé navrhnout již v příslušné fázi řízení před obecnými soudy. Pokud tak neučinili, je Ústavní soud nucen nahlížet na tuto námitku jako na nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 667/06 ze dne 12. 9. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť se jedná o výhradu, s níž se obecné soudy neměly možnost vypořádat. Mají-li stěžovatelé za to, že tak bez své viny učinit nemohli, neboť se jedná o skutečnosti, resp. důkazy nové, o nichž nevěděli a ani jinak z procesního hlediska nezavinili nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní, pak je na nich, aby tyto skutečnosti nyní uplatnili v návrhu na obnovu řízení ve smyslu § 228 občanského soudního řádu, a to u soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1949, sp. zn. Rv I 463/48, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/1950, v němž se uvádí, že "důvodem návrhu na obnovu řízení mohou být i nové skutečnosti a důkazy, jimiž může být podstatně oslabena věrohodnost svědka, znalce nebo účastníka a posílena věrohodnost jiných osob slyšených k důkazu."), což se však dosud nestalo, resp. Ústavnímu soudu není o tom, že by stěžovatelé tento návrh již učinili, nic známo.

16. Jde-li o tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy porušily procesní principy a zásady vyjádřené v hlavě páté Listiny tím, že nepřipustily provedení důkazu posouzením vypracovaným VÚMOP, přičemž nevyhověly ani dalším důkazním návrhům stěžovatelů, neshledal je Ústavní soud důvodným. To proto, že podle § 120 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu platí, že jsou to soudy, kdo rozhodují o tom, které z účastníky řízení navrhovaných důkazů provedou a které nikoli. Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, mj. též v případě tzv. opomenutých důkazů [viz nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. O takový případ se však v nyní souzené věci nejedná a stěžovatelé takovou skutečnost ostatně ani netvrdili.

17. Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit názoru stěžovatelů, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená práva tím, že v rozporu s § 13 nového občanského zákoníku rozhodly v jejich právní věci jinak než ve věci obdobné, jež byla projednávána Okresním soudem v Rokycanech a následně Krajským soudem v Plzni, a své odlišné rozhodnutí náležitým způsobem neodůvodnily. Je tomu tak z toho důvodu, že obecné soudy dospěly v obou projednávaných případech k odlišným závěrům o skutkovém stavu (jejichž věcnou správnost není Ústavní soud ze své pozice oprávněn přehodnocovat), když v případě stěžovatelů dospěly k závěru, že příčinou vzniku škodní události byly mimořádně intenzivní přívalové srážky spojené s bouřkovou činností, které byly takového charakteru, že smyvu ornice nemohlo zabránit žádné protierozní opatření, zatímco v případě, o němž bylo rozhodováno Okresním soudem v Rokycanech, Krajským soudem v Plzni a následně též Nejvyšším soudem (pod sp. zn. 25 Cdo 3811/2017), obecné soudy takový závěr o charakteru srážek neučinily. Právě tato odlišná skutková zjištění byla důvodem pro odlišné právní posouzení a aplikaci jiné právní normy. To ostatně již náležitě vysvětlil dovolací soud (viz str. 2 - 3 rozhodnutí dovolacího soudu). K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů tak ani v této souvislosti nedošlo.

18. Ústavní soud neshledal ani to, že by obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků před soudem tím, že vyhověly všem důkazním návrhům zemědělského družstva, zatímco většinu důkazních návrhů stěžovatelů, na nichž spočívalo důkazní břemeno, odmítly, neboť - jak již bylo vysvětleno výše - je právem obecných soudů, aby samy rozhodly, kterým důkazním návrhům vyhoví a kterým nikoli. Z rozhodnutí okresního i krajského soudu přitom dle názoru Ústavního soudu zřetelně vyplývají důvody, pro něž se obecné soudy při posuzování nyní projednávané věci spokojily se znaleckými posudky znalců K. a Vysoudila (viz např. str. 8 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud proto nemá, co by obecným soudům v tomto ohledu mohl vytknout.

19. Žádného pochybení, natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance, se obecné soudy nedopustily ani v souvislosti s výslechem znalce K. Jak stěžovatelé sami uvádí v ústavní stížnosti, vyzval okresní soud poté, co se tento znalec omluvil z další účasti na ústním jednání z důvodu zdravotní indispozice, účastníky řízení k tomu, aby učinili své dotazy písemně, a tyto zaprotokoloval. Pouhá skutečnost, že okresní soud následně tyto dotazy nepřipustil, neboť dospěl k závěru, že nezodpovězené zůstaly pouze otázky, na něž znalec již písemně odpověděl ve znaleckém posudku či v jeho doplnění, s čímž se následně ztotožnil také krajský soud, pak nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť obecné soudy své závěry v této souvislosti náležitě odůvodnily a Ústavní soud - jak již bylo uvedeno shora - není oprávněn věcnou správnost těchto závěrů ze své pozice přehodnocovat, neboť mu taková role nepřísluší.

VI.

20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru