Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3439/11 #1Nález ÚS ze dne 04.03.2013K uplatňování nároku na náhradu nemateriální újmy vzniklého za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/svobod... více
Věcný rejstříkPromlčení
odsouzený
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
Vazba
komunistický režim
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 37/68 SbNU 379
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.3439.11.1
Datum vyhlášení19.03.2013
Datum podání15.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.5, #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

261/2001 Sb.

58/1969 Sb.

82/1998 Sb., § 32 odst.3, § 31a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele, způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, vzniklého již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení § 31a a § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě a trestu a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před účinností tohoto zákona.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Ivana Wicha zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 4. 3. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011 č. j. 16 Co 208/2011-58, a to pro rozpor s čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po Ministerstvu spravedlnosti zaplacení nemajetkové újmy z důvodu uznání vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby Vojenským obvodním soudem v Prešově dne 23. listopadu 1982 a souvisejícího pobytu ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody. Přestože byl tento odsuzující rozsudek zrušen a řízení bylo usnesením Okresního soudu Opava ze dne 28. července 2009 zastaveno, náhrada nemajetkové újmy za výkon vazby a trestu odnětí svobody stěžovateli v následném řízení přiznána nebyla.

Městský soud v kompenzačním řízení vyslovil nesouhlas s právním názorem obvodního soudu o přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy na předmětnou věc s tím, že povinnost nahradit stěžovateli nemajetkovou újmu za vazbu a trest vykonané před účinností Úmluvy pro Českou republiku uložit nelze. Městský soud se neztotožnil ani s právními závěry vyslovenými jiným vlastním senátem o tom, že zákon č. 82/1998 Sb. lze výkladem přechodného ustanovení čl. II/ aplikovat i na nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu vykonanými před 18. březnem 1992. Stěžovatel ve své stížnosti tvrdil, že napadené rozhodnutí městského soudu je v rozporu s jeho vlastní judikaturou, i s řadou judikátů Ústavního soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejdříve připomněl, že se aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy náhrady nemajetkové újmy včetně nemajetkové újmy, která vznikla před závazností Úmluvy pro Českou republiku, opakovaně zabýval. Zároveň poukázal na nejednotnost postupu obecných soudů ve skutkově podobných věcech. Dále vycházel z přesvědčení, že právní úprava obsažená v zákoně č. 160/2006 Sb. nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze ve vnitrostátní rovině deklaruje jeho existenci. Tento nárok byl již v minulosti založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje „self-executing“ ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona.

Ústavní soud uzavřel, že pokud bylo zastaveno trestní řízení usnesením Okresního soudu Opava ze dne 28. července 2009, nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. V případě uplatňování nároku na náhradu nemateriální újmy stěžovatele, vzniklého již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je pak třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a ustanovení § 31a a § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě a trestu a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před účinností tohoto zákona. Napadeným rozhodnutím městského soudu tak došlo k porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na náhradu nemajetkové újmy garantovaných v čl. 5 odst. 5 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny, a proto napadené rozhodnutí Ústavní soud zrušil.

Soudcem zpravodajem byla Vlasta Formánková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013

N 37/68 SbNU 379

K uplatňování nároku na náhradu nemateriální újmy vzniklého za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného - ze dne 4. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ve věci ústavní stížnosti Ivana Wichy, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011 č. j. 16 Co 208/2011-58 vydanému v řízení o stěžovatelově žalobě na náhradu nemajetkové újmy způsobené stěžovateli nezákonným vězněním v osmdesátých letech 20. století.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011 č. j. 16 Co 208/2011-58 došlo k porušení základních práv stěžovatele garantovaných v čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. listopadu 2011 a doplněnou podáním ze dne 6. června 2012, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny a právo na odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že skutková podstata jeho případu je nesporná, sporná otázka pak spočívá pouze v tom, zda občan nezákonně odsouzený přede dnem 18. března 1992 má, či nemá nárok na náhradu nemateriální újmy, případně zda zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, ve znění pozdějších předpisů, je zákonem, který náhradu nemajetkové újmy upravuje.

3. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nálezy sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91) a sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115), dostupné stejně jako všechna ostatní zde zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu též na http://nalus.usoud.cz], ve které Ústavní soud přesvědčivě vyvrátil, že přiznání náhrady nemajetkové újmy nelze odmítat jen proto, že nelze aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který náhradu nemateriální újmy neupravuje, nebo čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Stěžovatel poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 2. června 1999 sp. zn. Pl. ÚS 18/98 (N 82/14 SbNU 181; 151/1999 Sb.) ve věci práva odmítnout základní vojenskou službu, pokud je v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním, podle něhož žádný zákon nemůže "stanovit podrobnosti" tak, aby oprávněné občany diskvalifikoval z jejich ústavně garantovaných práv. Podle názoru stěžovatele právo na zadostiučinění nelze odepřít s tvrzením, že nelze najít zákon, který by bylo možné aplikovat ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny. Dále stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu vydaný dne 23. května 2012 pod sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), jehož odůvodnění je podle názoru stěžovatele plně aplikovatelné i na jeho ústavní stížnost.

II. Rekapitulace průběhu řízení

4. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 163/2010 (dále jen "soudní spis").

5. Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 2. června 2010 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši, kterou nechal na posouzení soudu. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov ze dne 23. listopadu 1982 sp. zn. T 157/82 uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně. Stěžovatel byl od 4. října 1982 do 24. listopadu 1982 ve vazbě a od 25. listopadu 1982 do 4. ledna 1984 ve výkonu trestu. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 4. dubna 2003 sp. zn. Nt 1004/2002 byla ve věci povolena obnova řízení, odsuzující rozsudek byl v celém rozsahu zrušen a následně bylo usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 28. července 2009 sp. zn. 3 T 72/2009 řízení zastaveno, neboť žalovaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

6. K návrhu stěžovatele na náhradu škody za výkon vazby podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, přiznala žalovaná dopisem ze dne 28. května 2010 stěžovateli částku 58 409 Kč. Odškodnění představovalo náhradu za ztrátu na výdělku, náklady výkonu vazby, náklady trestu, náklady původního trestního řízení, náklady obhajoby v řízení o povolení obnovy řízení a náklady obhajoby v řízení po obnově řízení. Pokud se týkalo požadavku stěžovatele na zadostiučinění ve výši 700 000 Kč, žalovaná uvedla, že náhradu nemajetkové újmy zákon č. 58/1969 Sb. po celou dobu své účinnosti neumožňoval, nicméně judikatura se v tomto směru vyvíjí tak, že nelze apriori pokládat takto specifikovaný nárok za nezákonný. Žalovaná proto stěžovateli jeho požadavku na zaplacení částky 700 000 Kč nevyhověla, vyslovila však stěžovateli omluvu za nezákonné odsouzení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. T 157/82.

7. Obvodní soud rozsudkem ze dne 2. listopadu 2010 č. j. 15 C 163/2010-11 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 12 000 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 11 928 Kč. Na základě odvolání podaného oběma účastníky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2011 č. j. 16 Co 32/2011-28 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že vada petitu žaloby brání pokračování v řízení a je ji třeba postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. odstranit. K výzvě obvodního soudu stěžovatel výši žalované částky stanovil na 30 000 Kč. Obvodní soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 5. dubna 2011 č. j. 15 C 163/2010-39 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 12 000 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 11 928 Kč a doplňujícím rozsudkem ze dne 13. června 2011 č. j. 15 C 163/2010-51 žalobu co do částky 18 000 Kč zamítl.

8. K odvolání podanému žalovanou městský soud, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 12 000 Kč zamítl. Městský soud vyslovil nesouhlas s právním názorem obvodního soudu o přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy na předmětnou věc s tím, že povinnost nahradit stěžovateli nemajetkovou újmu za výkon vazby a výkon trestu vykonané před účinností Úmluvy pro Českou republiku žalované v tomto řízení uložit nelze. Městský soud se neztotožnil s právními závěry vyslovenými jiným senátem městského soudu v rozhodnutí ze dne 12. května 2011 sp. zn. 22 Co 173/2011 o tom, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, lze výkladem přechodného ustanovení čl. II tohoto zákona aplikovat i na nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutími o vazbě či trestu vykonanými před 18. březnem 1992.

III. Rekapitulace vyžádaného vyjádření a repliky

9. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. prosince 2012 plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, kde se vypořádal se všemi podstatnými námitkami stěžovatele, a uvedl, že při svém rozhodování postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11, na který stěžovatel odkazuje. Podle názoru městského soudu Ústavní soud v citovaném nálezu sice připustil, že pokud se nárok na nemateriální újmu odvíjí od účasti žalobce na rehabilitaci a bylo-li odsuzující rozhodnutí z 50. let minulého století zrušeno až v době, kdy již byla Úmluva pro Českou republiku závazná, nelze ve vztahu k těmto případům vyloučit možnost aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Zároveň však sám Ústavní soud tento závěr koriguje tím, že na druhou stranu by bylo stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování odpovědnosti státu, a že je tedy třeba stanovit určité časové hranice, neboť i aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy nemůže být bezbřehá, aby nedocházelo k absurdním důsledkům, kdy by se některé subjekty mohly domáhat svých nároků z důvodů, k nimž došlo před 40 a více lety.

10. Městský soud nesdílí tvrzení stěžovatele, že uvedený názor soudu zakládá další nerovnost ve vztahu mezi rehabilitovanými osobami, neboť pokud by došlo k přijetí tohoto právního názoru, vyvolávalo by to naopak další nerovnosti mezi takto rehabilitovanými osobami. V případě, že by k rehabilitaci osoby došlo například již v roce 2000, pak by tato osoba nemohla být vzhledem k marnému uplynutí promlčecích lhůt se svým nárokem úspěšná, zatímco osoba, u níž by k vyslovení účasti na rehabilitaci došlo až v současné době, by mohla zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatňovat.

11. Městský soud je toho názoru, že za dobu před účinností Úmluvy, tj. před 18. březnem 1992, může stát poskytovat odškodnění nemajetkové újmy jen na základě zvláštního zákona, jímž je např. zákon č. 261/2001 Sb. Proto nelze bez dalšího přihlížet k datu, ke kterému soudy v rehabilitačním řízení vyslovily, že ten, na němž byla vykonána vazba či výkon trestu, je účastníkem rehabilitace, případně k datu, kdy bylo trestní stíhání zastaveno. Takový výklad by právě vedl k "bezbřehosti" uplatňování nároků za příkoří nastalé v době před účinností Úmluvy, ačkoli na odškodnění těchto osob pamatují či by měly pamatovat zvláštní zákony. K porušení zaručených základních práv stěžovatele tak podle odvolacího soudu napadeným rozhodnutím nedošlo a z uvedených důvodu navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.

12. Ústavní soud doručil vyjádření městského soudu stěžovateli, který v replice k tomuto vyjádření ze dne 31. prosince 2012 uvedl, že "údajná ustálená judikatura" byla podle jeho názoru přinejmenším prolomena nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11, neboť tímto nálezem Ústavní soud zrušil "judikatorní" rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011 č. j. 30 Cdo 1384/2011-74. Stěžovatel má za to, že městský soud uvedený nález dezinterpretuje, neboť příslušná pasáž z odůvodnění nálezu zní: "Nestanovení časového kritéria do minulosti by mohlo vést k absurdním důsledkům, kdy by se některé subjekty mohly domáhat zadostiučinění, zejména za průtahy, ke kterým došlo před čtyřiceti lety". Ústavní soud tedy uvádí jako příklad "průtahy, ke kterým došlo před čtyřiceti lety" a městský soud to zaměňuje za jakékoli "nároky z důvodů, k nimž došlo před 40 lety".

13. K běhu promlčecí doby stěžovatel konstatoval, že v jeho případě bylo trestní stíhání zastaveno dne 28. července 2009 a po neúspěšném předběžném projednání podal žalobu dne 2. června 2010. Nárok proto nemůže být promlčen podle žádného zákona, byť byl vězněn v letech 1982 až 1984. K poukazu městského soudu na aplikaci zákona č. 261/2001 Sb. pak stěžovatel uvedl, že tento zákon pouze poskytl "jednorázovou peněžní částku" vybraným skupinám nevinně vězněných osob, případně jejich pozůstalým. Naproti tomu náhrada nemateriální újmy náleží i osobám, které podmínky zákona č. 261/2001 Sb. nesplňují.

14. Stěžovatel rovněž připomenul, že městský soud ve svém vyjádření zcela pomíjí, že v jiných srovnatelných případech (vydaných před shora zmíněným nálezem i potom) náhradu nemateriální újmy přiznal. Jednalo se o kauzy, které se vyznačují společnými rysy, kdy žalobci byli nezákonně vězněni za minulého režimu (mnozí z nich v 50. letech), dosáhli teprve nedávno "očištění" a byli městským soudem uznáni za hodné náhrady nemateriální újmy. Stěžovatel zvlášť zmínil usnesení městského soudu ze dne 27. září 2012 sp. zn. 25 Co 152/2012, ve kterém je zdůrazněno, že shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11 vytvořil "nové právní prostředí".

IV. Rozhodování bez ústního jednání

15. V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s připomenutím sdělení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb. na neskončená řízení před Ústavním soudem zahájená před 1. lednem 2013, uveřejněného pod č. 469/2012 Sb., Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.

V. Právní východiska ústavní stížnosti

16. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda orgány veřejné moci v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo otázku, zda neaplikovaly podústavní právo svévolně [srov. kupř. nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03 (N 90/33, SbNU 371)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a do aplikace podústavního práva je vedle nerespektování kogentní normy také nerespektování záruky spravedlivého procesu obsažené v Listině a Úmluvě.

17. Relevantní část čl. 5 odst. 1 Úmluvy zní:

"Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem."

Ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy zní:

"Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění."

18. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Vzhledem k ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny, které stanoví, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon, není ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny přímo aplikovatelné (nelze z něj nárok dovodit přímo), neboť podmínky a podrobnosti nároku na náhradu škody, včetně škody nemateriální, upravuje zákon; tím je v rozhodných souvislostech zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. i zákona č. 160/2006 Sb.

19. Otázkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy náhrady nemajetkové újmy včetně nemajetkové újmy, která vznikla před závazností Úmluvy pro Českou republiku, se Ústavní soud opakovaně zabýval.

20. V nálezu ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (viz výše), ve kterém se jednalo o nárok na náhradu nemateriální újmy za nezákonné omezení svobody, Ústavní soud uvedl, že je třeba korigovat závěry o nároku na náhradu nemajetkové újmy za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti podústavního práva zákonem č. 82/1998 Sb., ale též Úmluvou v čl. 5 odst. 5, jenž je ve smyslu čl. 10 Ústavy bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu České republiky a kterého je třeba použít přednostně před zákonem. Tento závěr Ústavní soud v citovaném nálezu podpořil řadou odkazů na judikaturu zahraničních ústavních soudů, podle níž v oblasti náhrady škody za nezákonné omezení osobní svobody, která je právním vztahem mezi jednotlivcem a státem, nelze striktně uplatňovat domácí civilistické pojetí škody. Ústavní soud zde rovněž podrobně rozvedl oprávněnost nároku na odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Podle závěrů učiněných v tomto nálezu je nárok na náhradu nemateriální újmy založen již samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona. Jestliže dosavadní právní úprava umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou, bylo povinností soudů, pod jejichž ochranou se ocitají též základní práva jednotlivce, přednostně aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy v tom pojetí, jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která pod pojmem odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy rozumí jak škodu hmotnou, tak i újmu nehmotnou (kupř. rozsudek ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku ze dne 29. května 1997 č. 19233/91, 19234/91).

21. V nálezu ze dne 21. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (N 131/46 SbNU 230) Ústavní soud připomenul, že se otázkou nároku na náhradu nemateriální újmy již zabýval ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 85/04. Dále uvedl, že otázkou nároku na náhradu imateriální újmy jako součásti náhrady škody, jejíž rozsah je v obecné rovině formulován v ustanovení § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.). Přitom dospěl k závěru, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy takový výklad neumožňuje, avšak nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a 13 občanského zákoníku. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody. Ústavní soud současně vyslovil, že tyto závěry je třeba korigovat v oblasti náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti podústavního práva, ale též Úmluvou v čl. 5 odst. 5, která je ve smyslu čl. 10 Ústavy bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu a již je třeba použít přednostně před zákonem.

22. Ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 se jednalo o nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou vězněním stěžovatele během komunistického režimu v období od 1. listopadu 1953 do 9. května 1955. Ústavní soud zde poukázal na "tápání" obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, podle jakého právního předpisu věc posoudit, i na rezignaci Nejvyššího soudu na svoji zákonnou povinnost sjednotitele judikatury, což je mimo jiné důležité pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů (výsledku procesu) jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu a tím i základů demokratického právního státu. Ústavní soud v uvedeném nálezu vytkl Nejvyššímu soudu i to, že zcela pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění a tím i na případnou nemateriální újmu se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci a rozhodnutí z roku 2003, neboť až teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. Ústavní soud rovněž uvedl, že jak již plyne z nálezu Ústavního soudu vydaného pod sp. zn. I. ÚS 85/04, nárok na náhradu nemateriální újmy je založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy a bylo povinností soudů toto ustanovení přednostně aplikovat bez ohledu na to, zda dosavadní právní úprava byla obsažena v zákoně č. 58/1969 Sb. či v zákoně č. 82/1998 Sb. Ústavní soud pak konstatoval, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy není bezbřehý a stejně jako zákon o odpovědnosti za škodu má stanovený korektiv v podobě promlčení, a to s odkazem na princip právní jistoty. Ústavnímu soudu se tak stanovení určité časové hranice zmíněné odpovědnosti státu či územních samosprávných celků jevilo jako zcela opodstatněné. Proto v této posuzované věci zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že bude nutné, aby se Nejvyšší soud zabýval stěžovatelem předloženou argumentací, jak vykládat promlčecí lhůty k uplatnění nemajetkové újmy po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z padesátých let. Ústavní soud přitom tímto nálezem v žádném případě nepředjímal, jak Nejvyšší soud v dané věci má rozhodnout, neboť jeho povinností bude vyslovit závazný právní názor, jak ve skutkově obdobných věcech postupovat a rozhodovat tak, aby byl zachován základní princip právního státu - právní jistota a z toho vyplývající právo na spravedlivý proces.

23. Nález ze dne 11. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115), na který stěžovatel poukazuje, se týká odsouzení stěžovatele pro trestný čin nenastoupení civilní služby v roce 1994 a následného zastavení trestního stíhání dne 21. prosince 1999. Ústavní soud zde vyslovil, že závěry učiněné v nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 nelze na projednávaný případ vztáhnout, neboť titulem náhrady nebylo nezákonné omezení osobní svobody jednotlivce skrze uložený trest svobody. V takovém případě nebylo lze přímo v domácím právním řádu aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy přednostně před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy, neboť v případě stěžovatele nebylo právo na osobní svobodu vůbec dotčeno. Ústavní soud dále dovodil, že v tomto směru lze přisvědčit obecným soudům v tom směru, že v době vzniku tvrzeného nároku a v době rozhodování obecných soudů nebylo možné tento nárok právně opřít o zákon č. 82/1998 Sb., resp. o zákon č. 58/1969 Sb., avšak soudy měly poskytnout stěžovateli ochranu a měly přihlížet k tomu, že ač rozhodují o zásahu do osobnostních práv stěžovatele, byl by již v současnosti - pokud by nárok vznikl za účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., resp. za podmínek podle čl. II (přechodné ustanovení) tohoto zákona i před jeho účinností - posuzován jako nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu.

VI. Posouzení ústavní stížnosti

24. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a s odkazem na závěry uvedených rozhodnutí konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.

25. Ústavní soud především poukazuje na nejednotnost postupu obecných soudů ve skutkově podobných věcech v tom smyslu, že různé obecné soudy na skutkovou problematiku nahlíží jiným prizmatem a aplikují zcela odlišné právní předpisy. Jen příkladmo lze uvést několik rozsudků městského soudu, předložených stěžovatelem, jež se týkají nezákonného trestního stíhání a věznění osob v období 50. a následujících let, které byly vydány v období od 14. ledna 2010 do 18. dubna 2012 pod č. j. 13 Co 248/2011-56, 20 Co 467/2009-37, 21 Co 247/2011-13, 22 Co 173/2011-35, 29 Co 260/2011-39, 29 Co 407/2011-62 a 69 Co 496/2011-26. Senáty městského soudu 13 Co, 20 Co, 21 Co, 22 Co, 29 Co a 69 Co v odůvodnění těchto rozsudků již vycházely z judikatury Ústavního soudu, včetně poukazu na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04, a dovodily, že nároky žalobců na náhradu nemateriální újmy v souvislosti s nezákonným odsouzením a vykonaným trestem odnětí svobody za dobu před účinností Úmluvy jsou v zásadě co do základu po právu.

26. Zákonem č. 160/2006 Sb. byl do našeho právního řádu ustanovením § 31a začleněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Přitom, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, byl zákonodárce jednoznačně motivován deficity vnitrostátní úpravy právě ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy a snahou uvést vnitrostátní úpravu do souladu s požadavky Úmluvy. Podle názoru Ústavníhosoudu je nepochybné, že nová právní úprava nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze ve vnitrostátní rovině deklaruje jeho existenci. Tento nárok, jak je uvedeno shora, byl již v minulosti založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona.

27. V tomto světle nemůže obstát názor senátu 16 Co městskéhosoudu uvedený v napadeném rozhodnutí, že v posuzovaném případě stěžovateli nelze náhradu za nemateriální újmu přiznat. Ústavní soud dává za pravdu stěžovateli, že výklad nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11 provedený městským soudem svědčí o jeho dezinterpretaci, neboť Ústavní soud otázku promlčení vztahuje toliko ke stanovení délky promlčecí doby k uplatnění nároků na náhradu nemajetkové újmy od doby, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, v období od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tedy od 27. dubna 2006, a nikoliv k době před účinností Úmluvy pro Českou republiku, tj. přede dnem 18. března 1992.

28. Lze uzavřít, že pokud v předmětné věci bylo zastaveno trestní řízení, neboť žalovaný skutek není trestným činem, usnesením Okresníhosoudu v Opavě ze dne 28. července 2009 sp. zn. 3 T 72/2009, nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. V případě uplatňování nároku na náhradu nemateriální újmy stěžovatele, vzniklého již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je pak třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a ustanovení § 31a a § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě a trestu a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před účinností tohoto zákona.

29. Z důvodů výše uvedených Ústavnísoud konstatuje, že napadeným rozhodnutím městského soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na nemateriální odškodnění garantovaných v čl. 5 odst. 5 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, a proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru