Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3431/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříknemovitost
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3431.14.1
Datum podání29.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3431/14 ze dne 10. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Aleše Málka, Jiřího Málka a Jeny Málkové, zastoupených JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 11, 796 01 Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1941/2014-1454 ze dne 5. 8. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 60 Co 215/2013-1288 ze dne 18. 7. 2013 ve znění opravných usnesení téhož soudu č. j. 60 Co 215/2013-1300 ze dne 18. 7. 2013 a č. j. 60 Co 215/2013-1401 ze dne 9. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 21. 12. 2011 č. j. 7 C 31/2000-l003 uložil stěžovatelům, v původním řízení žalovaným, společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi, Jablonecké exportní společnosti, a. s., částku 1.084.000,- Kč (výrok I.), žalobu v rozsahu 919.574,- Kč a části požadovaného příslušenství zamítl (výrok II.), stěžovatelům dále uložil zaplatit témuž vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně částku 3.631.200,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), co do části žalovaného plnění řízení zastavil (výrok IV.), zamítl vzájemný návrh, jímž se stěžovatelé po vedlejším účastníkovi, společnosti ASPERA a. s. - v likvidaci, domáhali zaplacení částky 6.630.790,- Kč s příslušenstvím (výrok V.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI. a VII.).

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví citovaným rozsudkem ve znění uvedených opravných usnesení k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v části, jíž bylo stěžovatelům J. Málkové a A. Málkovi uloženo zaplatit společně a nerozdílně částku 308.306,80 Kč (výrok I.), a částečně jej změnil tak, že žalobu, jíž se vedlejší účastník, Jablonecká exportní společnost, a. s., po týchž účastnících domáhala zaplacení částky 775.693,20 Kč a po stěžovateli J. Málkovi částky 1.084.000,- Kč, zamítl (výrok II.), dále výrok III. odvoláním napadeného rozsudku potvrdil v části, jíž bylo všem stěžovatelům uloženo zaplatit Jablonecké exportní společnosti, a. s., společně a nerozdílně částku 3.631.200,- Kč (výrok III.), a částečně jej změnil tak, že žalobu zamítl ve vztahu ke stěžovatelům co do požadovaného příslušenství (výrok IV.), rovněž zrušil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke všem stěžovatelům, řízení o vzájemném návrhu stěžovatelů v celkovém rozsahu 4.508.937,20 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI. až VIII.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto.

Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Stěžovatelé spatřují extrémní vybočení ze zásad spravedlivého procesu v závěrech odvolacího soudu, podle nichž ani netvrdili, že by byli uzavřeli dohodu o reálném rozdělení a způsobu užívání konkrétních částí nemovitosti, a odpovídají tedy společně a nerozdílně, což je dle nich v rozporu s listinami založenými ve spise, dále v závěru krajského soudu o tom, že se stěžovatelé bezdůvodně obohatili na úkor žalobce, s tím, že výši bezdůvodného obohacení určil odvolací soud v souladu se závěry soudu prvního stupně, ze znaleckého posudku Ing. Šojdra č. 1994-86/0, třebaže žalobce dle přesvědčení stěžovatelů ani neprokázal, ani neurčil míru bezdůvodného obohacení, tj. nebylo tvrzeno, že by se jim dostalo poskytnutým plněním majetkové hodnoty, takže v jejich majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasív, případně se jejich majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností mělo stát. V daném případě mělo jít o nájemné z předmětné nemovitosti. Že se tak nestalo, prý stěžovatelé prokázali svými návrhy na osvobození od soudních poplatků i exekučními řízeními vedenými od června 2002 do listopadu 2007. Konečně stěžovatelé rozporují závěr krajského soudu, podle něhož stěžovatelé neunesli důkazní břemeno ve věci rozhodnutí o důvodnosti vznést námitky k započtení, a to z důvodu netvrzení konkrétního okamžiku investice, kým byla provedená a zejména co konkrétně a jakým způsobem bylo provedeno. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Protože stěžovatelé směřují svoji ústavní stížnost formálně též proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy je sami na titulní straně ústavní stížnosti označili za napadené rozhodnutí, vyložil si Ústavní soud petit ústavní stížnosti, kterým požadují toliko zrušení rozsudku odvolacího soudu ve znění opravných usnesení, tak, že stěžovatelé se současně domáhají i zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, čemuž Ústavní soud přizpůsobil též rozsah své přezkumné činnosti.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou s odvolacím soudem, s níž se především dovolací soud již ústavně konformním způsobem a v dostatečném rozsahu vypořádal, čímž stěžovatelé stavějí Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu s ohledem na výše řečené nepřísluší. Nejvyšší soud odpověděl jak na námitky vztahující se k výši bezdůvodného obohacení, dlužnické solidaritě i k otázce důkazního břemene v relaci k zhodnocení předmětných nemovitostí (srov. 4 a 5 napadeného usnesení dovolacího soudu). Jde o odůvodnění srozumitelné a racionální, jemuž v ústavní rovině není co vytknout. Námitka stěžovatelů, že uzavření dohody o reálném rozdělení a způsobu užívání konkrétních částí nemovitosti vyplývá z listin založených ve spise, je velmi obecná, není zřejmé, z čeho je možno na vlastní reálné rozdělení a způsob užívání konkrétních částí nemovitosti usuzovat, navíc se zde jedná o hodnocení obsahu a kontextu různých smluv, k němuž není Ústavní soud oprávněn. Zbývající okruh námitek již byl soudy všech stupňů v patřičném rozsahu vypořádán, a proto na jejich odůvodnění v tomto směru postačí v podrobnostech odkázat.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. února 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru