Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 343/05Usnesení ÚS ze dne 07.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoučení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.343.05
Datum podání15.06.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 43, § 5, § 104


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 343/05 ze dne 7. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. M. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář Nipl, Žák, Slavíček, Jaroš & spol. se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.3.2005, č.j. 21 Cdo 1777/2004-76, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.8.2003, č.j. 18 Co 360/2003-36, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.5.2003, č.j. 21 C 60/2001-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15.6.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel se žalobou doručenou dne 19.4.2001 Obvodnímu soudu pro Prahu 6 domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se žalovaným - Národním bezpečnostním úřadem. Napadeným usnesením obvodního soudu bylo zastaveno řízení s odkazem na ustanovení § 19, § 103 a § 104 o. s. ř., neboť dle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku České republiky"), nemá Národní bezpečnostní úřad právní subjektivitu a bylo zapotřebí označit žalovaného jako Českou republiku - Národní bezpečnostní úřad. Obvodní soud v odůvodnění odkázal na výklad ustanovení § 43 o. s. ř., upravujícího povinnost soudu vyzvat účastníka k odstranění vady podání, obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2003, sp. zn. 21 Cdo 961/2002.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud uvedl, že obvodní soud nemohl vyzvat stěžovatele k odstranění vady podání dle § 43 o.s.ř., aby za žalovaného označil stát, který je nadán právní subjektivitou, neboť by tak nepřípustně žalobce poučil o hmotném právu, a tím narušil zásadu rovnosti účastníků.

Nejvyšší soud ČR názory uvedené v obou usneseních soudů nižší instance potvrdil a dovolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. Vadu podání (žaloby) v označení účastníka řízení je třeba vždy a důsledně odlišovat od nezpůsobilosti být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce označil žalovaného přesně, určitě a srozumitelně, bylo by nutným předpokladem k tomu, aby soud vyzval žalobce k jinému označení žalovaného (zejména s ohledem na požadavek ustanovení § 43 odst. 1 věty druhé o.s.ř., podle kterého soud "účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést") také poskytnutí poučení spočívajícího v tom, že se žalobce oproti svým údajům uvedeným v žalobě o osobě svého zaměstnavatele "mýlí". Postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. může soud vyzvat žalobce k odstranění vad v označení žalovaného, jen jestliže byl v žalobě označen způsobem, který neumožňoval jeho přesnou identifikaci, nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením žalovaného a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, ve znění vyjádření ze dne 12.4.2006, shledává porušení svých práv v tom, že soud prvního stupně se nepokusil odstranit neúplnost a nesprávnost žaloby postupem podle § 43 o. s. ř., ač tak učinit měl, neboť nesprávnost označení žalovaného v žalobě je nedostatkem, který byl odstranitelný. Soud prvního stupně nevyzval k opravě a k doplnění žaloby podle § 43 o. s. ř, a tím mu znemožnil řádně uplatnit jeho práva v soudním řízení. Argumenty obecných soudů považuje stěžovatel za čistý právní pozitivismus v rozporu s jeho základním právem na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 6/95, IV. ÚS 41/95, I. ÚS 116/96, IV. ÚS 22/03 a zejména sp. zn. I. ÚS 286/2003, v němž Ústavní soud řešil dle názoru stěžovatele skutkově totožnou věc a v níž bylo návrhu stěžovatele vyhověno.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření ze dne 7.7.2005 plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by stran rozhodnutí Ústavního soudu učinil jakýkoliv návrh.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 3.10.2005 uvedl, že na právních závěrech uvedených ve svém rozhodnutí trvá a nemá, co by k nim dodal; alternativně navrhl, aby ústavní stížnost byla buď odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nebo zamítnuta pro nedůvodnost.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 26.10.2005 uvedl, že žalobce určuje, kdo bude ve věci žalovaným a nese také procesní odpovědnost za to, koho označí za žalovaného. V právní teorii i v soudní praxi nejsou žádné pochybnosti, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení není vadou žaloby (jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit a pro který tedy musí být řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno) a že závěr o tom, že je tu nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení, lze učinit, jen jestliže byl žalovaný označen tak přesně a určitě, že je nepochybné, kdo se má jako žalovaný řízení účastnit. Z obsahu žaloby bylo zřejmé, že žaloba podaná stěžovatelem směřuje proti organizační složce státu a nikoliv proti státu. Nejvyšší soud označil ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí.

Vedlejší účastník označený v ústavní stížnosti (a též i v předcházejícím dovolání) jako Česká republika - Národní bezpečnostní úřad ve svém vyjádření ze dne 15.9.2005 uvedl, že poučení žalobce by v daném případu znamenalo především vysvětlení příslušných norem hmotného práva, avšak ustanovení § 5 o. s. ř. takové poučení neumožňuje. Není a nemůže být úkolem soudu poskytovat účastníkům právní pomoc, vysvětlovat jim, jak by se měli za dané procesním situace zachovat nebo je dokonce přesvědčovat, aby určitým způsobem jednali. Vedlejší účastník proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 21 C 60/2001, spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 24 C 233/2005, a připojil též spis Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 286/2003 (věc žalobce, posléze stěžovatele, R. P., kde bylo ústavní stížnosti nálezem vyhověno).

Právní zástupce stěžovatele byl poté Ústavním soudem informován, že spisy shora uvedenými byl proveden důkaz, ke kterému má právo se vyjádřit; současně byla stěžovatelovu zástupci zaslána vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.

Stěžovatel v replice k podaným vyjádřením (ze dne 12.4.2006 a doručené Ústavnímu soudu dne 14.4.2006) označil námitky ostatních účastníků prosazující čistý právní pozitivizmus za rozporné s jeho základním právem na spravedlivý proces, setrval na tom, že ústavní stížnost je důvodná a znovu připomenul nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 286/2003, v němž byl dle jeho tvrzení řešen skutkově totožný případ.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z důvodů dále uvedených.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou vyšší instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.

Dle názoru Ústavního soudu byl spor mezi stranami veden o to, měl-li soud prvního stupně povinnost vyzvat stěžovatele k odstranění vady spočívající v označení žalovaného dle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném od 1.1.2001), které zní:

"Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést."

Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud odkázal v odůvodnění na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.2003, sp. zn. 21 Cdo 961/2002, které však bylo zrušeno stěžovatelem uváděným nálezem Ústavního soudu ze dne 7.4.2005, sp. zn. I. ÚS 286/03 (dostupný na www.judikatura.cz). Dalším skutkově i právně podobným případem je případ vedený u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 22/03 (Sb.n.u.ÚS, Svazek č.33, Nález č.51, str.31).

V případu vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 22/03 byl žalován "Nejvyšší kontrolní úřad" a nikoliv správně "Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad". V uvedeném případě Ústavní soud vyslovil, že : "Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že tato směřuje proti státu a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o.s.ř., a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně."

Na tomto stanovisku Ústavní soud setrval i v případu vedeném pod sp. zn. I. ÚS 286/03, kde byl žalován "Národní bezpečnostní úřad", a nikoliv správně "Česká republika - Národní bezpečnostní úřad". Ústavní soud v tomto případu mimo jiné konstatoval : "Obecný soud nemá povinnost poučovat účastníky řízení do všech podrobností, postačuje, pokud v obecné rovině vyzve žalobce k uvedení správného označení účastníka řízení."

I přesto, že stěžovatel má za to, že shora uvedené případy jsou identické s jeho případem, Ústavní soud vidí několik zásadně odlišných skutkových okolností, které musí nutně vést i k odlišnému právnímu posouzení stěžovatelovy věci.

V případu sp. zn. IV. ÚS 22/03 neměl stěžovatel právního zástupce. V případu vedeném pod sp. zn. I. ÚS 286/03 byla žaloba k soudu prvního stupně podána dne 10.9.2001 a usnesení o zastavení řízení bylo vydáno dne 10.10.2001, tedy přesně měsíc po podání žaloby. Již časový průběh tehdejšího řízení nedával tedy žalobci šanci označení žalovaného učinit správným. Navíc, jak posléze dovodil Ústavní soud, bylo již z obsahu žaloby zřejmé, že tato směřuje proti státu a nikoliv proti jeho organizační složce.

V případu stěžovatele však byla žaloba podána k soudu dne 19.4.2001 (stěžovatel byl od počátku řízení zastoupen advokátem); napadené usnesení bylo vydáno až dne 22.5.2003.

Ve vyjádření Národního bezpečnostního úřadu (žalovaného) k žalobě ze dne 18.5.2001 je na straně 2 (č.l. 10) uvedeno : "Žalovaný, Národní bezpečnostní Úřad, dnes v souladu s § 3 zákona č. 219/2000 Sb., Česká republika, organizační složka Národní bezpečnostní úřad".

Toto vyjádření bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 6.6.2001, čímž byl stěžovatel poprvé informován, že žalovanou stranu označil chybně. Na toto vyjádření reagoval stěžovatelův právní zástupce stanoviskem doručeným soudu dne 21.6.2001. Vzdor shora uvedenému však setrval na původním označení žalované strany.

Národní bezpečnostní úřad toto své vyjádření doplnil podáním ze dne 1.2.2002 (č.l. 20), které bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 19.3.2002. V tomto podání navrhuje žalovaný zastavit řízení pro nedostatek podmínky řízení dle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., neboť nemůže být pasivně legitimován pro nedostatek právní subjektivity.

Na tuto právní argumentaci stěžovatel nijak, až do zastavení řízení, nereagoval. Stěžovatel tedy, ačkoliv byl na nedostatek právní subjektivity žalovaného prokazatelně opakovaně upozorněn, zůstal více jak jeden rok nečinný, a dokonce ani v průběhu odvolacího řízení označení žalovaného nezměnil. Až v dovolání ze dne 28.10.2003 stěžovatel poprvé označil žalovaného jako "Českou republiku - Národní bezpečnostní úřad".

Dle přesvědčení Ústavního soudu byla stěžovateli v soudním řízení poskytnuta dostatečná a včasná informace o tom, že vedlejšího účastníka - Národní bezpečnostní úřad nelze pro nedostatek právní subjektivity s úspěchem žalovat. Stěžovatel měl možnost změnit označení žalovaného, což však neučinil. Nelze přitom přehlédnout skutečnost, že stěžovatel byl zastoupen v řízení advokátem, který je první povolán k tomu, aby jako znalec práva řádně hájil zájmy klienta, jehož zastoupení převzal.

Ústavní soud dále konstatuje, že v posuzované věci jde po právní stránce o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, tedy o spor mimo rámec mimosoudních rehabilitací (viz stěžovatelem uváděné nálezy sp. zn. IV. ÚS 6/95 a IV. ÚS 41/95), kdy judikatura Ústavního soudu zesílenou povahu poučovací povinnosti vůči žalobci ze strany soudu neakcentuje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 11/95, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.4, Nález č.46, str.17).

Jak sice vyplývá ze shora uvedených nálezů sp. zn. IV. ÚS 22/03 a I. ÚS 286/03, bylo by správné, pokud by soud prvního stupně vyzval stěžovatele k odstranění vady podání, což neučinil. Nicméně relevantní informace o nedostatku právní subjektivity se stěžovateli dostalo. Nečinnost stěžovatele nelze omluvit ani krátkou účinností zákona o majetku České republiky, jako tomu bylo v obou shora uvedených případech.

Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, že není orgánem, který má napravovat každé zákonné pochybení orgánů soudní moci, ale pouze ta, jejichž intenzita mohla zkrátit základní právo či svobodu stěžovatele (např. I. ÚS 60/97, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.11, Nález č.51). Takové intenzity zásah do základního práva stěžovatele není. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel v tomto případě nedostatečně hájil svá práva, což je jednou ze základních zásad občanského soudního řízení (srov. např. I. ÚS 40/98, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.13, Nález č.32, str.231; III. ÚS 326/97, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.9, Usnesení č.18, str.455); zdá se sice být ze spisu takřka jisté, že tohoto pochybení nedopustil se stěžovatel sám, neb je spíše lze přičítat jeho právnímu zástupci, avšak tato okolnost nemůže nic změnit na tom, že uvedené opomenutí není zásahem Ústavního soudu reparovatelné.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě, je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.

Z výše uvedeného důvodu tedy Ústavnímu soudu nezbylo než stěžovatelovu ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. června 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru