Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3414/16 #1Usnesení ÚS ze dne 18.04.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Mělník
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
soudní uvážení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3414.16.1
Datum podání14.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 157 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3414/16 ze dne 18. 4. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti AGEKO, spol. s r. o. se sídlem Dušníky nad Vltavou 10, 277 44 Vojkovice, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2016 č. j. 30 Co 186/2016-161 a proti výrokům pod body II a III rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. března 2016 č. j. 11 C 32/2013-140, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu a tvrdí, že tato rozhodnutí porušila její ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 (právo vlastnit majetek) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (právo na soudní ochranu), a rovněž čl. 90 Ústavy České republiky (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy).

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 17. 3. 2016 č. j. 11 C 32/2013-140 rozhodl v právní věci žalobkyně proti žalovaným: 1) Ing. Martinu Nedbalovi a 2) Jiřímu Rejhonovi o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X chmelnice o výměře 45 037 m2, v kat. území Křivousy, obec V., zapsané na LV č. X1 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeská kraj, katastrální pracoviště Mělník tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit: 1. žalovanému na nákladech řízení částku 17 000,- Kč (výrok II) a 2. žalovanému na nákladech řízení částku 19 513,97 Kč (výrok III).

Soud prvního stupně dospěl ohledně otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení k závěru, že žalobkyně tento naléhavý právní zájem nemá, neboť shledal, že kupní smlouva uzavřená mezi 1. a 2. žalovaným v roce 2012, jejíž platnost posuzoval jako otázku předběžnou k požadovanému určení, byla uzavřena platně, neboť kupní smlouva je určitá, srozumitelná a byla uzavřena svobodně a vážně. Právní postavení žalobkyně jako pouhé nájemkyně předmětné nemovitosti by se nestalo nejistým, ani by nijak nebylo ohroženo, neboť smlouva nájemní uzavřená na dobu určitou skončila dnem 30. 9. 2014.

Soud prvního stupně konstatoval, že předkupní právo žalobkyně, sjednané v dodatku k nájemní smlouvě ze dne 1. 10. 1999, v němž bylo sjednáno předkupní právo, vzniklo jako právo závazkové, tedy působící jen mezi smluvními stranami, a proto zcizením věci, tj. uzavřením kupní smlouvy mezi žalovanými, dne 29. 8. 2012 zaniklo. Oprávněná z předkupního práva by měla pouze nárok na náhradu škody.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve vztahu k ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř., přičemž ve vztahu k právním zástupcům žalovaných vycházel při stanovení odměny z vyhl. č. 177/1996 Sb.

Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II a III (výrok I) a dále rozhodl o povinnosti žalobce uhradit náklady odvolacího řízení 1. žalovanému ve výši 1 190,- Kč (výrok II) ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným žádnému z účastníků řízení právo na nákladu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poznamenává, že podala odvolání jen do výroků pod body II a III rozhodnutí okresního soudu, které se týkaly nákladů řízení, neboť má zato, že k rozhodnutí o nákladech řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. "nebyly splněny zákonné podmínky". Podle názoru stěžovatelky měli žalovaní ve věci procesní úspěch nikoli díky svým procesním úkonům, které sami ve věci uskutečnili, tedy jinak řečeno se o procesní úspěch ve sporu nijak nezasadili, ale k zamítnutí žaloby došlo bez jejich přičinění "uplynutím času".

Stěžovatelka je přesvědčena, že v roce 2013 podala důvodnou žalobu, která by v případě, že by o ní bylo rozhodnuto "v přiměřené lhůtě", byla úspěšná, ale protože "soud nestihl rozhodnout ve věci do konkrétního data, po němž nastala změna právních poměrů účastníků sporu tak, že žalobě nemohlo být z formálních důvodů vyhověno, nelze prý takový stav přičítat k tíži žalobkyni a ukládat jí povinnost hradit náklady řízení s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř." Stěžovatelka namítá, že soud nevzal v úvahu, že žaloba byla v době jejího podání k soudu (v roce 2013) nejen důvodná, ale i "projednatelná" a stěžovatelka měla v této době nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví 2. žalovaného k předmětné nemovitosti. Protože však smluvní předkupní právo ke dni 1. 10. 2014 zaniklo, na straně stěžovatelky již dále neexistoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení. K neprokázání naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelky, kterým okresní soud odůvodnil zamítnutí žaloby, prý došlo bez "zavinění stěžovatelky prostým uplynutím času", což údajně nemůže být relevantním důvodem pro posouzení procesního neúspěchu stěžovatelky v předmětném sporu a tedy ani důvodem pro uložení povinnosti hradit žalovaným náklady soudního řízení.

IV.

Ústavní soud zjistil, že podaná ústavní stížnost je včasná a splňuje formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky i obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost, namířená toliko proti výrokům o nákladech řízení, je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně např. zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. jiný závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].

V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu nedošlo a oba soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily (§ 157 o. s. ř.), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.

Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru