Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3411/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
kupní smlouva
nemovitost
Bezdůvodné obohacení
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3411.10.1
Datum podání03.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 107, § 457


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3411/10 ze dne 10. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jan Musila o ústavní stížnosti Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, AK se sídlem Velké náměstí č. 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 čj. 28 Cdo 4166/2009-406 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v řízení o zaplacení částky 1 700 000,- Kč s příslušenstvím.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, jakož i ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 C 272/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že nalézací soud rozhodoval ve věci opakovaně, až rozsudkem ze dne 24. 6. 2008 čj. 9 C 272/2002-329 vyhověl žalobě manželů P. a M. P. a zavázal žalovaného stěžovatele povinností zaplatit jim částku 1 700 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 25. 11. 1999, kterou žalobci koupili od stěžovatele nemovitosti v k. ú. Malšova Lhota a zaplatili za ně žalovanou částku, je absolutně neplatná. Předmětné nemovitosti byly prodány celkem třikrát a soud v rámci řešení předběžné otázky dospěl k závěru o absolutní neplatnosti již v pořadí první kupní smlouvy ze dne 27. 8. 1997, uzavřené mezi původním vlastníkem předmětných nemovitostí L. K. jako prodávajícím a obchodní společností INVEST-UNITED, s. r. o., jako kupujícím. V důsledku neplatnosti prvotní smlouvy pak byly podle soudu absolutně neplatné i všechny následné úkony, tedy i v pořadí druhá kupní smlouva ze dne 13. 8. 1999 o převodu předmětných nemovitostí ze společnosti INVEST-UNITED na stěžovatele a ze stěžovatele na žalobce (třetí kupní smlouva), neboť platí, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 4. 2009 čj. 21 Co 491/2008-373 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud označil závěry nalézacího soudu jako správné a dodal, že za důvod vzniku bezdůvodného obohacení stěžovatele na úkor žalobců podle § 451 obč. zák. lze považovat i neplatnost kupní smlouvy z toho důvodu, že v písemné kupní smlouvě byla uvedena jiná kupní cena (1 000 000,- Kč), než jaká byla skutečně sjednaná. Odvolací soud rovněž potvrdil právní názor okresního soudu o tom, že nárok žalobců nebyl promlčen, jednak proto, že žalovaný stěžovatel dluh uznal, a jednak proto, že žaloba byla podána v otevřené promlčecí lhůtě podle § 107 obč. zák.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné. Potvrdil, že nalézací a odvolací soud správně hodnotily kupní smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a žalobci jako simulovaný právní úkon, bez ohledu na to, zda prodávající byl či nebyl vlastníkem převáděných nemovitostí, a že disimulovaný právní úkon, kupní smlouva s dohodnutou cenou 1 700 000,- Kč, je neplatný pro nedostatek písemné formy. Dovolací soud se s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 7. 2010 sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, také vyjádřil k charakteru vzájemného plnění s přihlédnutím k tomu, že žalobci vrátili předmětné nemovitosti jejich původnímu vlastníku L. K., který se v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 297/99 domohl žalobou proti žalovaným manželům P. určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem rozsudkem ze dne 1. 11. 2000 čj. 8 C 297/99-93, který nabyl právní moci dne 21. 12. 2000. Dovolací soud vyložil, že mezi stěžovatelem a žalobci vznikl synallagmatický závazek ve smyslu § 457 obč. zák., na jehož charakteru "... nic nemění ani okolnost, že předmětné nemovitosti, které žalovaný neplatně převedl na žalobce, byly na základě pravomocného rozsudku "vráceny" nikoliv smluvnímu partnerovi žalobců (žalovanému), ale skutečnému vlastníku L. K. ,,Vrácením" předmětných nemovitostí žalobci splnili svou povinnost vyplývající ze synallagmatického závazku. Jelikož vlastnické právo se v souladu s § 100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje, nemohli žalobci vznést proti L. K. jako vlastníku námitku promlčení. V souladu s § 107 odst. 3 obč. zák. proto promlčení nemůže namítat ani žalovaný. Protože žalovanému námitka promlčení nepřísluší, je pro posouzení věci nerozhodné, zda k promlčení práva skutečně došlo, tedy i to, zda subjektivní promlčecí doba marně uplynula nebo zda došlo k platnému uznání dluhu". Dovolacími námitkami, kterými stěžovatel oponoval právnímu hodnocení kupních smluv předcházejících kupní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelem a žalobci, a námitkou, že výrok rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 8 C 297/99 není pro stěžovatele a žalobce v tomto řízení závazný, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť je nepovažoval pro posouzení věci samé za rozhodné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně shrnul skutkový stav věci, zrekapituloval průběh a výsledky řízení a vytkl Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v dovolání. Vyjádřil přesvědčení, že i ve světle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu bylo posouzení platnosti v pořadí první a druhé kupní smlouvy klíčovým stejně jako rozhodnutí, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí a komu měly být vráceny. Pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že první a druhá kupní smlouva byly platnými právními úkony a že stěžovatel byl ke dni uzavření kupní smlouvy s žalobci jejich vlastníkem, pak při akceptaci závěru Nejvyššího soudu o neplatnosti této třetí kupní smlouvy bylo povinností žalobců vrátit nemovitosti stěžovateli. Pokud svoji povinnost nesplnili, necítí stěžovatel povinnost vrátit jim obdržené peněžní prostředky.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 2. 2011 upozornil, že stěžovatel nezpochybnil závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kterou uzavřel s žalobci, z důvodu fiktivně uvedené kupní ceny, ale brojil pouze proti závěru, dle kterého je pro posouzení věci nerozhodné, zda kupní smlouva je neplatná sama o sobě nebo zda je neplatná i proto, že stěžovatel ve skutečnosti nikdy nenabyl předmětné nemovitosti, jež byly předmětem této smlouvy. Nejvyšší soud naznačil důsledky, ke kterým by vedl výklad práva zastávaný stěžovatelem, a odmítl ho jako nepřijatelný, odporující zásadám spravedlnosti s tím, že naopak výklad zastávaný soudem nevylučuje, aby se stěžovatel zhojil na jiných osobách. Podle soudu, je-li stěžovatel přesvědčen, že všechny kupní smlouvy byly uzavřeny platně, může se na L. K. na základě vlastnické žaloby domáhat vydání (vyklizení) předmětných nemovitostí s tím, že ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2000 čj. 8 C 297/99-93 nejde o překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř.; naopak pokud by stěžovatel vycházel ze závěru, že smlouva uzavřená mezi L. K. a společností INVEST-UNITED, s. r. o., byla neplatná a on tedy koupil předmětné nemovitosti od nevlastníka, mohl by se zhojit na společnosti INVEST-UNITED, i když je zřejmé, že může jít o nárok nedobytný, neboť tato obchodní společnost je v současné době v likvidaci. Nejvyšší soud zopakoval, že pro posouzení věci byl rozhodný toliko závěr, že žalobci se nemohli stát vlastníky předmětných nemovitostí, a proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

V replice ze dne 2. 3. 2011 stěžovatel charakterizoval obsah vyjádření Nejvyššího soudu jako opožděné snášení právních argumentů ohledně otázky platnosti první a druhé kupní smlouvy. Stěžovatel rozebral argumenty dovolacího soudu a podrobně na ně reagoval se závěrem, že na podané ústavní stížnosti trvá.

V podání ze dne 13. 5. 2011 stěžovatel zdůraznil konkrétní aspekty posuzované věci, zejména to, že považuje všechny předcházející kupní smlouvy za platné a že kupní smlouvu se společností INVEST-UNITED uzavíral v dobré víře, že prodávající je vlastníkem předmětných nemovitostí, což bylo podpořeno údaji z katastru nemovitostí. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II.ÚS 165/11 s tím, že nabyvatel jednající v dobré víře má přednost před vlastníkem nemovitostí. Stěžovatel uzavřel, že si je vědom své povinnosti vrátit žalobcům jimi požadovanou částku, to ovšem v případě rozhodnutí soudu o tom, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a poté, co mu budou předmětné nemovitosti vráceny.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") spočívající v tom, že dovolací soud některé ze vznesených námitek opomenul a nezabýval se jimi.

Pokud se týká práva na spravedlivý proces, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že obsahem práva na spravedlivý proces je spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení před soudem, a v souladu s kautelami zakotvenými v čl. 36 Listiny a svůj postup přiměřeným způsobem odůvodní, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. V úsilí o nalézání spravedlnosti však soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, a musí se rovněž vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, představuje zpravidla toto opomenutí zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Kautely spravedlivého procesu však nelze vykládat tak, že povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Ústavní soud v této otázce sleduje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které se rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. Van Hurk proti Nizozemí, 1994, a Riuz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Otázka, zda soud dostál této povinnosti, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu zkoumaného jako celek.

V projednávané věci, kde předmětem žaloby bylo vrácení plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák., Nejvyšší soud potvrdil jako správné právní hodnocení nalézacího a odvolacího soudu o tom, že kupní smlouva mezi stěžovatelem a žalobci z listopadu 1999 s cenou 1 000 000,- Kč byla uzavřena neplatně, neboť šlo o simulovaný právní úkon; dodal, že neplatný je i disimulovaný právní úkon - kupní smlouva s dohodnutou cenou 1 700 000,- Kč. Jak Ústavní soud ověřil, dovolací soud svůj závěr přiměřeným způsobem vyložil a odůvodnil s tím, že závěr o neplatnosti kupní smlouvy obstojí bez ohledu na to, zda stěžovatel byl nebo nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nezpochybnil proces dokazování, ani skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu, nelze právnímu závěru dovolacího soudu, jak byl shora stručně shrnut, nic vytknout.

Dovolací soud dále potvrdil, že rozhodnutí soudů nižších stupňů, zavazující stěžovatele vrátit žalobcům žalovanou částku, je v souladu § 457 obč. zák., podle kterého, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobci vrátili předmětné nemovitosti L. K., k čemuž byli zavázáni rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové v řízení sp. zn. 8 C 297/99. S odkazem na nosné rozhodovací důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z července 2010 dovolací soud vyložil, že "vrácení" přijatého plnění skutečnému vlastníku nemělo na charakter závazku mezi žalobci a stěžovatelem žádný vliv. V projednávané věci tak dovolací soud sledoval nosné důvody vyložené v publikovaném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu a Ústavní soud jeho závěr akceptoval, neboť nezjistil, že by se dovolací soud v projednávané věci dopustil při aplikaci a interpretaci normy jednoduchého práva pochybení mající ústavněprávní relevanci; případy takových pochybení lze v obecně dostupné judikatuře Ústavního soudu identifikovat.

Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní, či v případě pochybení, která mají v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu (poznámka pod čarou č. 1) či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva (poznámka pod čarou č. 2) ústavněprávní relevanci.

Nahlížeje na posuzovanou věc ve shora naznačených mezích, Ústavní soud nepovažoval za svévoli v rozhodování, pokud Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na shora vyznačených nosných důvodech a vzhledem k nim pak nepovažoval za potřebné zabývat dalšími uplatněnými námitkami stěžovatele směřujících do posouzení platnosti v pořadí prvé a druhé kupní smlouvy. Takový postup soudu není vyloučen, a to ani z pohledu nálezů v ústavní stížnosti stěžovatelem citovaných. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci dovolací soud neopomenul skutečnosti rozhodné z hlediska hmotného práva, a pokud stěžovatel považuje námitky v dovolání označené pod písm. b) - f) stran platnosti první a druhé kupní smlouvy za klíčové, není jeho hodnocení a význam, jaký jim přisuzuje, určující při posouzení důvodnosti ústavní stížnosti.

K odkazu na nález sp. zn. II.ÚS 165/11, řešícím otázku dobré víry při nabytí od nevlastníka, lze v projednávané věci uvést, že v řízení, ze kterého vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, nešlo prvotně o určení vlastnického práva, ale o vydání bezdůvodného obohacení. Ačkoliv to není pro posouzení projednávané věci rozhodné, je zjevné, že na rozdíl od stěžovatelem připomenutého nálezu není též z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové patrno, že by z důkazního řízení a námitek stěžovatele vyplývaly indicie nasvědčující dobré víře stěžovatele při nabytí nemovitosti, kterou posléze převedl na vedlejší účastníky - žalobce v řízení před obecnými soudy.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2011

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

----------------------

1) První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí býtsoudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).

2) Jsou to případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, Sb. n. u., sv. 25, č. 37), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. III.ÚS 114/94, tamtéž, sv. 3, č. 9), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecnéhosoudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. I.ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, č. 63).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru