Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3410/10 #1Usnesení ÚS ze dne 28.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/vražda
Poškozený
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3410.10.1
Datum podání03.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 141


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3410/10 ze dne 28. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 15/2009 ze dne 27. ledna 2010, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 18/2010-314 ze dne 1. dubna 2010, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 901/2010 ze dne 1. září 2010, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se včas zaslanou a po formální stránce zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odpovídající ústavní stížností domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Dle jejího názoru mělo být zasaženo do základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod tím, že obecné soudy dostatečně nezohlednily chování poškozeného, který v důsledku útoku stěžovatelky zemřel, resp. neposoudily jeho jednání jako "zavrženíhodné jednání poškozeného" ve smyslu ustanovení § 141 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a jednání stěžovatelky nepodřadily pod uvedené ustanovení; stěžovatelka tak byla odsouzena za spáchání trestného činu vraždy podle ustanovení § 219 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, ačkoli by při postupu dle zmíněného ustanovení trestního zákoníku byla ohrožena nižším trestem odnětí svobody, a to na tři léta až deset let.

II.

2. Ústavní soud si vyžádal kompletní spis.

3. Z něj se podává, že soudy vzaly za prokázané následující: Od léta roku 2009 bydlela stěžovatelka v bytě číslo XX v ulici Š., B. s poškozeným T. M. v poměru druha a družky. Jejich soužití bylo poznamenáno konzumací alkoholu ze strany poškozeného, přičemž ani stěžovatelka se požívání alkoholu nijak nevyhýbala, ovšem v jejím případě nepřesáhlo společensky únosnou mez a nebránilo v péči o nezletilého syna M. Poškozený býval po požití alkoholu vůči stěžovatelce vulgární, bezdůvodně jí nadával a urážel ji sprostými výrazy. Stěžovatelka nastalé situace řešila tím, že odcházela i s nezletilým ke své matce, nebo bývalému příteli (a otci nezletilého).

4. Dne 1. 11. 2009 přišel poškozený ze zaměstnání do stěžovatelčina bytu a začal pít víno. Stěžovatelka se kolem 17:30 hod. vrátila po návštěvě sousedky zpět do bytu a poškozený, pod vlivem zkonzumovaného alkoholu, jí začal sprostě nadávat; stěžovatelka jej vyzvala k vystěhování z bytu. Současně požádala prostřednictvím mobilního telefonu otce nezletilého a jeho bratra, aby k ní přijeli a pomohli jí poškozeného z bytu vystěhovat. Poškozený se k odchodu neměl; nastala slovní pře, kdo poškozenému sbalí věci. Poškozený v jejím průběhu před stěžovatelku na kuchyňskou linku předhodil nůž o délce 29 centimetrů s čepelí dlouhou 15 centimetrů a požádal ji, aby mu jej rovněž sbalila. Stěžovatelka tento nůž uchopila a náhlým jediným pohybem jej vbodla do poškozeného tak, že mu přeťala levé V. žebro, způsobila bodně řezné poranění pohrudniční dutiny, levé plíce, osrdečníku a srdce; poškozený i přes poskytnutí lékařské péče v důsledku utrpěného zranění následující den v brzkých ranních hodinách zemřel. Na těle poškozeného nebyla zjištěna žádná zranění svědčící o obraně proti útoku jiné osoby bodně řezným nástrojem. Stěžovatelka se k jednání doznala, ale od počátku řízení popírala, že by chtěla poškozeného usmrtit. Nalézací soud i přesto uzavřel, že při takto vedeném způsobu útoku (nožem s čepelí dlouhou 15 cm proti levé straně horní části hrudníku) muselo být stěžovatelce zřejmé, že může zasáhnout i některý z životně důležitých orgánů, a přivodit smrt poškozeného, přičemž se nemohla spoléhat na nic, co by smrtelnému následku mohlo zabránit.

5. Nalézací soud dále zjistil, že v době činu nebyl u stěžovatelky zjištěn syndrom týrané ženy, nebyla u ní diagnostikována duševní choroba, pro kterou by v době spáchání trestného činu nemohla rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost a své jednání by nemohla ovládat. V době spáchání činu se nacházela ve stavu jednoduché opilosti lehkého stupně. Rozpoznávací schopnosti u ní byly plně zachované, ovládací schopnosti byly lehce snížené mírou nepodstatnou. Dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie jedná stěžovatelka spíše neuváženě, impulsivně, nad následky nepřemýšlí, v situaci stresu má jako obranný mechanismus útok a zkratové jednání.

6. Soud prvního stupně se zabýval otázkou právní kvalifikace činu, a to jak ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví, tak trestnému činu zabití; dovodil, že pouhé pronášení nadávek, byť i vulgárních, ze strany poškozeného vůči stěžovatelce nebylo natolik zavrženíhodným jednáním poškozeného ve smyslu § 141 odst. 1 trestního zákoníku, které by v případě usmrcení poškozeného stěžovatelkou umožňovalo její jednání posoudit podle tohoto zákonného ustanovení, tedy jako trestný čin zabití. Shledal, že pro stěžovatelku je příznivější aplikace zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, kde je u trestného činu vraždy trestní sazba odnětí svobody stanovena v rozpětí 10 až 15 let, oproti zvlášť závažnému zločinu vraždy dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kde je trestní sazba odnětí svobody stanovena v rozpětí 10 až 18 let.

7. Soud u stěžovatelky (za absence přitěžujících okolností) shledal okolnosti polehčující, a to dle ustanovení § 33 písm. g) a j) trestního zákona, a proto ji uložil trest při spodní hranici trestní sazby a zařadil ji při využití ustanovení § 39a odst. 3 trestního zákona do věznice s ostrahou; zákon jinak předvídá zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou [§ 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona].

8. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, v němž shrnula chování poškozeného a žádala, aby soud vzal v potaz i další skutečnosti stran jeho chování, které vyšly najevo v průběhu řízení před soudem prvého stupně, zejména vyhrožováním jejího usmrcení pistolí, hrubostí, kopáním do dveří apod. Požádala o snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, resp. překvalifikování na trestný čin zabití. Odvolací soud odvolání zamítl. Zdůraznil, že užití ustanovení § 141 odst. 1 trestního zákoníku předpokládá silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli; alternativně by mohlo jít o důsledek předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Míra závažnosti předchozího zavrženíhodného jednání by pak měla být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu (ochrana lidského života). Silné rozrušení musí podle odvolacího soudu navazovat na vnější podněty, které by muselo dosahovat mimořádné intenzity a závažnosti. Jako takové by mohlo být důsledkem vystupňované obavy pachatele o svůj život nebo jeho blízkých, obavy z vážné újmy na zdraví a podobně. Jednání poškozeného v souzeném případu, které bezprostředně předcházelo spáchání trestného činu, ani jeho jednání během doby společného soužití, však charakter např. vážného fyzického útoku, nebo jiného ohrožení stěžovatelky ze strany poškozeného nemělo. Napadení poškozeného naopak předcházel běžný slovní konflikt, omezený na běžné verbální útoky ve formě nadávek, který nebyl spojen s žádným fyzickým napadením. Dle názoru odvolacího soudu stěžovatelka poškozenému dokázala oponovat, výhrůžky poškozeného nebyly s to vyvolat vážné obavy stěžovatelky; nebylo prokázáno, že by k úmyslnému usmrcení poškozeného došlo v důsledku jeho předchozího zavrženíhodného jednání. Soud druhého stupně dále zmínil, že mezi zavrženíhodným jednání poškozeného a jeho následným usmrcením musí být dána zřejmá příčinná souvislost; i ta tu však absentovala.

9. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž své předchozí výhrady zopakovala. Nejvyšší soud přisvědčil závěrům soudů nižších instancí a z důvodu, že se dovolací námitky shodovaly s odvolacími, s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, v podrobnostech odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu. Zdůraznil, že pouhé pronášení nadávek není zavrženíhodným jednáním poškozeného, jak předvídá skutková podstata trestného činu zabití. Upřesnil dále, že i kdyby se výhružky střelnou zbraně vzaly za prokázané, nebyly učiněny bezprostředně (v rozumně časové souvislosti) před jednáním stěžovatelky; zbraň poškozený ani neměl reálně v dosahu (měla být dle výpovědi stěžovatelky uschována na chatě). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl.

III.

10. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Jestliže stěžovatelka ve svém návrhu opakuje výtky a námitky již uplatněné před obecnými soudy tak, jak je shora vymezeno, pak Ústavní soud konstatuje, že se s nimi všechny obecné soudy, před nimiž se v této věci řízení konalo, vypořádaly způsobem, jenž ani nelze označit jinak než jako ústavně konformní. Obecné soudy se pečlivě a detailně zabývaly vznesenými argumenty, jeden po druhém vyvrátily a odůvodněně seznaly, že není dán žádný důvod, pro který by měly čin stěžovatelky posuzovat jako trestný čin zabití.

12. Ústavní soud je přesvědčen, že se obecné soudy dostatečným způsobem věnovaly otázce možné aplikace ustanovení § 141 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (str. 9 - 11 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 - 7 odvolacího soudu, str. 2 usnesení dovolacího soudu). Pro tento postup by však musela existovat přesvědčivá skutková zjištění a přiléhavé právní hodnocení. Obecné soudy vzaly zřetel na uplatněnou obhajobu a hodnotily jednání poškozeného jak během celkové doby soužití, tak v době předcházející útoku stěžovatelky. Neshledaly však, že by poškozený vůči stěžovatelce jednal zavrženíhodným způsobem, anebo se stěžovatelka nacházela v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Provedenému zjištění a hodnocení nelze z pohledu základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem nic vytknout.

13. Ústavní soud považuje za přiměřené doplnit argumentaci soudních rozhodnutí o pojednání stran úmyslu stěžovatelky zavraždit poškozeného, neboť z podání stěžovatelky je evidentní, že tento exkurz ji může napomoci pochopit rozhodnutí soudů a přijmout jejich výroky o vině a trestu.

14. Stěžovatelka od počátku řízení doznávala, že za vinu kladený skutek spáchala, tvrdila však současně, že neměla v úmyslu poškozeného zavraždit.

15. Úmysl je jednou ze dvou forem zavinění, jež je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Na zavinění a jeho konkrétní formu se usuzuje ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, ze všech provedených důkazů, včetně event. doznání. Protože jde o ryze vnitřní vztah pachatele ke způsobenému následku, existujícím výlučně v nitru člověka, lze o charakteru tohoto vztahu usuzovat jen nepřímo, z okolností objektivní (seznatelné) povahy, z okolností, jež se projeví navenek. Mezi tyto okolnosti se řadí nejen povaha předmětu, kterým byl útok veden (ostrý dlouhý nůž), ale i intenzita vedeného úderu (hluboká rána, přeťaté žebro), místo zásahu na těle poškozeného (v blízkosti srdce) atp.

16. Při hodnocení jednání stěžovatelky obecné soudy správně vycházely ze zjištění, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda stěžovatelka útočila proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné, atd.

17. Trestný čin vraždy podle § 219 trestního zákona vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Aby bylo možno pachatele uznat vinným trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. U nepřímého úmyslu je třeba prokázat obviněnému jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (smrt člověka), a současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn.

18. Soudy po provedeném dokazování došly k závěru, že stěžovatelka neměla od počátku přímý úmysl poškozeného usmrtit; měla však úmysl eventuální, nepřímý, tj. byla srozuměna s tím, že její (přítomnou a ovladatelnou vůlí ovlivnitelný) pohyb paže svírající velký nůž proti hrudi člověka může vést až k úmrtí poškozeného. Smrt poškozeného sice nebyla přímým cílem stěžovatelčina jednání (tím bylo zřejmě odstranění nože z jejího dohledu, snaha urychlit odchod poškozeného z bytu, reagovat na pronesené nadávky, dát průchod hněvu), nicméně způsobila následek, byť vedlejší, se kterým byla srozuměna - stěžovatelka nepočítala (a nemohla počítat) s žádnou konkrétní okolností, která by následku mohla zabránit. Stěžovatelka věděla, že bodnutí nože do prsou člověka může způsobit jeho smrt; jestliže při této znalosti i přesto popsané jednání uskutečnila, byla srozuměna s tím, že takový následek může nastat i v jejím konkrétním případě.

IV.

19. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.

20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2011

Michaela Židlická v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru