Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 341/16 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Správní soudnictví
žaloba/na určení
správní orgán
Stavební řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.341.16.1
Datum podání29.01.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 82, § 12


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 341/16 ze dne 29. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Projekt Sever s.r.o., se sídlem Panská 890/7, Praha 1, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, advokátem se sídlem Školská 32, Praha 1 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015 č. j. 11 A 60/2014-39 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 8 As 72/2015-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byly zrušeny výroky I. a III. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, žaloba stěžovatelky byla částečně odmítnuta a kasační stížnost v části směřující proti výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze byla zamítnuta. Stěžovatelka se domáhá též zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které jí odepřely poskytnout soudní ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v roce 2012 požádala Městskou část Praha-Benice (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka, dále jen "vedlejší účastník") o vyjádření k dokumentaci záměru umístění plynovodní přípojky za účelem vydání územního rozhodnutí pro stavbu bytového projektu "Obytný soubor - Benice". V nevyřízení své žádosti a v podání žaloby na určení vlastnického práva vedlejším účastníkem v roce 2009 spatřovala stěžovatelka nezákonné zásahy správního orgánu, proti kterým podala žalobu podle § 82 s. ř. s. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu v části týkající se prvního tvrzeného zásahu zamítl (výrok I.), v části týkající se druhého zásahu odmítl (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení ve výši 17 470,51 Kč vedlejšímu účastníkovi (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, po jejímž přezkoumání dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je v části, kterou stěžovatelka napadala výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze, důvodná, nikoliv však z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou, ale z důvodů k nimž musel soud přihlédnout z úřední povinnosti nad rámec uplatněných důvodů. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zrušil výroky I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze a žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala rozhodnutí, že postup vedlejšího účastníka při vyřizování žádosti stěžovatelky o vyjádření k dokumentaci záměru územního rozhodnutí pro stavbu "Obytný soubor - Benice" se prohlašuje za nezákonný, odmítl (výrok I.). Nejvyšší správní soud současně kasační stížnost v části směřující proti odmítnutí žaloby v části, v níž se stěžovatelka domáhala rozhodnutí, že postup vedlejšího účastníka spočívající v podání žaloby na určení vlastnického práva je nezákonný, zamítl (výrok II.).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Jak Nejvyšší správní soud, tak i Městský soud v Praze se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení tvrzeného nezákonného postupu vedlejšího účastníka. Městský soud v Praze řádně a srozumitelně odůvodnil, proč v postupu vedlejšího účastníka při vyřizování stěžovatelčiny žádosti a v podání žaloby na určení vlastnictví nespatřoval nezákonný zásah. Nejvyšší správní soud se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení tvrzené nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti rozsudku Městského soudu v Praze. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí soudní judikaturu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Aps 6/2007-247 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 52/2010-59; vše dostupné na http://www.nssoud.cz) se Nejvyšší správní soud zejména zabýval otázkou pravomocí správních soudů rozhodnout o nezákonném zásahu podle § 82 s. ř. s. a dospěl k závěru, že ta je dána pouze tehdy, jedná-li se o zásah správního orgánu, v jehož postavení vedlejší účastník v dané věci nebyl. Nejvyšší správní soud vhodně citoval relevantní judikaturu zdejšího soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 150/94), podle níž obec při vyjadřování se k umístění stavby na jejím pozemku nevystupuje jako orgán veřejné moci, ale jako účastník stavebního řízení. Ani v podání žaloby vedlejším účastníkem na určení vlastnického práva neshledal Nejvyšší správní soud úkon správního orgánu, avšak zjištěná vada řízení před Městským soudem v Praze, který žalobu odmítl pro opožděnost a nikoli pro nesplnění podmínky pravomoci soudu, nemohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnil.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal důvody ke kasaci napadených rozhodnutí. Pro úplnost připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru