Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 341/03Usnesení ÚS ze dne 28.08.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.341.03
Datum podání23.06.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

40/1964 Sb., § 711

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 341/03 ze dne 28. 8. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 341/03

Ústavní soud rozhodl dne 28. srpna 2003 o ústavní stížnosti 1) Z. Š., 2) J. Š., obou zastoupených JUDr. P. F., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 4. 2003, čj. 26 Cdo 923/2002-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2001, čj. 64 Co 374/2001-86, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5 2001, čj. 8 C 231/2000-45,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají shora označená rozhodnutí obecných soudů, kterými obecné soudy přivolily žalobci, Městské části Praha 5, k výpovědi z nájmu bytu stěžovatelů, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 a čl. 21 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 30 a čl. 31 Evropské sociální charty (dále jen "Charta"). Nejvyššímu soudu ČR stěžovatelé vytýkají, že podané dovolání odmítl z procesních důvodů a při jeho posuzování nevzal v úvahu podstatu a smysl příslušných zákonů zaručujících práva stěžovatelů, zejména právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, nedotknutelnost obydlí a právo shromažďovat se. Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a do doby než rozhodne, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť výkon rozhodnutí by pro ně znamenal nepoměrně větší újmu než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 8 C 231/2000, Ústavní soud zjistil, že pronajímatel bytu, Městská část Praha 5, dal stěžovatelům jako nájemcům bytu č. 18 v Dreyerově ul. č. 627, Praha 5, výpověď z nájmu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) a písm. h) občanského zákoníku, že soud prvého stupně k této výpovědi přivolil s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po nabytí právní moci rozsudku, a že stěžovatele zavázal povinností byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Svědeckými výpověďmi svědků V. K., ing. V. Z., D. P., R. P. a J. K., soud prvého stupně vzal za prokázané, že stěžovatelé v rozporu s nájemní smlouvou dlouhodobě, od roku 1996, bez souhlasu pronajímatele pronajímají byt různým osobám a v tomto pokračují i po nesouhlasu pronajímatele vyjádřený podáním žaloby. Dle soudu stěžovatelé neprokázali, že šlo o pouhé návštěvy přátel ze zahraničí, a nikoliv podnájem, J. K. bydlí v předmětném bytě na základě dohody se stěžovateli, pro které za užívání bytu vykonává práce na jejich nemovitosti v Masákově Lhotě. Soud vzal dále za prokázané, že stěžovatelé vedou společnou domácnost v Masákově Lhotě, kde stěžovatelka trvale bydlí a pracuje a syn navštěvuje základní školu. V předmětném bytě pouze přespává při návštěvě lékaře v Praze, stěžovatel byt užívá jen občas, několikrát do měsíce. Soud neshledal vážné důvody neužívání bytu stěžovatelkou a občasného užívání bytu stěžovatelem, a proto přivolil k výpovědi, když toto přivolení zvažoval i v souvislosti s dobrými mravy podle ustanovení § 3 občanského zákoníku. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze, který rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynulo, že odvolací soud potvrdil správnost a úplnost skutkového stavu věci zjištěného soudem prvého stupně, stejně jako právní posouzení věci. Odvolací soud se vyrovnal se vznesenými odvolacími námitkami stěžovatelů, vyložil, že neexistence písemné podnájemní smlouvy nemá vliv na fakticitu prokázaných podnájemních vztahů a poukázal na ustanovení § 719 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého se absence souhlasu pronajímatele bytu k přenechání bytu nebo jeho části do podnájmu považuje za porušení povinnosti podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Odvolací soud se také vyjádřil k důvodům, proč stěžovatelům nebyla přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu, a ani přístřeší, na které by jinak podle ustanovení § 712 odst. 5 občanského zákoníku měli nárok. Odvolací soud po doplnění dokazování pojistnou smlouvou na nemovitost stěžovatelů v Masákově Lhotě č. 6 zjistil, že tato nemovitost poskytuje možnost bydlení, jakož i prostory k uskladnění zařízení ze sporného bytu a že vázat vyklizení stěžovatelů z předmětného bytu na poskytnutí přístřeší by v daném případě bylo zjevně nadbytečným postupem bez logického opodstatnění.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR odmítl pro nepřípustnost [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud uvádí, že považuje usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv. Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala a Ústavní soud neshledal důvod, který by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR učiněné v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybnil.

Co se týče rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, stěžovatelé argumentují porušením ústavních procesních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny ("každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu"), čl. 38 odst. 2 Listiny ("každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy ("každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem...,...rozsudek musí být vyhlášen veřejně") a čl. 14 Paktu ("všechny osoby jsou si před soudem rovny, každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem...").

Z připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že stěžovatelům nebylo upřeno právo domáhat se ochrany svých práv u obecných soudů, jejichž nezávislost či nestrannost nikterak nezpochybnili. Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil ve věci několik ústních jednáních, na které stěžovatele obeslal a tito se jich zúčastnili buď osobně či prostřednictvím svého právního zástupce, ve věci vypovídali, vyjádřili se k provedeným důkazům a provedení dalších důkazů navrhli. Stěžovatelé využili práva podat odvolání, které odvolací soud projednal v ústním jednání, rozsudky soudů obou stupňů byly vyhlášeny veřejně. Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly v souladu se stanovenou právní úpravou, zabývaly se námitkami stěžovatelů vznesenými v průběhu soudního řízení a reagovaly na ně. Jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a z odůvodnění je seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Co se týče námitky spravedlivého procesu, Úmluva ani Listina tento pojem blíže neupravují, a proto ji Ústavní soud odvozuje jednak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, či Evropské komise pro lidská práva, a jednak ze své vlastní dosavadní rozhodovací praxe. Z rozhodnutí evropských orgánů lze vyvodit, že jedním ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip "rovnosti zbraní", což znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález, sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2 č. 51).

Nahlížeje na posuzovanou věc v těchto shora naznačených mezích, Ústavní soud neshledal porušení kautel hlavy páté Listiny. To, že obecné soudy neprovedly další důkazy stěžovateli navrhované nezakládá porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Zásada rovného postavení účastníků řízení a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93 publ. in ÚS sv. 2, č. 49). Za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat ani nepřítomnost právního zástupce stěžovatelů při jednání odvolacího soudu. Ústavní soud jednak nezjistil z připojeného soudního spisu, že by se právní zástupce z tohoto jednání omluvil a požádal o odročení, jak tvrdí stěžovatelé v ústavní stížnosti, ale i kdyby tomu tak bylo, nemohla by tato skutečnost posunout věc do ústavně právní roviny, neboť je věcí soudu posoudit důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení jednání a rozhodnout, zda bude jednáno v jeho nepřítomnosti.

Ústavně právní argumentace stěžovatelů tak spočívá v podstatě na jejich nesouhlasné polemice s právními závěry obecných soudů vyplývající z jejich odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti však nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Co se týče hodnocení důkazů Ústavní soud nemá pravomoc "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval Do rámce, ve kterém obecné soudy nezávisle vykonávají svou činnost, Ústavní soud nemůže neomezeně ingerovat, neboť není vrcholem soustavy obecných soudů a nemůže si atrahovat přezkum legality soudních rozhodnutí. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, publ. in ÚS sv. 3, č. 34). K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.

Ústavní soud konstatoval, že zjišťování skutkového stavu, kterým mělo být ověřeno, zda stěžovatelé užívali předmětný byt v souladu s občanským zákoníkem či nikoliv, a hodnocení tohoto skutkového stavu po právní stránce, bylo provedeno ústavně konformním způsobem. Občanský zákoník stanoví zákonné důvody vypovězení nájmu, z nichž dva vzaly soudy v projednávané věci za prokázané. Skutková zjištění, jakož i ostatní okolnosti případu, obecné soudy kvalifikovaly jako faktický podnájem bytu stěžovatelů bez souhlasu pronajímatele, tedy stav nežádoucí a zákonem sankcionovaný ve formě výpovědního důvodu. V řízení před obecnými soudy tak bylo prokázáno, že rozsah jednání a kvalita chování stěžovatelů byla důvodem k vypovězení nájmu bytu, který neužívali v souladu se zákonem a neplnili povinnosti z nájmu bytu vyplývající. Obecné soudy v napadených rozsudcích nekladly stěžovatelům jakákoliv omezení dopadající na jejich soukromý či rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny - právo před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), práva shromažďovat se (čl. 21 Paktu - právo na pokojné shromažďování), či práva na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny). Způsob, jakým stěžovatelé v daných souvislostech argumentují, na projednávanou věc nedopadá, předmětem a smyslem těchto záruk je ochrana jednotlivce proti svévolným či nezákonným zásahům orgánů veřejné moci, což jak shora uvedeno, zjištěno nebylo.

Pokud se stěžovatelé domáhali odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud jejich návrhu nevyhověl s poukazem na rozsah jeho přezkumné pravomoci vymezený ochranou ústavnosti a princip minimalizace zásahů do pravomoci obecných soudů.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru