Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3409/11 #2Nález ÚS ze dne 27.03.2012Oprávnění nejvyššího státního zástupce nechat se zastoupit náměstkem při podání dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuzamítnuto
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstříkDovolání
Zastoupení
Trestní řízení
orgán činný v trestním řízení
pravomoc
Státní zástupce
trestný čin/ublížení na zdraví
obviněný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 60/64 SbNU 717
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3409.11.2
Datum vyhlášení04.04.2012
Datum podání14.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 221 odst.1, § 221 odst.3

141/1961 Sb., § 265d odst.1 písm.a, § 174a odst.1

283/1993 Sb., § 12, § 8 odst.1 písm.a, § 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu nevylučuje, aby nejvyšší státní zástupce za splnění zákonem stanovených podmínek přenesl pravomoc k podání dovolání na svého náměstka, neboť účelem tohoto ustanovení není osobní výkon tohoto úkonu, nýbrž zachování jednoty pravomoci a odpovědnosti nejvyššího státního zástupce.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

IV. senát Ústavního soudu zamítl nálezem ze dne 27. 3. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele O. B. na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 11 To 401/2010 a odmítl návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 424/2011 a návrh na vydání předběžného opatření.

Narativní část

Stěžovatel byl okresním soudem odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví; k odvolání stěžovatele krajský soud napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl. Na základě dovolání, které podal v neprospěch obviněného náměstek nejvyššího státního zástupce, Nejvyšší soud rozsudek zrušil a krajský soud věc znovu projednal. Stěžovatel namítal pochybení Nejvyššího soudu, když projednal dovolání podané náměstkem nejvyššího státního zástupce. Nejvyšší soud uvedl, že v jeho rozhodovací praxi se ustálil názor, že náměstek nejvyššího státního zástupce je oprávněn podat dovolání (usnesení sp. zn. 15 Tdo 354/2011).

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou zastupování nejvyššího státního zástupce jeho náměstkem v souvislosti s aplikací ustanovení § 174a odst. 1 trestního řádu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 655/11, usnesení sp. zn. I. ÚS 351/10). V tomto smyslu považoval také za ústavně konformní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že náměstek nejvyššího státního zástupce je oprávněn za splnění zákonem stanovených podmínek podat dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu.

V projednávané věci Ústavní soud vysvětlil, že s ohledem na rozsah agendy náležející do pravomoci a působnosti nejvyššího státního zástupce nelze účel ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu spatřovat v osobním výkonu toho kterého úkonu. Zásadní totiž není posouzení toho, zda nejvyšší státní zástupce může realizaci zákonem svěřené pravomoci přenést v jednotlivém případě na svého podřízeného, ale toho, zda může dojít též k přesunu odpovědnosti za takovýto právní úkon. V daných souvislostech je podstatné zachování jednoty pravomoci a odpovědnosti, jíž se nejvyšší státní zástupce nemůže zprostit.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost zamítl ve vztahu k rozsudku krajského soudu a odmítl pro nepřípustnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Michaela Židlická. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3409/11 ze dne 27. 3. 2012

N 60/64 SbNU 717

Oprávnění nejvyššího státního zástupce nechat se zastoupit náměstkem při podání dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické - ze dne 27. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 3409/11 ve věci ústavní stížnosti O. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 424/2011, jímž byl na základě dovolání podaného v neprospěch obviněného zrušen rozsudek odvolacího soudu, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 11 To 401/2010, jímž byl stěžovateli za trestný čin ublížení na zdraví uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří let s výkonem trestu ve věznici s dozorem.

Výrok

I. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 11 To 401/2010 se ústavní stížnost zamítá.

II. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 424/2011 a návrhu na vydání předběžného opatření se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 11. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů. Ve svém podání navrhl stěžovatel vydání předběžného opatření, jímž by se zamezilo v pokračování zásahu vůči stěžovateli.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

3. Všichni účastníci řízení vyjádřili v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání.

II.

4. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 8. 2010 sp. zn. 4 T 69/2010 odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení § 221 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let s výkonem trestu ve věznici s dozorem a bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit způsobenou škodu. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Praze dne 29. 10. 2010 rozhodl rozsudkem sp. zn. 11 To 401/2010 tak, že napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a obviněnému uložil povinnost k náhradě škody.

5. Ve věci bylo včas podáno dovolání, a to JUDr. Igorem Střížem, náměstkem nejvyššího státního zástupce v zastoupení nejvyššího státního zástupce, v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud podané dovolání projednal a svým usnesením ze dne 15. 9. 2011 napadený rozsudek krajského soudu zrušil. V dalším řízení pak Krajský soud v Praze dne 27. 10. 2011 věc znovu projednal a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání tři roky nepodmíněně s výkonem trestu ve věznici s dozorem.

6. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší soud pochybil, když projednal dovolání nejvyššího státního zástupce podané v zastoupení náměstkem JUDr. Igorem Střížem. Trestní řád upravuje postup orgánů činných v trestním řízení a stanoví práva a povinnosti fyzických i právnických osob v tomto řízení, a to jak obecně, tak v konkrétních stadiích trestního řízení. Pouze zcela výjimečně dává zákon práva a upravuje postup konkrétním, nezaměnitelným a nezastupitelným osobám. Těmi jsou např. prezident republiky, ministr spravedlnosti, nejvyšší státní zástupce. Práva daná jim zákonem jsou natolik jedinečná, že jsou spojena pouze s jejich funkcemi a osobami, a nikoli s dalšími pracovníky institucí, v jejichž čele stojí. Zákon o státním zastupitelství ve výčtu oprávnění nejvyššího státního zástupce uvádí oprávnění, která s funkcí nejvyššího státního zástupce spojuje zákon o státním zastupitelství nebo zvláštní právní předpisy. V zákoně o státním zastupitelství a ani v jiném právním předpise není zakotveno oprávnění nejvyššího státního zástupce delegovat svá práva výslovně mu daná zákonem na jiné pracovníky úřadu, který řídí. Stěžovatel je přesvědčen, že tak jako prezident republiky nemůže nikoho pověřit, aby místo něho udělil milost, tak ani nejvyšší státní zástupce nemůže nikoho pověřit, aby místo něho podal dovolání.

III.

7. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k Ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatel neuvádí žádné výhrady k napadenému rozsudku krajského soudu, neuvádí, které jeho ústavní právo jím bylo porušeno, a není tedy zřejmé, k čemu se má vyjádřit. Při rozhodování byl odvolací soud vázán právním názorem soudu vyššího stupně na právní kvalifikaci skutku; trest byl stěžovateli výrazně snížen.

8. Z vyjádření Nejvyššího soudu vyplývá, že se v rozhodovací praxi jmenovaného soudu ustálil názor, že náměstek nejvyššího státního zástupce zásadně je oprávněn podat dovolání a že takové dovolání se považuje za dovolání nejvyššího státního zástupce. V tomto smyslu vyznělo usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 15 Tdo 354/2011, jímž se senát 7 Tdo řídil ve věci stěžovatele. Uvedený právní názor pak koresponduje i s právním názorem vysloveným v poslední době v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 655/11 (viz níže) a předtím též v usnesení sp. zn. II. ÚS 353/10 ze dne 19. 10. 2010 (ve SbNU nepublikováno; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 351/10 (ve SbNU nepublikováno), v němž je řešena obdobná otázka. K námitce výlučnosti pravomoci Nejvyšší státní zastupitelství konstatuje, že nejvyššího státního zástupce není možno od Nejvyššího státního zastupitelství nijak "institucionálně" oddělovat - není orgánem naprosto samostatným a od soustavy státních zastupitelství odděleným, není ani orgánem sui generis, je především vedoucím státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství. Zákonem svěřené pravomoci nelze vnímat jako privilegia vztažená za všech okolností výlučně k osobě nejvyššího státního zástupce. Jedná se v podstatě jen o právo a za splnění zákonných předpokladů i povinnost postupovat způsobem, který zákonná formulace stanoví. Jde o výkon veřejné moci, a nikoli o osobní privilegium. Zákon o státním zastupitelství nerozlišuje žádné další režimy, v nichž by bylo zastoupení náměstkem vyloučeno. Nejedná se zde o zmocnění k určité činnosti, ale o princip zastoupení nejvyššího státního zástupce jeho náměstkem, a to ze zákona.

10. Stěžovatel ve své replice poukazuje na nejednotnost právního názoru v souvislosti s podáváním dovolání náměstkem nejvyššího státního zástupce. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 655/11 (viz níže) nelze dle stěžovatele bez dalšího aplikovat na projednávaný případ, neboť v jeho rámci se řeší otázka oprávnění nejvyššího státního zástupce upraveného v ustanovení § 174a tr. ř. V odůvodnění nálezu je zřetelně zdůrazněno, že postavení státního zastupitelství v přípravném řízení a jeho procesní vztahy k obviněnému jsou výrazně jiné než procesní vztahy mezi účastníky řízení před obecnými soudy. Proto výklad ustanovení § 8 zákona o státním zastupitelství o možném zastupování nejvyššího státního zástupce jeho náměstkem v této fázi trestního řízení má své opodstatnění. Řízení o dovolání, upravené v ustanovení § 265a a násl. tr. ř., předpokládá rovnost stran v tomto řízení i naprostou nestrannost při rozhodování Nejvyššího soudu, který je nedílnou součástí soustavy obecných soudů. Osoby oprávněné dovolání podat jsou v ustanovení § 265d tr. ř. taxativně a jednoznačně označeny a rozšiřovat okruh těchto osob širokým extenzivním výkladem příslušných ustanovení zákona o státním zastupitelství by fakticky znamenalo nerespektovat trestní řád v ustanovení, ve kterém jsou výslovně upravena oprávnění nejvyššího státního zástupce.

IV.

11. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti se Ústavní soud věnoval nejprve napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze, který byl ve svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným soudem vyššího stupně. Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení, rovněž napadeném touto ústavní stížností, dal za pravdu soudu prvního stupně, dle něhož skutek obžalovaného vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 221 odst. 1 a 3 tr. zák. V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud zaměřil též na odůvodnění výroku o trestu, v němž vzal v potaz tu skutečnost, že stěžovatel způsobil smrt člověka zcela bezdůvodně, neprojevil lítost nad svým konáním, nesnažil se odčinit následky svého jednání, načež vzal v potaz i to, že stěžovatel stanul v minulosti před soudem pouze jednou, a to za jízdu v podnapilém stavu zakončenou dopravní nehodou. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zjevné, jakými úvahami byl veden, které právní skutečnosti vzal při svém rozhodování v potaz, jak je hodnotil, k jakým právním závěrům dospěl, a z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout.

12. Ústřední námitkou stěžovatele se tak jeví posouzení otázky, zda se může nechat nejvyšší státní zástupce zastoupit svým náměstkem v případě podání dovolání k Nejvyššímu soudu. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že postoj k možnosti zastoupení nejvyššího státního zástupce nebyl v minulosti napříč jednotlivými senáty Nejvyššího soudu jednotný. Uvedenou rozpornost se pokusil překlenout senát 7 Tdo, který postoupil uvedenou procesní otázku k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jež dospělo ve svém usnesení ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 15 Tdo 354/2011 mimo jiné k závěru, že nejvyšší státní zástupce je jediným ze zákona oprávněným státním zástupcem v celé soustavě státního zastupitelství, který může ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu podat dovolání. To ovšem na druhé straně neznamená, že by toto ustanovení vylučovalo, aby za splnění zákonných podmínek stanovených v § 8 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, podal dovolání v jeho zastoupení náměstek Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší státní zástupce není však oprávněn na základě ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o státním zastupitelství ve smyslu dovětku "v pořadí a v rozsahu jím stanoveném" přenést celou agendu dovolání nebo jiného výlučného oprávnění (např. rozhodování podle § 174a odst. 1 trestního řádu) na některého svého náměstka. Takový postup by totiž zcela popřel vůli zákonodárce, aby v určitých věcech zásadně rozhodoval sám nejvyšší státní zástupce, a nikoli příslušné státní zastupitelství či státní zástupce příslušného státního zastupitelství.

13. Dle náhledu čtvrtého senátu Ústavního soudu lze mít výše uvedené závěry Nejvyššího soudu za ústavně konformní. Obdobnou situací se Ústavní soud v minulosti již zabýval v souvislosti s aplikací ustanovení § 174a odst. 1 tr. ř. [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 655/11 ze dne 30. 8. 2011 (N 144/62 SbNU 225) nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx].

14. S ohledem na rozsah agendy náležející do pravomoci a působnosti nejvyššího státního zástupce nelze účel ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřovat v osobním výkonu toho kterého úkonu. Nejvyššímu státnímu zástupci je dán k dispozici odborný personální aparát, který se podílí na činnostech spadajících do jeho pravomoci. Zásadní zde není posouzení toho, zda nejvyšší státní zástupce může realizaci té které zákonem svěřené pravomoci přenést v jednotlivém případě na svého podřízeného, ale toho, zda může dojít též k přesunu odpovědnosti za takovýto právní úkon. Dle náhledu Ústavního soudu lze výše uvedenou právní argumentaci Nejvyššího soudu doplnit v tom smyslu, že ač může v jednotlivých případech dojít k přenesení pravomoci k provedení určitého právního úkonu na náměstka nejvyššího státního zástupce, podstatné je zachování jednoty pravomoci a odpovědnosti, jíž se nejvyšší státní zástupce nemůže zprostit.

15. V tomto konkrétním případě z vyžádaného spisu Okresníhosoudu v Nymburce sp. zn. 4 T 69/2010 vyplývá, že stěžovatel ve své replice k podanému dovolání námitku neoprávněné osoby zcela pominul, přičemž sám vychází z toho, že dovolání podalo Nejvyšší státní zastupitelství jako takové (srov. č. l. 223 a 224). Svým předchozím právním názorem tak stěžovatel svoji nynější argumentaci oslabuje.

16. Co se týče napadeného usnesení Nejvyššíhosoudu, nezbývá než uvést, že se jedná o usnesení kasační povahy, jehož přezkum je s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zpravidla nepřípustný.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavnísoud projednal návrh stěžovatele přednostně, nerozhodoval již samostatně o akcesorickém návrhu na předběžné opatření.

18. Z uvedených důvodů Ústavnísoud ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 11 To 401/2010 ústavní stížnost zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru