Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 340/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýpověď
právní úkon/neplatný
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.340.21.1
Datum podání08.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.c

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 340/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Filippa Falcinelliho, zastoupeného JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 21 Cdo 1366/2020-200 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020 č. j. 62 Co 390/2019-179, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace TOTAL ČESKÁ REPUBLIKA, s. r. o., sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 9. 2019 č. j. 25 C 125/2018-142, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatel byl u vedlejší účastnice zaměstnán jako marketingový manažer, která s ním ukončila pracovní poměr výpovědí ze dne 15. 6. 2018 podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), tj. pro nadbytečnost z důvodu organizačních změn. Městský soud shrnul skutková zjištění tak, že vedlejší účastnice prokázala, že při organizačních změnách došlo ke zrušení místa marketingového manažera, které zastával stěžovatel, a jeho náplň sloučila s náplní práce marketingového specialisty, jíž dosud vykonávala jiná zaměstnankyně. Sloučením těchto pracovních pozic vznikla nová pracovní pozice marketingového manažera a specialisty, která v sobě zahrnovala obě předchozí pracovní pozice. Za prokázanou vzal městský soud skutečnost, že v marketingovém oddělení se po organizační změně snížil počet zaměstnanců ze čtyř na tři, neboť ze dvou míst vzniklo jedno nové místo. O výběru zaměstnance, který je nadbytečný, rozhoduje zaměstnavatel, přičemž vedlejší účastnice rozhodla, že nadbytečným se stal stěžovatel. K námitce, že vedlejší účastnice přijala novou zaměstnankyni, městský soud uvedl, že tato zaměstnankyně byla přijata s účinností od 1. 10. 2018 (měsíc po skončení stěžovatelova pracovního poměru) na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance v agenturním zaměstnávání pro konkrétní projekt na omezenou dobu do prosince 2018, resp. března 2019. Popsané dočasné agenturní zaměstnávání podle městského soudu nic neměnilo na tom, že v důsledku organizačních změn bylo zrušeno stěžovatelovo pracovní místo a stěžovatel se tak stal nadbytečným.

3. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť nevymezil takovou otázku hmotného práva, která by ji zakládala a rozhodnutí městského soudu je v souladu s jeho judikaturou. Dále uvedl, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu byl závěr, že důvodem pro ukončení pracovního poměru pro nadbytečnost je i situace, kdy v důsledku sloučení dvou pracovních pozic do jedné dojde ke snížení počtu zaměstnanců. V takovém případě je na zaměstnavateli, aby určil, který ze zaměstnanců se stal nadbytečným. K zaměstnankyni, která u vedlejší účastnice konala práci v rámci agenturního zaměstnávání, Nejvyšší soud poznamenal, že šlo o jednorázový projekt a skutkové okolnosti jsou tak nesouměřitelné se skutkovým stavem, jehož se týkal jeho rozsudek ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho argumenty, ač již v dovolání poukazoval na ta rozhodnutí dovolacího soudu, podle nichž nelze pro nadbytečnost skončit pracovní poměr zaměstnance, dojde-li pouze k jinému organizačnímu uspořádání zaměstnavatele, při němž není nadbytečným (z hlediska věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance. V této souvislosti zdůrazňuje, že nadbytečnost je třeba zkoumat podle druhu a náplně vykonávané práce, což Nejvyšší soud v jeho věci neučinil.

5. Dále stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že nevzal v potaz, že měsíc po skončení stěžovatelova pracovního poměru vedlejší účastnice přijala do marketingového oddělení agenturní zaměstnankyni. Tuto skutečnost bylo třeba hodnotit pohledem judikatury dovolacího soudu, podle níž přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, je zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu. Marketingové oddělení vedlejší účastnice má podle stěžovatele stále svého vedoucího (marketingového manažera). Naopak z organizační struktury vypadl marketingový specialista. Došlo-li tedy ke snížení počtu zaměstnanců marketingového oddělení, nadbytečným se stal marketingový specialista, nikoli marketingový manažer. Stěžovatel, který zastával před organizační změnou pozici marketingového manažera, se tak domnívá, že se nemohl stát nadbytečným.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.

8. Namítané porušení stěžovatelových práv Ústavní soud neshledal a přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu na věc nedopadají, neboť se týkají odlišné skutkové situace. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítl, že Nejvyšší soud měl přihlédnout k rozsudkům ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2739/2008, ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014 a ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4429/2017. Ústavní soud konstatuje, že společná všem věcem, v nichž byly vydány tyto rozsudky, byla situace, kdy organizační změna u zaměstnavatele spočívala v tom, že jedno pracovní místo bylo zrušeno a vedle toho nově vzniklo jiné (jinak nazvané) pracovní místo. V takových situacích mělo podle Nejvyššího soudu význam zkoumání, zda se pro zaměstnavatele stala nadbytečnou věcná náplň práce zrušeného místa. Stručně lze judikaturu Nejvyššího soudu, na níž okazoval stěžovatel, shrnout tak, že nelze propustit zaměstnance pro nadbytečnost vyvolanou organizačními změnami, je-li sice zrušeno pracovní místo propuštěného zaměstnance, ale současně je zřízeno nové místo obsazené novým zaměstnancem, který má vykonávat shodnou (obdobnou) pracovní náplň, jaká byla "předmětem zrušeného místa".

9. Ve stěžovatelově věci nešlo o zrušení jednoho místa za současného vytvoření jiného, nýbrž o sloučení dvou míst do jednoho, které v sobě zahrnovalo pracovní náplň obou sloučených míst, což je relevantní rozdíl od věcí, jichž se týkala stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval tomu, zda se ve sloučeném pracovním místě skutečně kumulovala náplň obou zrušených míst. Poukázat lze na bod 17. rozsudku městského soudu, kde je k závěru, že k faktické kumulaci došlo, popsán obsah svědecké výpovědi zaměstnankyně, které se kumulace dotkla. Náplň práce zrušeného místa markentingového manažera byla pro vedlejší účastnici i po organizační změně potřebná, což městský soud výslovně uvádí (bod 16. jeho rozsudku), a z jeho rozsudku lze dovodit, že shodný závěr platí i pro náplň práce zrušeného místa marketingového specialisty. Ústavní soud nespatřuje neústavnost v závěru obecných soudů, že bylo na vedlejší účastnici, aby za takové situace rozhodla, zda se nadbytečným stal stěžovatel, který byl před organizační změnou marketingový manažer, nebo zaměstnankyně, která před organizační změnou byla marketingovou specialistkou. Ústavní soud dodává, že není povolán přehodnocovat skutkové zjištění městského soudu, že nově vzniklá pracovní pozice v sobě spojovala náplň obou sloučením zaniklých pracovních pozic. Nešlo o žádný exces při utváření skutkových zjištění, protože městský soud srozumitelně popsal, jak a na základě jakých důkazů k němu dospěl.

10. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nevzal v potaz, že měsíc po skončení stěžovatelova pracovního poměru vedlejší účastnice přijala do marketingového oddělení agenturní zaměstnankyni. Poukazuje na to, že v rozsudku ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1770/2001 Nejvyšší soud uvedl, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost, je zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu. Ústavní soud konstatuje, že organizační změny u zaměstnavatele mohou nabývat celé řady podob. Rušení, slučování či zřizování nových míst u zaměstnavatele může být v praxi doplněno o užití dalších právních institutů jako např. nahrazení zaměstnance tím, že určité výrobky nebo služby zaměstnavatel bude pořizovat externě, prostřednictvím dodavatelské společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1437/2003), či dočasným využitím agenturního zaměstnávání. Právě pro velkou pestrost možných řešení a velkou variabilitu skutkových okolností, považuje Ústavní soud za potřebné, aby soudy pečlivě zjistily skutkové okolnosti konkrétní věci a ty pak ve svých rozhodnutích rozebraly. Na jedné straně stojí možnost, aby zaměstnavatelé při zefektivnění či adaptaci své činnosti užili všechny v úvahu přicházející právní instituty, na druhé straně stojí zájem na tom, aby nebyla obcházena úprava ochrany zaměstnance při propouštění pro nadbytečnost v důsledku organizační změny [§ 52 písm. c) zákoníku práce]. Jak Nejvyšší soud poznamenal v rozsudku ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 695/2014, v případě, ž rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně sledovalo od počátku jiné cíle (než změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti či jinou organizační změnu) a zaměstnavatel ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření, je třeba dovodit, že nešlo o rozhodnutí o organizační změně relevantní pro § 52 písm. c) zákoníku práce.

11. Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud shromáždil skutková zjištění i k práci agenturní zaměstnankyně, která navazovala na organizační změnu u vedlejší účastnice. Zjistil, že agenturní zaměstnankyně při svém přidělení agenturou práce k vedlejší účastnici pracovala jako projektová specialistka jen na jednom konkrétním projektu (Startuper) a pouze po omezenou dobu (od října 2018 do prosince 2018, resp. března 2019). Městský soud srozumitelně objasnil, že nově vytvořená pracovní pozice vzniklá sloučením dvou zrušených pozic, v sobě zahrnovala i náplň zrušené pozice marketingové specialistky. Dokazováním rovněž ověřil, že nedošlo-li by k využití práce agenturní zaměstnankyně, marketingová specialistka by realizovala projekt přidělený agenturní zaměstnankyni. Městský soud podle Ústavního soudu srozumitelně objasnil, že v nově vytvořené pracovní pozici vzniklé sloučením dvou zaniklých, byla stále i po faktické stránce obsažena náplň zaniklé pozice marketingové specialistky, na čemž nic neměnilo ani to, že na dílčím projektu se podílela agenturní zaměstnankyně. Omezený věcný rozsah (jeden projekt) a omezený časový rozsah agenturního zaměstnávání dával podklad pro závěr městského soudu, že organizační změna vedla v konečném důsledku ke snížení počtu zaměstnanců vedlejší účastnice. Nejvyšší soud pak mohl na tato skutková zjištění poukázat, což bylo možné z hlediska ústavních požadavků na kvalitu odvodnění soudního rozhodnutí akceptovat s ohledem na charakter odůvodnění městského soudu.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru