Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3393/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
výpověď
dovolání/přípustnost
Pracovní poměr
dovolání/důvody
zaměstnavatel
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3393.14.1
Datum podání24.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.g

65/1965 Sb., § 73 odst.1 písm.d

99/1963 Sb., § 237, § 241a, § 243f odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3393/14 ze dne 10. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Horská služba ČR, o. p. s., se sídlem Špindlerův Mlýn 260, 543 51 Špindlerův Mlýn, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2437/2014-509 ze dne 14. 8. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2013, č. j. 19 Co 1630/2013-438, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 3. 2013, č. j. 5 C 254/2010-396, změněn ve výroku I tak, že soud určil, že "výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 25. 3. 2010 z důvodu uvedeného v ust. § 52 g) je neplatná" a zrušen ve výrocích II. až IV. a v tomto rozsahu následně vrácen nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Bylo tak pravomocně rozhodnuto o žalobě v části, jíž se vedlejší účastník domáhal vyslovení neplatnosti výpovědi dané mu stěžovatelkou.

Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení nevypořádal s její argumentací, resp. se odmítl věcí zabývat vůbec, a to i přesto, že stěžovatelka dle svých slov poukázala na to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je obdobná otázka řešena jinak a další otázky vůbec. Ve stručném odůvodnění odkázal Nejvyšší soud na jiné své rozhodnutí, které však stěžovatelka v dovolání zmiňovala jako protipól k dalšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, který však otázku řeší odlišně. K dalším otázkám, které byly stěžovatelkou v dovolání uvedeny, se Nejvyšší soud prý nevyjádřil, ani nijak nereagoval na skutečnost, že v soudem odkazovaném rozhodnutí se jednalo o okamžité zrušení pracovního poměru v důsledku porušení pracovních povinností zaměstnancem vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, zatímco v případě stěžovatelky se jednalo o výpověď z pracovního poměru z důvodu závažného porušení povinností zaměstnancem vztahujících se k jím vykonávané práci, a tudíž se nejednalo o obdobné případy. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením věci Nejvyšším soudem (potažmo Krajským soudem v Českých Budějovicích) a způsobem jeho vypořádání se s dovoláním stěžovatelky. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 236 a § 237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (dostupný, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz) k problematice použití tohoto ustanovení konstatoval, že ačkoliv jde v případě ustanovení § 243f odst. 3 věty prvé o. s. ř. o výjimku z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 o. s. ř., neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí (srov. Jaromír Jirsa a spol.: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář podle stavu k 31. 7. 2013, komentář k § 243f odst. 3, str. 1651), odůvodnění požadavky kladené na předvídatelnost a srozumitelnost rozhodnutí rozhodně nesplňuje za situace, kdy Nejvyšší soud toliko konstatuje, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (bod 16 cit. nálezu). Takovým deficitem však rozporované usnesení netrpí.

Nejvyšší soud zdůraznil, že nalézacím soudem zjištěný skutkový stav neumožňoval učinit právní závěr o platné výpovědi, neboť na něj dopadaly závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 633/2006 z 15. 3. 2007, v němž dovolací soud vyzdvihl, že v jednání zaměstnance lze spatřovat porušení povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu jen v případě, že toto jednání má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce. Takový vztah k výkonu práce vedlejšího účastníka u stěžovatelky nelze shledat ve fyzickém napadení dobrovolného člena horské služby spolupracujícího se stěžovatelkou mimo jejich pracovní dobu v místě sloužícím u ní k přespávání jejích zaměstnanců a dobrovolných členů v době mezi směnami, jehož motivem bylo přesvědčení vedlejšího účastníka, že V. Podlaha má poměr s jeho manželkou. Byť se takové hodnocení může jevit striktní, tedy jakkoli lze subjektivně pochopit pozici stěžovatelky snažící se "vyloučit" ze svých řad zaměstnance, o němž je přesvědčena, že vytýkaným jednáním poškozuje dobré jméno stěžovatelky, resp. vzbuzuje pochybnosti stran své mravní integrity, nelze současně pominout hranici mezi oprávněnými zájmy zaměstnavatele a soukromou sférou zaměstnance. Mezi jednáním zaměstnance ve svém volném čase a oprávněnými zájmy zaměstnavatele nelze bez dalšího klást rovnítko, neboť v takovém případě by mohl být kterýkoli skutek, jehož se zaměstnanec, viděno optikou zaměstnavatele, "dopustí" ve svém soukromém životě, pokládán za jednání v rozporu se zájmy zaměstnavatele a posléze případně i využit jako výpovědní důvod. Vždy je třeba vážit všechny okolnosti a souvislosti, za kterých se tak stalo.

Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se opomenutí dovolacího soudu reagovat na údajně protiřečící si judikáty, nutno podotknout, že stěžovatelkou předestřené rozsudky Nejvyššího soudu nejsou v tomto ohledu ve skutečnosti v rozporu s judikátem, na němž založily svá rozhodnutí odvolací a posléze i dovolací soud. I v nich je totiž důraz kladen na skutečnost, že "[r]ozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy, které se vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele" (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 896/2008 ze dne 7. 4. 2009, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti též odkazuje). Totiž otázku, zda vytýkané jednání lze či nelze hodnotit jako rozporné s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, je třeba vyhodnotit právě na pozadí všech rozhodných skutečností. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, že takového hodnocení se účastníkům řízení ze strany tohoto soudu dostalo v dostatečném rozsahu, tj. předmětný incident nebyl shledán jako objektivně směřující proti oprávněným zájmům stěžovatelky, nýbrž vyhodnocen jako osobní konflikt nesouvisející s vlastní náplní práce, resp. pracovní kázní, a třebaže jde dle Ústavního soudu o hodnocení poměrně přísné, nikterak nevybočuje z ustanovení hlavy páté Listiny.

Ústavní soud tedy v postupu Nejvyššího soudu v dané věci nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nezjistil. Soud své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. února 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru