Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3383/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.04.2011K náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. a počátku běhu promlčecí doby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat m... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
trestná činnost
odnětí/vydání věci
banka/bankovnictví
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 4/61 SbNU 841
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3383.10.1
Datum podání30.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 78, § 79a

82/1998 Sb., § 36


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3383/10 ze dne 11. 4. 2011

U 4/61 SbNU 841

K náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. a počátku běhu promlčecí doby

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ze dne 11. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 3383/10 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010 č. j. 25 Cdo 3317/2008-128 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007 č. j. 28 Co 413/2007-95 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 5. 2007 č. j. 22 C 264/2004-72, jimiž bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelovy žaloby o náhradu škody způsobené mu orgány státu nesprávným úředním postupem.

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

II.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 264/2004 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel se domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti v žalobě specifikované částky představující náhradu škody, jež mu byla způsobena orgány státu nesprávným úředním postupem, a to tak, že peněžní prostředky na bankovním účtu povinné, jež byly získány trestnou činností, policejní orgán nesprávně zajistil výzvou k vydání věci dle ustanovení § 78 trestního řádu, a nikoli dle ustanovení § 79a trestního řádu v tehdy platném znění (do dne 31. 12. 2001), jež umožňovalo výkon rozhodnutí pro vymožení pohledávky stěžovatele (oprávněného) postižením takto zajištěných peněžních prostředků. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 5. 2007 č. j. 22 C 264/2004-72 žalobu zamítl s odůvodněním, že pokud peněžní prostředky na účtu povinné byly získány trestnou činností na úkor České pošty, jež se stala obětí podvodu, nemohl by se stěžovatel z těchto finančních prostředků v rámci výkonu rozhodnutí uspokojit, protože nebyly ve vlastnictví povinné, ale stále náležely České poště. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2007 č. j. 28 Co 413/2007-95 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelův nárok posoudil jako promlčený, neboť stěžovatel se o tvrzené škodě nedozvěděl ze sdělení soudního exekutora o výsledku řízení o jeho návrhu na výkon rozhodnutí, ale již z dřívějšího sdělení České národní banky (dále též jen "ČNB"), která jej informovala, že finanční prostředky na účtu povinné byly místo výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky ve prospěch stěžovatele vydány poškozené České poště; skutečnost, že ve sdělení nebyla uvedena výše vydané částky, formulovaný právní názor nezpochybňuje. Stěžovatelovo dovolání, v němž mj. namítal rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu, dle níž začne promlčecí doba běžet až okamžikem, kdy je poškozený schopen škodu objektivně vyčíslit v penězích, Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2010 č. j. 25 Cdo 3317/2008-128 odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že stěžovatel ohledně určení okamžiku počátku běhu promlčecí doby neformuloval konkrétní právní otázku; nesouhlas s identifikací tohoto okamžiku se sdělením České národní banky představuje konkrétní skutkové okolnosti, jež jsou natolik individuální a založené na jedinečném skutkovém základě, že jejich posouzení je významné pouze pro rozhodnutí v dané věci, nikoliv z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec. Námitku nesprávné aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, namísto zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, shledal bezpředmětnou, protože právní úprava počátku běhu subjektivní promlčecí doby je shodná v obou právních předpisech.

Stěžovatel namítá, že v jeho věci byl nesprávně aplikován zákon č. 82/1998 Sb., a nikoli zákon č. 58/1969 Sb., neboť škoda byla způsobena v době účinnosti tohoto právního předpisu a odpovědnost za ni se řídila tímto předpisem (srov. ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb.). Dále má stěžovatel za to, že otázka zásadního právního významu byla dostatečně zřejmá z obsahu jeho dovolání, a to otázka určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Je názoru, že má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činností soudů vůbec, zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými skutkovými okolnostmi případu. Podotýká, že otázkou určení počátku běhu promlčení doby se Nejvyšší soud již po věcné stránce zabýval a dovolání neodmítl (srov. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3306/2007).

III.

Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 se ve vyjádření k ústavní stížnosti ztotožňuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích soudů obou stupňů a má za to, že stěžovatel řízení o ústavní stížnosti považuje za další z mimořádných opravných prostředků, přičemž právo na spravedlivý proces zaměňuje s právem na rozhodnutí ve svůj prospěch. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti trvá na tom, že odvolací soud postupoval dle správného právního předpisu, jímž je zákon č. 82/1998 Sb., a rozhodl dle ustálené judikatury týkající se aplikace tohoto zákona. Má za to, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých ústavně zaručených právech a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že způsobilým dovolacím důvodem nemůže být námitka, která nemá význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu v širším měřítku; dovolacímu přezkumu proto nemůže být podrobena otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty z hlediska vědomosti poškozeného o vzniku škody. Nesouhlas stěžovatele se závěrem, že se o škodě dozvěděl ze stanoviska ČNB, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde o otázku skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. V dalším odkazuje na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

IV.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V.

Ústavnísoud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Stěžovateli lze přisvědčit v tom směru, že odvolacísoud počátek běhu promlčecí doby vztahoval k okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl o vzniku škody, a nikoli až k okamžiku, kdy o škodě věděl a byl zároveň schopen určit její přibližnou výši. Takový výklad příslušného zákonného ustanovení provedený odvolacím soudem je vskutku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatel odkazuje ve svém dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 18/81 a 3 Cz 16/78).

Avšak i kdyby se Nejvyššísoud zabýval stěžovatelem vznesenou otázkou počátku běhu promlčecí lhůty a přijal by stěžovatelovu argumentaci ohledně konkrétního okamžiku, od kterého stěžovatel počátek běhu promlčecí lhůty odvíjí, stěžovatelův nárok by nebyl dán, protože z částky získané trestnou činností nemohl stěžovatel uspokojit svou pohledávku vůči povinné. Je absurdní stěžovatelem předkládaný výklad ustanovení § 79a trestního řádu v tehdejším znění, dle kterého v případě, že peněžní prostředky byly získány trestnou činností, je známa konkrétní poškozená bez jakýchkoli pochybností a peněžní prostředky byly správně zajištěny dle ustanovení § 79a trestního řádu, ale nebyly poškozené dosud vráceny, bylo by přesto možno, aby do této situace vstoupila třetí osoba (oprávněný ve vykonávacím řízení) a prostřednictvím vykonávacího řízení poškozenou o tuto částku zkrátila. Takový postup by byl možný jen v případě, že poškozený není vůbec znám nebo se jedná o peněžní prostředky určené nebo užité ke spáchání trestné činnosti; provedením výkonu rozhodnutí tu nedochází ke kolizi s vlastnickým právem poškozeného, kdežto při akceptaci právního názoru stěžovatele zjevně by došlo k nepřípustnému narušení základního práva poškozeného zaručeného mimo jiné článkem 11 Listiny. Takovou situaci Ústavní soud svým kasačním rozhodnutím nastolit nemůže.

Z vyložených důvodů Ústavnísoud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru