Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3380/14 #1Usnesení ÚS ze dne 28.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3380.14.1
Datum podání22.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3380/14 ze dne 28. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Mgr. Rostislava Konečného, právně zastoupeného advokátem JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, Štefánikova 14, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. 15 Co 240/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl v řízení před Okresním soudem v Hodoníně žalován svým zletilým synem Kamilem Konečným pro neplacení výživného. Na prvním jednání byl žalobce vyzván, aby doplnil skutková tvrzení. Se souhlasem obou procesních stran příslušný okresní soud rozhodl dne 16. 10. 2013 tak, že řízení o zaplacení výživného ve výši 7.000,- Kč měsíčně od 2. 5. 2012 do 31. 8. 2013 a o zaplacení výživného ve výši 2.000,- Kč do budoucna se zastavuje.

Následně bylo nařízeno druhé jednání ve věci samé, které se mělo konat dne 27. 11. 2013, avšak z důvodů na straně žalobce se toto nekonalo. O odročení se stěžovatel dověděl až z oznámení vyvěšeného před jednací síní.

Přípisem ze dne 17. 1. 2014 vzal žalobce ve zbytku svoji žalobu v celém rozsahu zpět. Stěžovatel souhlasil s tímto procesním postupem, ale uplatnil své právo na náhradu nákladů řízení.

Soud I. stupně rozhodl dne 19. 3. 2014 tak, že se řízení zastavuje, a že žalobce je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 62.194,- Kč. K odvolání žalobce byl následně nákladový výrok změněn ústavní stížností napadeným usnesením tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

S tímto postupem však stěžovatel zásadně nesouhlasí a je toho názoru, že postupem krajského soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Odvolací soud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. zcela nesprávně, neboť přihlédl toliko k tvrzení žalobce a nikoli k tvrzení žalovaného. Odvolací soud vůbec neakceptoval tvrzení stěžovatele, z jakých důvodů nedocházelo k poskytování výživného a stejně tak nepřihlédl k tomu, že stěžovatel v určitém období poskytoval svému synovi bydlení a stravu, tzn., že ho hmotně zajišťoval, a to přesto, že do svého studia nedocházel. Odvolací soud ani nezkoumal, zda žaloba byla či nebyla podána po právu, ale toliko subjektivní důvody ležící na straně žalobce. Odvolací soud stěžovatele k uvedenému vůbec nevyslechl a nezaobíral se tím, zda to byl právě stěžovatel, kdo neplnil svoji vyživovací povinnost. Uvedeným postupem krajského soudu mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.

Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nijak nevypořádal s jeho argumenty vztahujícími se k samotnému placení výživného či zajišťování potřeb jeho syna (např. poskytnutím ubytování), nutno konstatovat, že toto by bylo namístě pouze v případě, že by v dané věci nedošlo ke zpětvzetí návrhu. Za nastalého stavu věci však není možné provádět jakékoliv dokazování a je ustálenou praxí, že zavinění zpětvzetí lze hodnotit pouze z procesního hlediska nikoliv z hlediska hmotněprávního. V takovém případě měl sice náklady řízení nést žalobce, ovšem odvolací soud využil svého práva korekce nákladů řízení, které mu dává ustanovení § 150 o. s. ř.

Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejedná se ovšem o zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod. Při posuzování ústavnosti aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. je vždy podstatnou ta skutečnost, zda obecný soud svůj postup ve věci řádně odůvodnil, tj. zda uvedl okolnosti, které ho vedly k odchýlení se od obecných zásad při určování náhrad nákladů řízení. Podle náhledu Ústavního soudu odvolací soud tyto okolnosti uvedl, byť je může stěžovatel hodnotit, odlišně.

V souvislosti s projednávaným případem se Ústavní soud zabýval otázkou, zda změnou nákladů řízení až odvolacím soudem nedošlo k vydání rozhodnutí, jež by bylo lze vnímat jako překvapivé. V případě, že chce odvolací soud změnit výrok nebo část výroku soudu prvního stupně, týkající se nákladů řízení, musí dát protistraně možnost se k tomuto postupu vyjádřit. Jedině tímto způsobem lze zajistit, aby se strana, k jejíž tíži jsou náklady nově ukládány, necítila být novým rozhodnutím zaskočena. V projednávaném případě Ústavní soud nezjišťoval, zda se stěžovateli takového poučení ze strany odvolacího soudu skutečně dostalo, neboť i v případě, že by krajský soud v tomto směru pochybil, jsou podle něj dány okolnosti případu, svědčí pro ústavně konformní výklad závěrů odvolacího soudu. Specifičnost věci je přitom spatřována v úzkém biologickém sepětí účastníků soudního řízení. Je sice pravdou, že stěžovatel nezapříčinil to, že soudní řízení bylo zastaveno a náklady řízení by tak měla nést strana žalující, nicméně jejich přiznání by do budoucna nepochybně zatížilo vztah mezi otcem a synem. Postup krajského soudu lze hodnotit jako výjimečný a neznamená to, že by k němu mohlo docházet i za situace, že by syn bezdůvodně žaloval svého otce opakovaně.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru