Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3375/17 #1Nález ÚS ze dne 19.06.2018Formalistické posouzení práva na náhradu nákladů řízení při částečném zpětvzetí žaloby před zaplacením soudního poplatku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
zpětvzetí návrhu
poplatek/soudní
pokuta/smluvní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 115/89 SbNU 749
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3375.17.1
Datum vyhlášení24.07.2018
Datum podání30.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 146 odst.1 písm.c, § 142 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Mechanické rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vazbě na zvážení poměru procesního úspěchu a neúspěchu bez komplexního zhodnocení věci a v rozporu s průběhem řízení, zejména přepjatě formalistický výklad a aplikace § 146 o. s. ř. při částečném zpětvzetí návrhu ještě před zaplacením soudního poplatku, porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 19. 6. 2018 zrušil IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele DARE – EUROOKNA, s.r.o., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017 č. j. 23 Cdo 2988/2017-536, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2017 č. j. 8 Cmo 272/2014-512, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelka se u prvostupňového soudu domáhala zaplacení jistiny ve výši 189 318, 20 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 363 091 Kč. Ještě před zaplacením soudního poplatku vzala žalobu v částce smluvní pokuty zpět a soud řízení v této části zastavil. Po zaplacení soudního poplatku byl vydán platební rozkaz pro zaplacení částky jistiny s příslušenstvím. Ve věci bylo následně několikrát rozhodováno.

Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl nakonec Vrchní soud v Olomouci tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 196 112 Kč. Soud vycházel z toho, že ohledně smluvní pokuty bylo řízení zastaveno na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelky z jiných důvodů než pro chování vedlejšího účastníka. S ohledem na to, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, vycházel vrchní soud při určení výše nákladů řízení z poměru procesního úspěchu a neúspěchu účastníků, přičemž tento poměr vypočetl 12,2 % ku 87,8 % ve prospěch vedlejšího účastníka a dovodil, že vedlejší účastník má právo na náhradu 75,6 % účelně vynaložených nákladů řízení.

Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že v případě zastavení řízení nemůže soud bez dalšího rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provázanosti § 146 odst. 1 písm. c) s § 146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je přitom nutno posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. se přitom aplikuje i při zastavení řízení i jen zčásti. Zastavení řízení o smluvní pokutě zavinila stěžovatelka, proto má druhá strana právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

Stěžovatelka namítala, že soudy chybně posoudily úspěch a neúspěch stěžovatelky a vedlejšího účastníka.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud přisvědčil argumentu Vrchního soudu v Olomouci a potažmo Nejvyššího soudu ohledně provázanosti § 146 odst. 1 písm. c) s § 146 odst. 2 o. s. ř. Doplnil ale, že aplikace těchto ustanovení nesmí být slepá, bez zohlednění konkrétních okolností případu. Ústavní soud má za to, že dané soudy aplikovaly § 146 o. s. ř. přepjatě formalisticky, co zakládá zjevnou nespravedlnost. Vedlejší účastník se o požadavku na zaplacení smluvní pokuty dozvěděl až z usnesení o zastavení řízení, veškeré další řízení bylo vedeno jen ohledně jistiny a vedlejšímu účastníku tak v souvislosti s podáním původní žaloby nemohly vzniknout žádné faktické náklady řízení, ani náklady dané předpokládanou formulací procesní obrany z důvodu „obavy“ ze sporu o smluvní pokutu. Stěžovatelce, která byla se svou žalobou převážně úspěšná (v částce 166 789, 35 Kč) nejen že nebyly přiznány náklady řízení, které byla nucena vynaložit na obranu svého práva, ale ještě byla zavázána k úhradě nákladů řízení ve výši 196 112 Kč ve prospěch fakticky (pokud jde o věc samotnou) převážně neúspěšného vedlejšího účastníka řízení.

Dle Ústavního soudu bylo o náhradě nákladů řízení ve vazbě na zvážení poměru procesního úspěchu a neúspěchu rozhodnuto zcela mechanicky bez komplexního zhodnocení věci a v rozporu s průběhem řízení, tedy postupem, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. I procesní úspěch ve věci v souvislosti se zastavením řízení v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení je třeba posuzovat v širších souvislostech, nikoliv formalisticky, jelikož to vede k extrémně nespravedlivému závěru.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Sládeček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3375/17 ze dne 19. 6. 2018

N 115/89 SbNU 749

Formalistické posouzení práva na náhradu nákladů řízení při částečném zpětvzetí žaloby před zaplacením soudního poplatku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 19. června 2018 sp. zn. IV. ÚS 3375/17 ve věci ústavní stížnosti společnosti DARE - EUROOKNA, s. r. o., se sídlem Sochorova 3032/2, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 2988/2017-536 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2017 č. j. 8 Cmo 272/2014-512 o náhradě nákladů řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 2988/2017-536 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2017 č. j. 8 Cmo 272/2014-512 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 2988/2017-536 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2017 č. j. 8 Cmo 272/2014-512 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

II.

2. Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 10. 12. 2004 domáhala po žalované společnosti Kaláb-stavení firma, spol. s r.o., (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení jistiny a smluvní pokuty. Dne 21. 3. 2005 byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 76 708 Kč, který však neuhradila. Podáním ze dne 14. 10. 2005 vzala žalobu částečně zpět, a to v částce smluvní pokuty ve výši 1 363 091 Kč. Soud prvního stupně vydal dne 31. 10. 2005 usnesení, kterým řízení o smluvní pokutě zastavil. Po zaplacení soudního poplatku ve výši 7 580 Kč byl vydán platební rozkaz pro zaplacení částky 189 318,20 Kč s příslušenstvím, který byl na základě odporu vedlejšího účastníka zrušen, a ve věci bylo následně několikrát rozhodováno.

3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 6. 2014 č. j. 16 Cm 163/2004-400 (v pořadí třetím) uložil vedlejšímu účastníku zaplatit stěžovatelce částku 166 789,35 Kč a ve výroku III s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záleželo na znaleckém posudku, uložil vedlejšímu účastníku, aby stěžovatelce zaplatil náklady řízení ve výši 541 460,36 Kč, dále rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit státu na nákladech řízení částku 26 680,95 Kč.

4. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 29. 10. 2014 č. j. 8 Cmo 272/2014-424 potvrdil výrok ve věci samé a výrok rozsudku prvního stupně o náhradě nákladů řízení změnil tak, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a změnil výrok o náhradě nákladů řízení České republiky. Pokud jde o náklady řízení, uvedl, že mělo být rozhodováno podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. a při posuzování poměru procesního úspěchu měla být zohledněna i částka smluvní pokuty, ohledně níž byla žaloba vzata zpět. Odvolací soud nicméně právo na náhradu nákladů vedlejšímu účastníkovi nepřiznal, což odůvodnil odkazem na § 150 o. s. ř.

5. Následně Nejvyšší soud na základě dovolání vedlejšího účastníka rozhodnutím ze dne 28. 8. 2015 č. j. 23 Cdo 591/2015-453 zrušil nákladové výroky a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, když zjistil, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 150 o. s. ř.

6. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 2. 2016 č. j. 8 Cmo 272/2014-482 rozhodl opět tak, že vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů nepřiznal (a rozhodl o povinnosti stěžovatelky i vedlejšího účastníka zaplatit náklady řízení České republiky a o nákladech odvolacího a dovolacího řízení), když v souladu s právním názorem dovolacího soudu posoudil majetkové poměry účastníků a okolnosti věci a dospěl znovu k závěru, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, které brání přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi.

7. Vedlejší účastník znovu podal dovolání, na jehož základě dovolací soud usnesením ze dne 16. 11. 2016 č. j. 2 Cdo 1533/2016-493 opět zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací soud při aplikaci § 150 o. s. ř. dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Podle dovolacího soudu odvolací soud vzal do úvahy pouze jednu z okolností, které je třeba zkoumat, a to majetkové poměry účastníků, a při jejich posuzování vycházel pouze z výkazu zisku a ztráty, čímž dospěl k nesprávnému závěru ohledně toho, zda lze po stěžovatelce spravedlivě požadovat, aby nahradila náklady řízení vedlejšího účastníka. Dále uvedl, že skutečnost, že žaloba byla vzata zpět před prvním jednáním ve věci, nemůže být důvodem zvláštního zřetele hodným pro aplikaci § 150 o. s. ř. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalovaná činila procesní úkony až po zpětvzetí předmětné části žaloby.

8. Vrchní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 10. 1. 2017 č. j. 8 Cmo 272/2014-512 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 196 112 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vyšel z toho, že ohledně smluvní pokuty bylo řízení zastaveno na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelky z jiných důvodů než pro chování vedlejšího účastníka. S ohledem na to, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, odvolací soud vyšel při určení výše nákladů řízení z poměru procesního úspěchu a neúspěchu účastníků a tento poměr vypočetl 12,2 % ku 87,8 % ve prospěch vedlejšího účastníka a dovodil, že vedlejší účastník má právo na náhradu 75,6 % účelně vynaložených nákladů řízení.

9. Dovolací soud dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 20. 9. 2017 odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolatelkou předestřená otázka, zda zpětvzetí části žaloby před zaplacením soudního poplatku a následné zastavení soudního řízení v této části má dopad na posouzení poměrného úspěchu stran ve věci při posuzování výše náhrady nákladů řízení, není právní otázkou, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. V tomto směru odkázal na svou judikaturu sp. zn. 33 Cdo 2890/2017a 6 Cz 74/67.

10. V odůvodnění zdůraznil, že úprava rozhodování soudu o náhradě nákladů v případě zastavení řízení neumožňuje soudu rozhodnout bez dalšího (automaticky) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provázanosti § 146 odst. 1 písm. c) s § 146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. se uplatní při rozhodování o náhradě nákladů řízení i tehdy, pokud dojde k zastavení řízení ohledně i jenom části uplatněného nároku, aplikace tohoto zákonného ustanovení není podmíněna zastavením celého řízení. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. V projednávané věci je přitom nepochybné, že zastavení řízení o smluvní pokutě zavinila stěžovatelka zpětvzetím žaloby před prvním jednáním ve věci, přičemž důvod tohoto zpětvzetí neuvedla.

III.

11. Stěžovatelka s právními závěry soudů ohledně své povinnosti hradit náklady řízení žalované nesouhlasí. Je přesvědčena, že soudy chybně posoudily úspěch a neúspěch stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Zdůrazňuje, že za část žaloby obsahující požadavek na úhradu smluvní pokuty nebyl uhrazen soudní poplatek a toto řízení bylo zastaveno ještě dříve, než byly zahájeny jakékoliv úkony související s daným řízením. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení tak nemůže být brána v potaz i původně požadovaná částka smluvní pokuty, když ohledně této částky nebyly splněny podmínky řízení a dané řízení by i bez zpětvzetí žaloby bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Úspěšnost ve věci by měla být posuzována k požadované částce jistiny s příslušenstvím, za kterou byl uhrazen soudní poplatek a o níž se vedlo celé řízení. Nejvyššímu soudu vytýká, že se v plném rozsahu nevypořádal s nastolenou otázkou týkající se práva na náhradu nákladů při částečném zpětvzetí žaloby ještě před zaplacením soudního poplatku. Poukazuje na to, že rozhodnutí, na která odkazuje Nejvyšší soud, na věc plně nedopadají. Napadená rozhodnutí považuje za extrémně nespravedlivá.

IV.

12. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že neshledává žádný rozdíl mezi situací, kdy dojde k částečnému zpětvzetí žaloby ještě předtím, než byl zaplacen soudní poplatek, k jehož zaplacení byl žalobce vyzván, a mezi situací, kdy k tomu případně dojde až v dalším průběhu řízení. Stěžovatelka pomíjí rovněž obecný princip rozhodování o nákladech řízení, kdy v případě ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. je základem pro výpočet nákladů řízení poměr procesního úspěchu a neúspěchu, a ignoruje rovněž ustanovení § 146 odst. 2 první věty o. s. ř. To přikazuje soudu uložit povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých ostatním účastníkům navrhovateli, který zavinil zpětvzetím žaloby z jiných důvodů než pro chování žalovaného, že řízení muselo být zastaveno, bez ohledu na to, ve které fázi řízení ke zpětvzetí došlo. Poukazuje na to, že ve věci opětovně aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., které považoval s ohledem na průběh řízení za přiléhavější než ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2 prvé věty o. s. ř. V souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, s nímž mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, o nákladech řízení rozhodl podle posléze uvedených ustanovení.

13. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení. Uvedl, že v dovolání předestřená procesní otázka nebyla shledána otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a odvolací soud se při řešení předestřené procesní otázky týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

14. Uvedená vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.

15. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil, a Ústavní soud s ním proto dále nejednal.

16. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu známy, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.

V.

17. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

18. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

VI.

19. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

20. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován [srov. např. nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177), ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 1203/11 (N 117/61 SbNU 711), ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ].

21. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se dále podává, že základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, včetně přepjatého formalismu, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [srov. např. nálezy ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235), ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73), ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 476/09 (N 81/53 SbNU 23), ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 3688/13 (N 179/74 SbNU 559), ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (N 177/51 SbNU 195), ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345), ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 660/11 (N 190/67 SbNU 285)].

22. S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině při rozhodování Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu došlo.

23. Ústavní soud nejdříve uvádí, že závěry Nejvyššího soudu a potažmo vrchního soudu, podle kterých při rozhodování o nákladech řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy poměru procesního úspěchu a neúspěchu, je nutno zohlednit i ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) a § 146 odst. 2 o. s. ř., které přikazuje soudu uložit povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých ostatním účastníkům navrhovateli, jenž zavinil zpětvzetí žaloby z jiných důvodů než pro chování žalovaného, přičemž zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, mají obecnou platnost a jako takovým jim z ústavního hlediska nelze nic vytknout. Uvedené pravidlo je nesporně správné, avšak nesmí být použito slepě, bez ohledu na konkrétní okolnosti věci. Pro nalézání práva je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, neboť výsledkem aplikace zákona nemůže být zjevná nespravedlnost.

24. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž již mnohokrát konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a především ostatním soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nálezy ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) a ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.), z poslední doby ve vztahu k nákladům řízení např. nálezy ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14 (N 124/77 SbNU 899), ze dne 18. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2215/14 (N 148/78 SbNU 287)].

25. V projednávané věci Ústavnísoud považuje za zjevné, že ustanovení § 146 o. s. ř. bylo Nejvyšším soudem a vrchním soudem vyloženo a aplikováno přepjatě formalistickým způsobem. Vedlejší účastník se o tom, že stěžovatelka v žalobě požadovala i zaplacení smluvní pokuty, dozvěděl až z usnesení o zastavení řízení o smluvní pokutě ze dne 31. 10. 2005. Teprve poté byl dne 16. 11. 2006 vydán platební rozkaz, kterým se stěžovatelka domáhala zaplacení žalované částky 189 318, 20 Kč s příslušenstvím. Na základě podaného odporu již dále bylo vedeno řízení jen ohledně této částky s úrokem z prodlení a ohledně nákladů řízení. Vedlejšímu účastníkovi, který vůbec nevěděl o části předmětu řízení (smluvní pokutě), tak nemohly v souvislosti s podáním původní žaloby vzniknout žádné faktické náklady řízení, ani náklady dané předpokládanou formulací procesní obrany z důvodů "obavy" ze sporu o smluvní pokutu. Pokud jde o žalovanou částku, jež v podstatě od začátku byla předmětem sporu, byla stěžovatelka se žalobou převážně úspěšná (v částce 166 789,35 Kč s příslušenstvím). Přesto jí nejen nebyly přiznány náklady řízení, které na obranu svého práva byla nucena vynaložit, ale ještě byla zavázána k úhradě nákladů řízení ve výši 196 112 Kč ve prospěch fakticky (pokud jde o věc samotnou) převážně neúspěšného vedlejšího účastníka řízení. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby byl totiž procesní úspěch vedlejšího účastníka vyčíslen na 87,8 % a podle tohoto poměru bylo rozhodnuto i o povinnosti k úhradě nákladů řízení.

26. Ústavnísoud má za to, že za popsané situace bylo o náhradě nákladů řízení, ve vazbě na zvážení poměru procesního úspěchu a neúspěchu, rozhodnuto zcela mechanicky bez komplexního zhodnocení věci a v rozporu s průběhem řízení, tedy postupem, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. I procesní úspěch a neúspěch ve věci v souvislosti se zastavením řízení v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení je třeba posuzovat v širších souvislostech a s respektem k požadavku na zachování základních principů spravedlnosti. Soudy při výkladu právních norem postupovaly nepřiměřeně formalistickým způsobem, vedoucím k extrémně nespravedlivému závěru představujícímu porušení základního práva na spravedlivý (řádný) proces. Při novém rozhodování o náhradě nákladů řízení by tedy soudy měly zvažovat procesní úspěch a neúspěch účastníků řízení pouze ve vztahu k předmětu řízení vymezenému po částečném zpětvzetí žaloby a po zastavení řízení, tedy pouze ve vztahu ke skutečně žalované částce.

27. Ústavnísoud pro úplnost dodává, že i poukaz Nejvyššího soudu na předchozí judikaturu shledává nepřípadným. Citovaným rozhodnutím sp. zn. 6 Cz 74/67 byla řešena situace, kdy v jednom návrhu na zahájení řízení bylo uplatněno několik samostatných nároků s tím, že úspěch navrhovatele (žalobce) ve sporu ohledně některého nároku nemůže založit právo na náhradu nákladů řízení, které vznikly v souvislosti s dalším nárokem, jestliže návrh na zahájení řízení byl ohledně tohoto dalšího nároku vzat účinně zpět. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2890/2017 se situace od nynější věci zásadně lišila v tom, že ke zpětvzetí návrhu žalobce došlo až po ústním jednání u soudu a po uzavření dohody o narovnání. Ústavní soud se tedy ani neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož v dovolání předestřená procesní otázka byla shledána jako otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešená, tudíž se odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

28. Na základě výše uvedeného Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru