Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3374/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO - nezletilý
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věc... více
Věcný rejstříkodůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
opatření/pořádkové
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
Poznámkave znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2021
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.3374.20.1
Datum podání02.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 165/1 ve slovech "před tím, než rozsudek nabude právní moci"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 165 odst.1, § 202 odst.2, § 157 odst.2, § 137 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3374/20 ze dne 26. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. V. a 2. nezletilého R. V., obou zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2020 č. j. 72 Co 312/2019-2168 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. května 2019 č. j. 11 P 50/2015-1786, aos ní spojeném návrhu na zrušení § 165 *) odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "před tím, než rozsudek nabude právní moci", za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

________________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2021

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva a práva 2. stěžovatele (dále též "nezletilý") podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení § 165 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve slovech "před tím, než rozsudek nabude právní moci".

3. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl návrhy vedlejší účastnice (dále též "matka") na nařízení výkonu rozsudku obvodního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 11 P 50/2015-117, ve spojení s usnesením obvodního soudu ze dne 4. 9. 2018 č. j. 11 P 50/2015-1425, a to uložením pokut otci za nedodržení povinnosti předat jí nezletilého (v 19.00 hodin, resp. ve 12.30 hodin) ve dnech 27. 10. 2016, 7. 2. 2016, 21. 2. 2016, 20. 3. 2016, 17. 4. 2016, 18. 9. 2016, 16. 10. 2016, 30. 10. 2016, 13. 11. 2016, 11. 12. 2016, 2. 1. 2017, 8. 1. 2017, 14. 5. 2017, 14. 7. 2017, 30. 8. 2017 a 15. 4. 2018, a dále za nesplnění povinnosti otce řádně oznámit matce styk s nezletilým o letních prázdninách v roce 2018 (výrok I). Dále obvodní soud rozhodl, že otci se ukládá pokuta ve výši 200 Kč za nepředání nezletilého matce v 19.00 hodin dne 21. 1. 2018 (výrok II). Obvodní soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

4. K odvolání otce rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959, že se usnesení obvodního soudu v napadeném výroku II potvrzuje (výrok I), a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

5. Podáním doručeným městskému soudu dne 30. 4. 2020 otec navrhl doplnění usnesení městského soudu ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959, eventuálně opravu odůvodnění. Namítl zejména, že svým odvoláním napadl všechny výroky napadeného usnesení obvodního soudu, městský soud však rozhodl pouze o odvolání do výroku II napadeného usnesení obvodního soudu.

6. Městský soud pak napadeným usnesením rozhodl, že usnesení městského soudu ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959 se doplňuje tak, že napadené usnesení obvodního soudu se ve výroku III (tj. o nákladech řízení) potvrzuje a odvolání otce proti výroku I se odmítá (výrok I). Dále rozhodl, že návrh otce na opravu odůvodnění usnesení městského soudu ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959 se zamítá (výrok II). Městský soud konstatoval, že protože ve svém usnesení ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959 skutečně opomněl rozhodnout rovněž o odvolání otce proti nákladovému výroku III napadeného usnesení obvodního soudu, toto opomenutí napravil tímto doplňujícím usnesením, když se ztotožnil s odůvodněním nákladového výroku obvodním soudem, totiž, že řízení ve věci výkonu rozhodnutí styku rodiče s nezletilým dítětem je úzce spjato se samotným řízením ve věci péče o nezletilé a z toho důvodu je na místě aplikace § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), přičemž obvodní soud v tomto směru odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Městský soud se dále zabýval přípustností odvolání otce proti zamítavému výroku I napadeného usnesení obvodního soudu a dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Vzhledem k tomu, že obvodní soud výrokem I zamítl návrhy matky na výkon rozhodnutí, nemohla otci vzniknout žádná újma na jeho právech. Z toho důvodu není otec subjektivně legitimován k podání odvolání. Výrok II napadeného usnesení městský soud zdůvodnil aplikací § 165 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. Protože v dané věci usnesení městského soudu, jehož opravy odůvodnění se otec domáhá, nabylo právní moci dne 15. 4. 2020, přičemž návrh na opravu odůvodnění byl soudu doručen až dne 30. 4. 2020, soud návrh zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti popsal skutkové okolnosti posuzované věci a uvedl, že má za to, že nepřiznáním mu náhrady nákladů jakožto úspěšnému účastníku řízení společně s nemožností se účinně bránit proti vadám odůvodnění rozhodnutí městského soudu bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv, jakož i do práv nezletilého. Otec před obecnými soudy poukazoval na skutečnost, že matčiny návrhy na výkon rozhodnutí jsou vůči otci opakované, bezdůvodné, šikanózní a jako takové tedy i svévolné. Matka podává tyto návrhy i v případě, že se otec opozdí s předáním nezletilého jen o několik minut, případně si matka zpoždění sama vytvoří (způsobí). Otec přitom ve všech případech matku o možném zpoždění včas informuje a tyto informace o zpoždění jednotlivých hromadných prostředků jsou dostupné a ověřitelné i přes dopravní aplikaci, o které otec ví, že ji matka sleduje. Nepřípustné šikanózní jednání a zneužití práva otec spatřuje i v tom, že je matka osvobozena od soudních poplatků, byl jí bezplatně ustanoven právní zástupce z řad advokátů, a proto využívá v neprospěch otce bezplatné právní pomoci. Z výsledků matčiných návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí je nicméně evidentní, že tyto návrhy jsou opakovaně zamítány a lze je objektivně označit jako bezdůvodné. Celkově lze napadené usnesení obvodního soudu považovat za otcův úspěch v řízení, případně za jeho neúspěch jen v nepatrné části předmětu řízení, za což by mu tak měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Jakýkoli jiný závěr je v rozporu se spravedlností a dobrými mravy. Právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů, které "úspěšné" straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces. Výrok obvodního soudu o nepřiznání náhrady nákladů otci s pouhým odůvodněním, že je řízení o výkonu rozhodnutí ve věci styku rodiče s nezletilým specifické, nelze považovat za dostačující a spravedlivě odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení. Tato namítaná vada rozhodnutí obvodního soudu nebyla i přes námitky otce zhojena ani v odvolacím řízení, kde se městský soud v napadeném usnesení s argumentací obvodního soudu pouze "plně ztotožnil", aniž by se argumenty otce uvedenými v odvolání jakkoli zabýval. Stěžovatel též uvádí, že byla porušena zásada právní jistoty a předvídatelnosti práva, kdy se v případě některých řízení uplatňuje tvrzení vylučující náhradu nákladů (tzv. "specifická" povaha vykonávacího řízení ve věcech péče soudu o nezletilé), zatímco v jiných případech toto tvrzení absentuje a náhrada nákladů dokonce přiznávána je, přičemž to dokládá na konkrétních příkladech. Stěžovatel uzavřel, že výrok o nákladech řízení není souladný s celkovým průběhem řízení, není dostatečně odůvodněna ani úvaha obecných soudů vedoucí k nepřiznání náhrady nákladů řízení a nebyly vypořádány ani podstatné námitky a argumenty otce.

8. Návrh na zrušení části § 165 odst. 1 o. s. ř. (sub 2) stěžovatel zdůvodnil mj. tím, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů (a tedy i vytvoření systému opravných prostředků v civilním řízení), avšak existují-li tyto jurisdikce, garance čl. 6 Úmluvy musejí být respektovány, a to zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv. Samotná existence "opravného prostředku" tak nepožívá ústavněprávní ochrany, to však nezbavuje stát povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku (vytvořil-li jej stát ve svém zákonodárství) tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces.

Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v řízení o určitém opravném prostředku, je třeba posoudit, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Zákonodárcem zamýšlený účel omezující podat prostředek nápravy by nicméně neměl převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana jeho subjektivního práva vyprázdní. Naopak je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem. Obdobné uvádí komentářová literatura, podle které ani podmínky či omezení k uplatnění prostředku nápravy, která mohou být legitimně stanovena, nejsou neomezená a musejí podléhat určitým hranicím, resp. že musí být nalezena přiměřená rovnováha. Právo na přístup k soudu nelze vykládat restriktivně, ani formálně interpretačními a přísně formalistickými přístupy. Stěžovatel nepovažuje za účinný soudní prostředek nápravy současné znění § 165 odst. 1 o. s. ř. nebo možnost podat žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ani možnost podat blanketní odvolání před doručením rozhodnutí. Právě z tohoto důvodu navrhuje zrušení předmětné části § 165 odst. 1 o. s. ř., aby se dotčené osoby mohly domoci opravy vad i v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

9. Stěžovatel uzavřel, že odmítl-li mu městský soud přiznat náhradu nákladů za podstatný úspěch v řízení a současně mu neumožnil v nepatrné části jeho neúspěchu návrh na opravu vad odůvodnění, porušil právo otce na ochranu jeho rodičovství a právo na nemateriální pomoc při snaze o naplňování jeho práva pečovat o nezletilého. To vše s přímými důsledky na ochranu nejlepšího zájmu nezletilého, který se otec snaží hájit. Výkon práv matky nelze než zhodnotit jako nedůvodný, šikanózní a v určitých případech v rozporu s dobrými mravy (což konstatovaly i obecné soudy), a je nutno jej minimálně v nyní posuzovaném případě považovat za zjevné zneužití matčina práva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je proti napadenému usnesení městského soudu a proti výrokům I a III napadeného usnesení obvodního soudu přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

11. U výroku II napadeného usnesení obvodního soudu však nebyly splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

12. Výrok II napadeného usnesení obvodního soudu byl pravomocně potvrzen usnesením městského soudu ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959, které bylo doručeno stěžovateli dne 26. 4. 2020, lhůta pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tak již proto marně uplynula (srov. též procesní aktivitu stěžovatele sub 5), a Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této části odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

13. Co se týče uvedení nezletilého stěžovatelem rovněž jako stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilého nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů ve vztahu k nezletilému. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Vzhledem k výsledku řízení pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti oprávněného stěžovatele však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

16. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

17. Nadto jsou předmětem sporu náklady řízení v bagatelní výši, jak ostatně uvádí sám stěžovatel na str. 11 ústavní stížnosti. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal, jelikož odůvodnění obvodního i městského soudu týkající se náhrady nákladů řízení z hledisek dodržení ústavně zaručených práv stěžovatele obstojí (srov. zejména bod 15 napadeného usnesení obvodního soudu).

18. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, u bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynější stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se odrazilo v úpravě těchto otázek zejména v § 202 odst. 2 o. s. ř. v případě odvolání, i v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání.

19. Pro úplnost pak nutno uvést, že závěr městského soudu, že odvolání otce proti výroku I napadeného usnesení obvodního soudu se odmítá, bylo napadeno touto ústavní stížností, ale stěžovatel v ní proti tomuto závěru neuvádí ničeho, proto Ústavní soud toliko konstatuje, že ani v této části neshledává napadené usnesení městského soudu neústavním a se závěry městského soudu o nepřípustnosti odvolání otce proti výroku I napadeného usnesení obvodního soudu se ztotožňuje.

20. Ústavní soud v této části posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1 a 13), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

21. Spolu s ústavní stížností byl podán akcesorický návrh na zrušení § 165 odst. 1 o. s. ř., ve slovech "před tím, než rozsudek nabude právní moci". Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (§ 74 ve spojení s § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

22. Nad rámec výše uvedeného možno dodat, že Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 2239/15 shledal, že úprava, obsažená v předmětném zákonném ustanovení, je odrazem zákonodárcovy úvahy, podle níž i odůvodněním rozsudku mohou být dotčeny oprávněné zájmy účastníka, a je proto namístě poskytnout mu možnost jeho přezkumu. Není-li však ústavně zaručeno samo o sobě ani právo podat odvolání proti výroku rozhodnutí vydaného v občanskoprávních věcech, pak argumentem a maiori ad minus lze dovodit, že ústavní ochrany nepožívá ani právo podat odvolání proti důvodům rozhodnutí, resp. právo podat návrh na opravu odůvodnění rozsudku ve smyslu § 165 odst. 1 o. s. ř. To platí s výjimkou zjevného excesu, resp. nepředvídatelné libovůle (viz výše), jež však v dané věci spatřovat nelze.

23. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud tedy odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru