Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3373/20 #1Usnesení ÚS ze dne 22.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
kupní smlouva
žaloba/na určení
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3373.20.1
Datum podání02.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1796

99/1963 Sb., § 80


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3373/20 ze dne 22. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Martina Navrátila, zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, sídlem Radniční 237/13, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020 č. j. 24 Cdo 1953/2020-638, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2020 č. j. 22 Co 304/2019-609 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. září 2019 č. j. 9 C 79/2017-568, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Vlasty Liškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí v rozsudku označených nemovitých věcí a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem, stejně jako smlouva o zápůjčce, byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy, když stěžovatel úmyslně předstíral určitou vůli (koupi, respektive dočasnou koupi, domu vedlejší účastnice) se záměrem uvést vedlejší účastnici v omyl a jejího omylu využít. Uzavřená kupní smlouva není tudíž podle okresního soudu platná, proto okresní soud rozhodl spor o vlastnictví nemovitých věcí ve prospěch vedlejší účastnice.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle krajského soudu se vyskytla řada nesrovnalostí svědčících o tom, že kupní smlouva nebyla předmětem poctivého (standardního) soukromoprávního styku, Tyto nesrovnalosti vedly k tomu, že v jejím textu se objevila ujednání, která jsou rozporuplná a vyvolávají nejistotu o obsahu smlouvy. Krajský soud uzavřel, že kupní smlouva neobstojí a nemůže vyvolat právní následky nejen v důsledku té skutečnosti, že v ní absentuje ujednání o kupní ceně, jejíž určení je v daném případě její podstatnou náležitostí, ale i z toho důvodu, že kupní smlouva a smlouvy na ni navazující byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy, k čemuž přispěli oba účastníci svým lehkomyslným přístupem. Připomenul, že absolutní neplatnost (nicotnost) působí od počátku, takže subjektivní práva a povinnosti z takových jednání nevznikají, a proto okresní soud správně deklaroval, že vlastnicí předmětných nemovitostí je stále vedlejší účastnice.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Převážná část dovolání stěžovatele představovala podle Nejvyššího soudu pouhou polemiku s právním posouzením věci provedeným krajským soudem, přičemž taková argumentace přípustnost dovolání založit nemůže. Stěžovatelem tvrzená odchylka od ustálené soudní praxe v aplikaci dobrých mravů také podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání založit nemohla, protože krajský soud své rozhodnutí založil primárně na závěru, že kupní smlouva představuje zdánlivé právní jednání, a nikoliv na závěru o kolizi uvedeného právního jednání s dobrými mravy, byť se jí ve svém rozhodnutí v souvislosti s navazujícími smlouvami také věnoval. Přípustnost dovolání konečně podle Nejvyššího soudu nemohla založit ani stěžovatelem odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k posouzení zdánlivého právního jednání, neboť se upíná k právní úpravě, která ovšem na posuzovanou věc stěžovatele nedopadá (vztahuje se totiž k předchozímu občanskému zákoníku).

II.

Argumentace stěžovatele

5. Nejvyšší soud podle stěžovatele v ústavní stížností napadeném usnesení porušil svoji vlastní judikaturu vztahující se k eventuálnímu rozporu právního jednání s dobrými mravy, jakož i judikaturu k eventuální neplatnosti právního jednání, a tím porušil předvídatelnost práva a soudního rozhodnutí, a tím i principy právního státu. Podle stěžovatele byla cena v kupní smlouvě sjednána jednoznačně, určité pochybnosti mohlo vzbudit jen ujednání o způsobu její úhrady, resp. ujednání o úhradě daně z nabytí nemovitých věcí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Stěžovatelova ústavní stížnost neobsahuje - kromě stručné rekapitulace případu a vývoje sporu - žádnou hlubší, natožpak ústavněprávní, argumentaci. Stěžovatel obdobně jako ve svém dovolání i v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (od níž se měl tento soud v jeho případě nesprávně odchýlit), ta se však týká právní úpravy, která z časového hlediska na stěžovatelovu věc nedopadá.

9. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud a zvláště krajský soud v napadených rozhodnutích podrobně vysvětlily, proč kupní smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí považují za lichvářskou, když nejenže v rozporu s původní dohodou nebyla stěžovatelce vyplacena celá kupní cena a vedlejší účastnice splácela stěžovateli hypoteční úvěr, za který koupil její dům. Z tohoto pohledu není primárně relevantní, že se obecné soudy věnovaly i určení podstatné náležitosti kupní smlouvy, a to kupní ceny, a považovaly za sporné kolik částí kupní cena měla mít a jaká byla její konečná výše a že některé její části byly vyplaceny zpět na účty zprostředkovatelů celé "pomoci" poskytnuté vedlejší účastnici. Obecné soudy ve svých rozhodnutích také podrobně vysvětlily, že stěžovatel ve skutečnosti nikdy neměl o koupi domu vedlejší účastnice reálný zájem, že spolupracoval se zprostředkovateli zápůjčky pro vedlejší účastnici a že napomohl tomu, aby vedlejší účastnice nejen ztratila svůj dům (byť skutečně část jejích původních dluhů byla prodejem domu zaplacena), ale aby dál plnila finanční povinnosti vůči zprostředkovatelům zápůjčky.

10. Stěžovatel neprokázal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, proto Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru