Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3373/19 #1Usnesení ÚS ze dne 14.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3373.19.1
Datum podání18.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 199


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3373/19 ze dne 14. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem, sídlem Krajířova 15/1, Dačice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019 č. j. 8 Tdo 849/2019-2599, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2019 č. j. 6 To 62/2018-2495 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2018 č. j. 49 T 9/2016-2139, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv.

2. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a d) trestního zákoníku. Těch se podle uvedeného rozsudku dopustil, stručně řečeno, tak, že od roku 2012 do roku 2016 udržoval ve své domácnosti u své manželky a tří nezletilých dětí atmosféru strachu a nejistoty, čímž u všech vyvolával pocity napětí a stresu, ačkoliv si byl vědom, že všechny tři dětí trpí epilepsií a k jejich zdravému rozvoji je třeba pohodové a podnětné prostředí, přičemž negativně zasahoval i do jejich léčby. Rozsudek v tomto směru uvádí několik konkrétních incidentů, jako například rozbíjení vybavení domácnosti a mobilního telefonu kontrolované manželky, její časté hlasité vulgární ponižující napadání před dětmi, opakované fyzické napadání (např. facky), vyhrožování sebevraždou a ublížením nezletilým, omezování manželčina společenského života, apod. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále soud uložil stěžovateli povinnost podrobit se psychologickému poradenství. Poškození byli se svými nároky odkázáni na občanskoprávní řízení. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě mnoha svědeckých výpovědí a znaleckých posudků, zkoumajících zejména zdravotní a duševní stav dětí a manželky stěžovatele.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a poškození odvolání, která Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry krajského soudu. Zároveň odmítl stěžovatelovy obsáhlé návrhy na provedení dalších důkazů, a to pro jejich nadbytečnost. Pro závěr o stěžovatelově vině bylo pořízeno nadstandardní množství důkazů.

4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění neshledal žádný relevantní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry obecných soudů. Zároveň shledal, že stěžovatelovo jednání lze vyhodnotit jako úmyslné i vůči dětem, neboť musel být podle důkazů srozuměn s tím, že svým chováním zhoršuje podstatně jejich zdravotní stav.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nevysvětlily naplnění znaku subjektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby. Ve spise není žádný důkaz o tom, že by děti a manželky měly zvýšenou potřebu klidového režimu. Znalkyně naopak uvedla, že stěžovatel úmyslně nejednal. Dále nebylo prokázáno, že by konflikty stěžovatele s matkou měly podíl na záchvatech dětí. To potvrzuje i skutečnost, že obtíže dětí se stupňovaly i v době, kdy byl stěžovatel již dlouhou dobu ve vazbě. Znalci potvrdili možnost jiných vlivů na stav dětí (zejména špatné dávkování léků). I přes tyto pochybnosti však soudy označily za zdroj zdravotních obtíží stěžovatelovo chování. Dále stěžovatel poukazuje na rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích. K těm soudy nepřihlédly, stejně jako k výpovědi stěžovatelovy manželky, která se stavěla za stěžovatele. To soudy odůvodnily jejím údajným postavením týrané osoby a pochopitelnou nejistotou při výpovědi před médii a ve složité životní situaci. O vztahu obou osob nejlépe svědčí jejich narovnané vztahy a společný život. To považuje stěžovatel za svévolné hodnocení důkazů. Několik navržených důkazů soudy vůbec neprovedly. Zejména mělo být znalecky podrobněji prokázáno, jaký je stav nemoci dětí. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba rovněž podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje vybrané body jeho obsáhlé obhajoby, s níž se však soudy příkladně vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat, a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Opakovat na tomto místě jednotlivé závěry a důkazy, z nichž vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti zcela nadbytečné. Stěžovatel z celého důkazního řízení vyzdvihuje toliko dílčí (a samostatně důkazně bezcenné) skutečnosti. Oproti tomu soudy v napadených rozhodnutích provedly souhrnné hodnocení všech důkazů a vyloučily jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině a vlivu jeho chování na stav poškozených. Soudy rovněž velmi důkladně hodnotily důkazní hodnotu stěžovatelovy manželky, která se jej před soudem zastávala. Zcela v mezích zásad hodnocení důkazů v trestním řízení (a odborně známými skutečnostmi z oblasti psychologie obětí týrání) pak dospěly k závěru o její "neobjektivnosti", neboť z významné části byla v rozporu s dalšími a ve svém souhrnu nezpochybnitelnými důkazy. Konečně, k porušení stěžovatelových práv nedošlo ani neprovedením jím navržených důkazů. S jeho návrhy se totiž soudy explicitně a obsáhle vypořádaly (srov. např. str. 8 a 9 rozhodnutí odvolacího soudu) a jejich provedení odmítly pro nadbytečnost (resp. nesouvislost s předmětem řízení) v už tak rozsáhlém důkazním řízení. Na takovém hodnocení neshledal Ústavní soud nic svévolného.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru