Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3373/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté d... více
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na plnění
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.3373.10.1
Datum podání29.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

136/1985 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.b, § 120, § 132, § 219


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3373/10 ze dne 14. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010 č. j. 33 Cdo 1102/2009-84 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 2. prosince 2008 č. j. 54 Co 296/2008-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, v podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. listopadu 2010, podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 2. prosince 2008 č. j. 54 Co 296/2008-58 a rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010 č. j. 33 Cdo 1102/2009-84. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na legitimní očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a přiložených příloh se zjišťuje, že stěžovatelka se po žalovaném P. D. domáhala zaplacení 60 000,- Kč s přísl. z titulu vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 26. června 2008 č. j. 12 C 178/2008-38 žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně vyslovil závěr, že na straně zemřelého otce žalovaného, kterému byl příspěvek v minulosti poskytnut, sice došlo k porušení podmínek smlouvy o poskytnutí příspěvku, neboť převedl spoluvlastnický podíl na nemovitosti darovací smlouvou na žalovaného, že však žalovaný se na porušení smluvních povinností vědomě nepodílel a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby nesl následky protiprávního chování svého zemřelého otce. K odvolání, podaného stěžovatelkou, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, byť z části na základě jiných právních závěrů, než jaké učinil soud prvního stupně a napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že účel, pro který byl otci stěžovatele státní příspěvek v minulosti poskytnut, byl i po uzavření darovací smlouvy bezezbytku zachován a za této situace by bylo nepřípustně formálním výkladem práva, pokud by i z porušení smluvní povinnosti, které nevedlo k narušení chráněného zájmu, byla dovozována nutnost uplatnění sankce v podobě vrácení poskytnutého příspěvku. Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné usnesením odmítl.

Stěžovatelka spatřuje flagrantní porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny zásady předvídatelnosti a přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, dvouinstančnosti soudního řízení a zásady spravedlivé ochrany práv. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že v uvedené věci neprovedl adekvátní dokazování, důkazy, které v řízení provedeny byly, nesprávně vyhodnotil a jeho rozhodnutí tak nemá oporu v provedeném dokazování.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka polemizuje se závěry, ke kterým v řízení dospěl odvolací soud a překládá vlastní představu o interpretaci aplikovaných ustanovení občanského zákoníku a vyhlášky č. 136/1985 Sb. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že soudy se celou věcí podrobně zabývaly a odpovídajícím způsobem svá rozhodnutí zdůvodnily. Nejvyšší soud obsáhle rozebral důvody, pro které dovolání stěžovatelky odmítl a podrobně vyložil, proč rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za rozhodnutí řešící otázku zásadního právního významu. Argumentaci odvolacího i dovolacího soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadených rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž úvahy obou soudů neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci ve věci rozhodujících soudů opakovat a toliko na ni odkazuje.

Ústavní soud opakovaně uvedl, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy.

Otázkou principu legitimního očekávání nabytí majetku se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu ze dne 3. června 2009 sp. zn. I. ÚS 420/09 (in http://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že: "Legitimní očekávání stěžovatele je nutno chápat jako očekávání určitého postupu orgánů veřejné moci, které bude odpovídat jednoznačnému obsahu právního řádu. ... Z judikatury Ústavního soudu stran legitimního očekávání, která je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá pojetí ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který byl již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na základě právní úpravy. Ústavní soud ovšem dodává, že legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva." K tomu v usnesení ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 787/08 pak Ústavní soud uvedl (in http://nalus.usoud.cz): " Právo nikdy nemůže být interpretováno striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou nutně nese zcela nepřijatelné důsledky. Právo ve společnosti neplatí proto, aby legitimizovalo absurdní důsledky, ale proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý". Z výše uvedeného lze dovodit, že argumentace stěžovatelky právem legitimního očekávání není namístě. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky, že se v případě rozhodnutí odvolacího soudu jedná o překvapivé rozhodnutí, kterým byla porušena zásada dvouinstančnosti soudního řízení. Odvolací soud postupoval v souladu s dikcí ustanovení § 219 o. s. ř. a okolnost, že neposoudil věc v souladu s názorem stěžovatelky, nelze s ohledem na shora uvedené skutečnosti, chápat jako porušení zásady předvídatelnosti a přezkoumatelnosti. Bylo zcela na stěžovatelce, jakou procesní taktiku zvolí a zda a jakými procesními prostředky se bude domáhat svých tvrzených práv.

Nelze než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Ú mluvy), které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. prosince 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru