Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3365/11 #1Usnesení ÚS ze dne 02.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3365.11.1
Datum podání08.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 265e odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3365/11 ze dne 2. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. Ondřejem Ambrožem, advokátem, AK se sídlem Újezd 15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. j. 6 Tdo 799/2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 8 To 84/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2010 sp. zn. 4 T 4/2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel shora označená soudní rozhodnutí, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel nejprve uvedl, že dovolací soud nesprávně odmítl jím podané dovolání jako opožděné, neboť chybně odvíjel počátek běhu lhůty od doručení rozsudku odvolacího soudu stěžovateli a jeho původnímu obhájci a nikoliv až od okamžiku, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno jeho novému obhájci (který obhajobu převzal po právní moci rozsudku odvolacího soudu). Dále pak stěžovatel uplatnil i meritorní námitky proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího.

II.

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti (pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu) a zčásti pro nepřípustnost (ve zbylém rozsahu).

Ústavní soud konstatuje, že nemá žádných ústavněprávních výhrad proti názoru Nejvyššího soudu, že dovolání bylo podáno opožděně, neboť se běh lhůty pro jeho podání odvíjel od doručení rozsudku odvolacího soudu stěžovateli a jeho původnímu obhájci. Tento závěr plyne jak z jednoznačného textu zákona, tak z jeho racionální a ústavně konformní interpretace dovolacím soudem. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání tudíž nelze považovat za odepření spravedlnosti, jak se domníval stěžovatel, nýbrž toliko za předvídatelnou a ústavně aprobovatelnou aplikaci procesních předpisů.

Pokud jde o zbylá napadená rozhodnutí, připomíná Ústavní soud, že již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil význam subsidiarity jako jednoho ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti. V intencích principu subsidiarity lze ústavní stížnost zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost zásadně nepřípustná.

Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn netoliko v případě, že opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, ale i tehdy, když tak sice učinil, avšak nikoliv "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně. Právě taková situace nastala v projednávané věci, neboť dovolání stěžovatele - jak již bylo vyloženo shora, bylo podáno opožděně. V části směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze je proto ústavní stížnost třeba považovat za nepřípustnou.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. května 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru