Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3361/20 #1Usnesení ÚS ze dne 22.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkspolečenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3361.20.1
Datum podání01.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

366/2013 Sb.

89/2012 Sb., § 1160


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3361/20 ze dne 22. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jaroslava Sitty, zastoupeného Mgr. Miroslavem Zemanem, advokátem, sídlem Blattného 2315/10, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. srpna 2020 č. j. 14 Co 123/2020-81, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 3. 2020 č. j. 19 C 175/2019-58 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 4 469,35 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl stěžovatelovu žalobu v části, ve které se domáhal zaplacení částky 6 476 Kč s příslušenstvím (II. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že stěžovatel částku 6 476 Kč vložil jako mimořádný vklad v souladu s čl. X odst. 5 stanov vedlejšího účastníka do fondu oprav. Dále konstatoval, že u podílu z nájmu společných prostor za rok 2018 došlo ke změně stanov rozhodnutím shromáždění vedlejšího účastníka, které rozhodlo o výplatě zisku z pronájmu společných částí domu každému vlastníku podle jeho podílu a zároveň rozhodlo o povinnosti těchto vlastníků zaplatit ekvivalent takto vyplaceného podílu jako mimořádný vklad do fondu oprav.

3. Proti II. a III. výroku rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil oba výroky rozsudku okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Podle krajského soudu čl. X odst. 5 stanov vedlejšího účastníka neodporuje § 16 odst. 2 nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím (dále jen "nařízení vlády"), neboť nepopírá, že příjem z pronájmu společných částí je příjmem vlastníků jednotek, pouze navíc stanoví, že ekvivalent tohoto příjmu se převádí na účet pro dlouhodobé zálohy na opravu a údržbu jako "mimořádný vklad". Byť takové označení podle krajského soudu není správné, neboť o žádný mimořádný vklad nejde, shromáždění vlastníků jednotek stanovy v tomto znění schválilo a tímto způsobem určilo, jak se budou vlastníci podílet na opravách a údržbě domu. Takovýto postup není podle krajského soudu s ničím rozporný, rozhodování o výši příspěvku a správa domu patří do působnosti shromáždění vedlejšího účastníka. Krajský soud ani nepřehlédl, že stěžovatel inkriminovaný článek stanov nenapadl k tomu zákonem určenou žalobou, článek je proto platný a stěžovatel je jím vázán.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, protože krajský soud se nevypořádal se všemi jeho tvrzeními. Zejména zdůrazňuje, že podle uvedeného nařízení vlády nejsou příjmem společenství vlastníků jednotek příjmy plynoucí z nakládání se společnými částmi domu. Stanovy vedlejšího účastníka a jejich obsah se příčí dobrým mravům a odporují kogentním ustanovením zákona. Na daný případ nelze podle stěžovatele aplikovat obecná ustanovení o rozhodování spoluvlastníků o nakládání se společnou věcí. Ustanovení § 1158 až § 1222 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), jsou speciálními pro společenství vlastníků jednotek a na záležitosti společenství se tak nevztahují obecná ustanovení o spoluvlastnictví nebo o spolku. Krajský soud v napadeném rozsudku uvádí, že rozhodnutí shromáždění vedlejšího účastníka nepůsobí zpětně, ačkoliv podle stěžovatele zpětně působí, neboť toto rozhodnutí dopadá na rok 2018. Podle stěžovatele neexistuje povinnost vlastníků jednotek k mimořádným vkladům, jako je tomu například u nadace nebo u ústavu. Krajský soud sice v rozsudku uvádí, že nejde o mimořádný vklad, ovšem stanovy s tímto pojmem nesprávně pracují.

5. Ve stanovách vedlejšího účastníka (v jeho čl. X odst. 5) stěžovatel spatřuje nepřípustné zasahování právnické osoby do jeho majetkové sféry a v rozhodnutí krajského soudu porušení jeho práva vlastnit majetek v rozporu s tím, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 Listiny). Protože právní závěry krajského soudu jsou podle názoru stěžovatele v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a vybočují z mezí ústavnosti, neboť došlo ke svévolné interpretaci právních předpisů, zasáhl krajský soud do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

8. Předmětem sporu je částka ve výši 6 476 Kč, kterou lze podle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadený rozsudek krajského soudu nelze považovat - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

9. Ústavní soud mnohokráte podotkl, že ve sporech o bagatelní částku je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v civilním procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy zejména v § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen při extrémním vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12). Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

11. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu je odůvodněn dostatečně a stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se krajský soud náležitě vypořádal. Stěžovatel jednotlivé závěry krajského soudu hodnotí izolovaně a mimo kontext formuluje stížnostní argumentaci.

12. Beneficium v podobě nájemného za užívání společných prostor sice náleží vlastníkům jednotek, ale v posuzované věci na shromáždění vedlejšího účastníka bylo rozhodnuto, že jeho ekvivalent za rok 2018 bude použit pro fond oprav (o prostředcích pro fond oprav tak nerozhodovalo společenství vlastníků, ale vlastníci jednotek na svém shromáždění - společenství vlastníků si tak nic "nepřivlastnilo"). Ustanovení § 1221 občanského zákoníku (ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 163/2000 Sb.) zjednodušeně řečeno stanovilo, že nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí se zejména ustanovení tohoto kodexu o spolku. Ač stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje specialitu zákonné úpravy právě pro společenství vlastníků, nevysvětluje, kteráže to úvaha krajského soudu je rozporná právě s touto speciální úpravou. Krajský soud v napadeném rozsudku uvádí, že rozhodnutí nepůsobí zpětně při nakládání s nájemným ze společných prostor za roky 2016 a 2017; opak v ústavní stížnosti ve skutečnosti netvrdí ani stěžovatel. Krajský soud rovněž výslovně uvádí, že stanovy vedlejšího účastníka terminologicky nesprávně hovoří o mimořádném vkladu pro fond oprav, nicméně shromáždění v souladu se zákonem rozhodlo o navýšení takových prostředků. K navýšení fondu oprav přitom došlo na základě rozhodnutí a nikoliv na základě nějaké přímo aplikovatelné zákonem vyjádřené povinnosti.

13. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru