Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 336/20 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDržba
Žaloba
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.336.20.1
Datum podání30.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1007

99/1963 Sb., § 176, § 101


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 336/20 ze dne 27. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dariny Petráskové, zastoupené Mgr. Janem Habancem, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2019 č. j 14 Co 136/2018-221, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BONVER WIN, a. s., sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava-Jih - Hrabůvka, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu.

2. Usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. 16 C 30/2017-167 Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu na ochranu rušené držby [§ 1007 občanského zákoníku (dále jen "o. z.")], kterou se vedlejší účastnice domáhala rozhodnutí, podle něhož je stěžovatelka (jako žalovaná) povinna zdržet se vypuzení vedlejší účastnice z držby blíže specifikovaných prostor v budově nacházející se v katastrálním území Ladná a podle kterého je stěžovatelka povinna obnovit původní stav tak, že strpí nerušené užívání těchto prostor vedlejší účastnicí. Dále vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 16 600 Kč.

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu změnil tak, že žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 34 602 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro poskytnutí právní ochrany vedlejší účastnici podle § 1007 o. z. byly naplněny, neboť ta předmětné prostory užívala na základě podnájemní smlouvy uzavřené s obchodní společností PERMUCO s. r. o. (v níž byla stěžovatelka jednatelkou a společnicí) od roku 2013. Tato držba (sc. - detence, šlo o užívání na základě podnájmu) kontinuálně pokračovala až do 31. 12. 2016, poté ji stěžovatelka z prostor vypudila, když přistoupila k výměně zámků, přerušila dodávky vody a elektřiny a znemožnila pracovníkům vedlejší účastnice přístup do budovy.

II.

Stěžovatelčina argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá "absenci žalobních tvrzení" s tím, že podle nyní platné právní úpravy předmětem držby nemůže být věc, ale právo (§ 988 odst. 1 o. z.), přičemž krajskému soudu vytýká, že zcela rezignoval na zjištění poslední držby. Ani ve vyjádření vedlejší účastnice, ani v samotném napadeném usnesení dle stěžovatelky totiž není uvedeno, které konkrétní právo je drženo. V této souvislosti poukazuje na nesplnění procesní povinnosti vedlejší účastnice podle § 101 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

5. Dále namítá, že krajský soud nevzal do úvahy rozhodnutí o meritu věci, konkrétně rozsudek č. j. 14 Co 32/2018-170 potvrzující rozhodnutí okresního soudu (jež bylo vydáno v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 195/2016-143), kterým byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na určení, že je oprávněna předmětné prostory užívat. Stěžovatelka se ztotožňuje se závěrem krajského soudu obsaženým v napadeném usnesení, že žaloba na ochranu držby je pokračovatelem dřívější ochrany pokojného stavu podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a že její podstatou je prozatímní (předběžné) rozhodnutí, které má poskytovat rychlou ochranu právům předtím, než proběhne standardní "plnohodnotné" soudní řízení.

6. Odvolávajíc se na publikované usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2001 sp. zn. II. ÚS 183/01 (U 20/22 SbNU 375) a odbornou literaturu (Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník. I díl, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, str. 92), stěžovatelka upozorňuje, že v posuzované věci, krom toho, že meritorní řízení skončilo dříve než řízení "prozatímní", krajský soud v něm rozhodl jinak než v řízení meritorním. Není prý přitom podstatné, že žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Krajský soud měl proto zasáhnout do stěžovatelčina legitimního očekávání založeného dřívější rozhodovací praxí a povahou institutu ochrany držby. K tomu stěžovatelka dodává, že po rozhodnutí o užívacím právu může řízení o držbě přinést buď nadbytečný výrok, anebo vnést do vztahu zmatek a nejistotu, jako tomu bylo v daném případě, což je stav v právním státě nežádoucí. Dle stěžovatelky mělo být řízení zastaveno, případně by měla být patnáctidenní lhůta podle § 177 o. s. ř. vztažena na rozhodování soudu odvolacího.

7. Nadto stěžovatelka namítá tzv. překvapivost rozhodnutí, kdy krajský soud změnil usnesení okresního soudu, aniž by ji na to předem upozornil. Současně poukazuje na důsledky napadeného usnesení, kdy předmětné prostory dala do podnájmu, který trvá téměř tři roky, jinému subjektu, a usnesení nespecifikuje, jaké parametry by užívání vedlejší účastnicí mělo mít. V souvislosti s tím stěžovatelka formuluje řadu právních otázek, resp. problémů, které napadené usnesení vyvolává (zvláště s ohledem na to, že nájemcem sporných prostor byla obchodní společnost PERMUCO s. r. o., která je nyní v likvidaci) s tím, že vznikla paradoxní situace, že by měla z těchto prostor vystěhovat osoby, o jejichž řádných smluvních vztazích není pochyb, aby mohla umožnit užívání osobě, kterou si nepřeje a s níž nikdy neměla (jako pronajímatelka) právní vztah a ve vztahu k níž disponuje pravomocným rozhodnutím o zamítnutí žaloby na určení užívacího práva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému rozhodnutí k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

11. V ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje, že předmětem držby mohou být jen práva, a namítá, že z napadeného usnesení není zřejmé, jaké právo je drženo. Lze se ztotožnit se stěžovatelkou v tom ohledu, že žalobce je v daném řízení povinen tvrdit a prokázat existenci držby práva (§ 101 ve spojení s § 176 o. s. ř.). Pojem "držba práva" je však třeba chápat tak, že ve skutečnosti nejde o držbu práva, ale o skutkový výkon obsahu jistého práva, bez ohledu na to, zda toto právo skutečně existuje (viz Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník. III. díl. Věcná práva (§ 976-1474). 1. vyd. Praha: C. H. Beck 2013, str. 75-80). Jiný výklad by vedl k nutnosti posuzovat existenci samotného práva (např. vlastnického, nájemního, podnájemního, jak je stěžovatelka zmiňuje), což by se neslučovalo se smyslem a účelem daného řízení. Vedlejší účastnice přitom již v žalobě tvrdila, že předmětný prostor (skutečně) užívala, a to na základě podnájemní smlouvy, a následně z něho byla stěžovatelkou "vypuzena" výše popsaným způsobem. Tím svou povinnost tvrzení splnila. A že by uvedené skutečnosti neměly být v daném řízení prokázány, stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí.

12. Dále stěžovatelka - s poukazem na prozatímní (předběžnou) povahu rozhodnutí o žalobě na uchování držby - vytýká krajskému soudu, že nevzal v úvahu výsledek soudního řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 16 C 195/2016, v němž byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na určení užívacího práva k předmětným prostorám (z důvodu nedostatku tzv. naléhavého právního zájmu). Touto námitkou se krajský soud v napadeném usnesení zabýval a dospěl k závěru, že dosud nebylo o (ne)existenci užívacího práva vedlejší účastnice věcně ("petitorně") rozhodnuto, a tudíž je nárok na ochranu a uchování trvající držby důvodný.

13. Ani v tomto bodě Ústavní soud nemá, co by mohl krajskému soudu z hlediska ústavnosti vytknout. Ustanovení § 1007 o. z. je samostatným specifickým právním prostředkem ochrany držby (jako faktického stavu), a hovoří-li se o něm jako o prostředku dočasném (předběžném), pak je tomu tam, kde je vedeno další soudní řízení, jehož předmětem je subjektivní právo samotné (zde právo užívat předmětné prostory), neboť jen zde jeho účinky trvají pouze do pravomocného rozhodnutí; v opačném případě jde o ochranu "trvalou". Otázkou může být, zda lze za takové rozhodnutí považovat rozhodnutí vydané ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 195/2016, jak stěžovatelka tvrdí, resp. zda takové rozhodnutí představuje překážku pro vyhovění dané posesorní žalobě, a to i s ohledem na skutečnost, že existence práva samotného zde není významná (viz výše).

14. Z pohledu ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je podstatné, že stěžovatelka bude mít možnost domáhat se ochrany svých práv a čelit tak jí nepříznivým právním dopadům napadeného usnesení (především) prostřednictvím žaloby na vyklizení. Ústavní soud přitom nesdílí názor, že by mohl nastat stav duplicity, rozpornosti či nejistoty, neboť došlo-li by ke kolizi práv a povinností plynoucích z rozhodnutí vydaného v řízení o posesorní žalobě podle § 1007 o. z. na straně jedné a tzv. petitorní žalobě na straně druhé, pak by prvně uvedené rozhodnutí pozbylo právních účinků (anebo by takové účinky ani nenastaly, pokud by bylo vydáno později). Z uvedeného rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 195/2016 přitom žádná práva a povinnosti neplynou, otázka existence subjektivního práva na užívání předmětných prostor v něm vůbec řešena nebyla a (jako otázka předběžná) může být posouzena (toliko) v řízení o žalobě na plnění. Jiná situace by nastala, pokud by tato otázka vyřešena byla, neboť pak by bylo - podle výsledku a případně dalších okolností - možné uvažovat o tom, že již nejde o držbu pravou (§ 1007 odst. 1 věta druhá ve spojení s § 993 o. z.), což by bylo důvodem k zamítnutí žaloby.

15. Poukazuje-li se v ústavní stížnosti na možné právní otázky, resp. problémy, které napadené rozhodnutí vyvolává, s ohledem na to, že zákonodárce považoval držbu za hodnou právní ochrany, lze na "vypuzení" z ní nahlížet jako na jednání, které není v souladu s právem. Stěžovatelka namísto "vypuzení" mohla postupovat, jak uvedeno výše (tedy podat žalobu na vyklizení), neučinila-li tak, musí snášet i případné negativní důsledky svého jednání.

16. Stěžovatelka také namítá "překvapivost" napadeného rozhodnutí, jež měla být způsobena tím, že ji krajský soud na svůj záměr vyhovět žalobě vedlejší účastnice neupozornil. Ústavnímu soudu však není zřejmé, v jakém konkrétním ohledu měla být stěžovatelka na svých procesních právech zkrácena. V soudním řízení odvolací soud věc posuzoval podle stejných právních předpisů a jejich ustanovení jako soud prvního stupně, a tudíž mu poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nesvědčila; ta nastupuje při změně právní kvalifikace (nehledě na to, že z ústavní stížnosti ani neplyne, jaké právně relevantní skutečnosti by stěžovatelka tvrdila a prokazovala, pokud by byla "poučena" o tom, jak odvolací soud hodlá rozhodnout).

17. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud i tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

18. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným nezbylo, než spolu s ústavní stížností odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru