Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 336/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
dovolání/přípustnost
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.336.15.1
Datum podání03.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 237, § 241a odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 336/15 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ellen Landesmann, zastoupené JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem V Aleji 23, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2997/2014-416 ze dne 26. 11. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 35 Co 36/2013-391 ze dne 14. 2. 2014 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 35 Co 36/2013-396 ze dne 31. 3. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, změnil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. října 2012 č. j. 5 C 244/2007-354 tak, že zamítl žalobu o zaplacení 269.683,- Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.). Rozhodl tak o žalobě, jíž se stěžovatelka po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení peněžité částky, jež měla představovat údajný schodek na účtu, s nímž disponoval vedlejší účastník v rámci správy stěžovatelčiných nemovitostí. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením jako nepřípustné dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšším soudem bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto bez náležitě provedeného odůvodnění ve vztahu ke skutečnostem rozvedeným stěžovatelkou v podaném dovolání. Z napadeného usnesení dovolacího soudu je dle ní patrné, že se věcí seriózně nezabýval a vzhledem k obsahu jejího dovolání nelze jeho závěry o nepřípustnosti dovolání přijmout. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí dle jejího mínění vyplývá, že spíše než nalézáním spravedlnosti byl soud motivován dodržením půlroční lhůty, kterou má nově stanovenu pro rozhodnutí o přípustnosti dovolání. Krajskému soudu pak vytkla, že přehlédl celou řadu skutečností, zejména že od počátku správy nakládal s prostředky na účtu pouze vedlejší účastník, že vztah správy, zvláště když stěžovatelka žije v Rakousku, je vztahem založeným na důvěře, kterou v tomto případě vedlejší účastník zneužil, že by bylo nespravedlivé, aby stěžovatelka byla nucena prokazovat, kdy konkrétně vzniklo manko na účtu, když přehledy hospodaření, které jí zasílal vedlejší účastník jakožto správce, korespondovaly každoročně s částkou, kterou jí rovněž z jejího účtu správy zasílal na jiný její účet, a neměla tak tušení, že jí vedlejší účastník poskytuje nepravdivé údaje. Stěžovatelka se dle svých slov domáhala vydání užitku, který měl ke dni ukončení smluvního vztahu na účtu být, ale nebyl; nejednalo se dle ní tedy o nový nárok, jak dovodil odvolací soud, nýbrž o částku odpovídající zisku za rok 2005 a část roku 2006, čímž vymezila výši nároku a nikoli jeho základ, když neohraničila období, za které mělo ke ztrátě peněz z účtu dojít. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovým posouzením věci odvolacím soudem i jeho procesně právním pohledem na důkazní břemeno, jakož i se způsobem vypořádání se s dovoláním stěžovatelky ze strany Nejvyššího soudu.

Pokud jde o napadené usnesení dovolacího soudu, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 236 a § 237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud zdůraznil, že musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení, což platí i o dovolacích námitkách, zpochybňujících hodnocení důkazů, a proto se skutkovými námitkami a polemikou s hodnocením důkazů nemohl zabývat. Zde je potřeba podotknout, že nemožnost zabývat se skutkovými námitkami v dovolacím řízení se s absencí otázky způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. vůbec nevylučuje. Pakliže je dovolání postaveno na polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, popř. na hodnocení sice právních otázek, avšak takových, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo (kupř. stěžovatelčina otázka, zda je ustanovením § 727 dříve platného občanského zákoníku pod pojmem užitek míněn jen příjem či zda je "schodek" plněním z titulu příkazní smlouvy či zda jde o náhradu škody), nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti ani neuvedla, jaké konkrétní procesně či hmotně právní otázky měly být dle jejího přesvědčení Nejvyšším soudem podrobeny řešení. Dovolací soud rovněž nemohl dospět k závěru o přípustnosti dovolání z toho důvodu, že stěžovatelka ve svém dovolání předestřela vnitřně nesourodou argumentaci, která se ve svých základních rysech ocitá v souladu s klíčovou úvahou, na níž bylo založeno rozhodnutí krajského soudu, a sice, že do dispozice příkazce se užitek získaný příkazníkem dostává převedením na účet vedený na jeho jméno (tedy v daném případě na účet vedený u GE Money Bank, a. s., k němuž měl vedlejší účastník za účelem správy nemovitostí přístup), resp. předáním hotovosti (k čemuž však nikdy nedocházelo). Nejvyšší soud vypořádal též další, v ústavní stížnosti opakovaně uvedené námitky týkající se rozložení důkazního břemene, aniž se dopustil jakýchkoli pochybení, pro která by bylo nutno přistoupit ke kasaci jeho či předchozích rozhodnutí. Dovolací soud tedy z kautel hlavy páté Listiny nevybočil a stěžovatelku na jejím právu na spravedlivý proces zjevně nezkrátil.

Pokud pak jde o výhrady směřující proti rozhodnutí krajského soudu, ani s nimi se nemohl Ústavní soud ztotožnit. Především z něj rozhodně nevyplývá opomenutí celé řady pro věc významných skutečností, jak naznačuje stěžovatelka. Odvolací soud nepřehlédl, že vedlejší účastník měl přístup ke zmíněnému bankovnímu účtu a možnost s prostředky na něm uloženými nakládat, avšak současně byl účet v majitelství stěžovatelky, která k němu měla plné dispoziční právo (ve smyslu § 708 dříve platného obchodního zákoníku), na což navazuje závěr soudu o tom, že bylo-li účastníky sjednáno, že vedlejší účastník v rámci příkazu obstará i případný převod na jiný bankovní účet stěžovatelky, neznamená to, že by se jí užitku z provedení příkazu dostalo teprve tímto dalším převodem (v daném případě převodem peněz na bankovní účet v Rakousku). K navazující námitce stěžovatelky, že vztah správy je vztahem založeným na důvěře, kterou v tomto případě vedlejší účastník zneužil, a proto bylo nespravedlivé, aby stěžovatelka byla nucena prokazovat, kdy konkrétně vzniklo manko na účtu, nezbývá než dodat, že dotčený právní vztah nikterak nezbavoval stěžovatelku povinnosti tvrzení, resp. povinnosti unést důkazní břemeno stran otázky, zda vedlejší účastník porušil práva a povinnosti z příkazu plynoucí, pakliže podala občanskoprávní žalobu. Je odpovědností každého účastníka právního vztahu a v jeho nejlepším zájmu, aby si vedl či uchovával záznamy o právních jednáních a skutečnostech, které mohou mít dopad na prokazování případného porušení povinností z právního vztahu ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že vztah mezi ní a vedlejším účastníkem byl založen na značném stupni důvěry. Stěžovatelka se pro tento model správy svých nemovitostí v České republice ovšem rozhodla dobrovolně, aniž by jej byla podrobila účinným kontrolním mechanismům. Takové řešení ovšem v sobě zajisté skýtá úskalí, kterých si stěžovatelka musila být vědoma, a přesto je akceptovala, resp. sama zvolila. Jedním z těchto úskalí je přirozeně též otázka prokazování případných pochybení příkazníka.

Odvolací soud nicméně nezamítl žalobu jen z důvodu neudržení důkazního břemene stěžovatelkou. Zkoumal totiž, zda vedlejší účastník část užitku plynoucího z jím spravovaných nemovitostí v období od 1. 1. 2005 do 4. 9. 2006 bezdůvodně nezadržel, resp. zda v daném období přijal a nepřevedl na stěžovatelku užitek ze spravovaných nemovitostí, nebo zda neoprávněně čerpal peníze z bankovního účtu. Za tím účelem provedl celou řadu důkazů, zejména hodnotil znalecký posudek již dříve vyžádaný nalézacím soudem. Z něho nezjistil, že by vedlejší účastník způsobil schodek, jehož vrácení se stěžovatelka žalobou domáhala. Hodnocení tohoto posudku a vůbec transakcí a pohybů na daném účtu Ústavnímu soudu s ohledem na výše řečené nepřísluší. Odvolací soud při interpretaci těchto skutkových závěrů nepostupoval rozporně a ani se nedopustil jiných excesů, pro které by bylo nutno přikročit ke kasaci jeho rozhodnutí.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru