Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 336/08 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.336.08.1
Datum podání06.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 28, § 8 odst.4, § 6 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 336/08 ze dne 19. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. D. a Mgr. B. D., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem, AK Ostrovského 253/3, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 11. 2006 č. j. 5 C 361/2004-213 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2007 č. j. 24 Co 117/2007-254 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své včas podané ústavní stížnosti žádají stěžovatelky zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnického práva dle článku 11 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Semilech sp. zn. 5 C 361/2004 zjistil Ústavní soud následující.

Právní předchůdkyně stěžovatelek M. H. se u Okresního soudu v Semilech domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost vydat jí odměnu za užívání nemovitostí, které byly v roce 1995 právním předchůdcům žalovaných manželům D. vydány v rámci restitucí podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), neboť je v roce 1965 bezúplatně převedli státu. Tyto nemovitosti původně manželé D. nabyli od právní předchůdkyně M. H. na základě kupní a darovací smlouvy ze dne 19. 11. 1963, kterou při aplikaci ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě zrušil Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 30. 11. 2004 č. j. 5 C 325/2003-403 v části, v níž právní předchůdkyně M. H. darovala manželům D. v rozsudku uvedené nemovitosti. Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 30. 11. 2006 č. j. 5 C 361/2004-213 žalobu na vydání odměny za užívání nemovitostí zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě má konstitutivní účinky a že ke zrušení smlouvy dochází dnem právní moci rozhodnutí, a proto právní předchůdkyně stěžovatelek nebyla před tímto datem vlastnicí nemovitostí a nemůže tak požadovat vydání odměny za užívání pozemků v období od vydání pozemků manželům D. do zrušení kupní a darovací smlouvy. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 11. 2007 č. j. 24 Co 117/2007-254 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.

Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že při posuzování jejich věci obecné soudy nerespektovaly nálezy Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., sp. zn. III. ÚS 205/98 a sp. zn. II. ÚS 395/97, v nichž se uvádí, že restituce je odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc; z termínu zrušení smlouvy je nutno dovodit analogicky k § 457 občanského zákoníku, že jde o deklaratorní rozhodnutí soudu. Žalovaní proto neoprávněně užívali majetek, k němuž neměli vlastnické právo, a neoprávněně z něj získávali prospěch. Tento stav vzhledem k nepřiměřeně dlouhému trvání soudního řízení vedl ke značné majetkové újmě stěžovatelek, resp. její právní předchůdkyně, a to zcela bez jejich zavinění.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a k projednání přípustnou ústavní stížnost předložily včas k podání ústavní stížnosti oprávněné a řádně zastoupené stěžovatelky; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vychází z ustálené judikatury, která chápe restituce jako odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc. Právní účinky restituce nastávají ex tunc, a proto restituce není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav (srov. nález sp. zn. III. 205/98, Sb. n. u., sv. 13, str. 155). Restituce se realizují urychleným převodem nemovitostí do vlastnictví původním vlastníkům nebo dalším oprávněným osobám, případně přidělením jiné státní půdy do vlastnictví či poskytnutím peněžité náhrady za nemovitosti, které není možno vrátit (srov. všeobecnou část důvodové zprávy k zákonu o půdě). Jak již bylo uvedeno výše, cílem restitucí je především obnova původních vlastnických vztahů, přičemž oprávněná osoba může uplatňovat toliko restituční nároky v zákoně o půdě vymezené, což rovněž vyplývá z ustanovení § 28 zákona o půdě, podle něhož oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně.

Obecné soudy z hlediska kautel ústavnosti nepochybily, pokud dospěly k závěru, dle něhož se stěžovatelky při domáhání se svých práv týkajících se vydaných nemovitostí nemohou opírat o právní instituty zakotvené v občanském zákoníku, ale musily důsledně vycházet z výčtu nároků taxativně vymezených zákonem o půdě. Vzhledem k tomu, že zákon o půdě neupravuje možnost žádat vydání užitků, které povinným osobám plynuly z nemovitostí před jejich vydáním, resp. zrušením smlouvy, uzavřely obecné soudy bezchybně, že nárok stěžovatelek nebyl oprávněný a že se proto stěžovatelkám žádná újma na jejich ústavně zaručených právech neudála. Jinak by tomu bylo, kdyby žalované nemovitosti užívaly a braly z nich užitky i poté, co se obnovilo vlastnické právo stěžovatelek; zde by se již stěžovatelky mohly uchýlit k nárokům podle občanského zákoníku, neboť zákon o půdě by již pro tuto situaci nebyl relevantní. Stěžovatelky mohou subjektivně pociťovat určitou křivdu, že řízení o žalobě na zrušení smlouvy trvalo dlouho, avšak mají-li za to, že v důsledku delší doby řízení utrpěly újmu, nemohou její náhradu úspěšně uplatňovat po vedlejších účastnících (v řízení před obecnými soudy žalovanými).

Z důvodů vyložených výše odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2008

Michaela Židlická , v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru