Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 335/05Nález ÚS ze dne 06.06.2006Nepřipuštění důkazu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na sou... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 116/41 SbNU 453
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.335.05
Datum vyhlášení06.06.2006
Datum podání10.06.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 89, § 125

214/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006

N 116/41 SbNU 453

Nepřipuštění důkazu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudkyň Michaely Židlické a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. června 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005 sp. zn. 5 Tdo 100/2005, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 5 To 15/2004 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 30 T 12/98, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu.

I. Postupem porušujícím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ústícím do vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2005 sp. zn. 5 Tdo 100/2005, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 5 To 15/2004 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 30 T 12/98 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu, garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a trest zákazu činnosti v délce pěti let spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a činnosti soudního znalce ve smyslu zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v letních měsících roku 1993 v Ostravě v pobočce P., a. s., jako společník a jednatel obchodní společnosti C., spol. s r. o., vedl od počátku jednání s tímto bankovním ústavem o poskytnutí úvěru společnosti C., spol. s r. o., veden úmyslem úvěr neuhradit po předchozí dohodě s Ing. Radkem K. a René K., stíhanými samostatně, a bance toliko udělit plnou moc k prodeji zastavených drahých šperkových kamenů. Přitom k uspokojení pohledávky byla sjednána zástavní smlouva ke kolekci drahých šperkových kamenů poté, co byl bance předložen stěžovatelem jako soudním znalcem pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací pro drahé kameny, vypracovaný znalecký posudek ze dne 30. 6. 1992 na hodnotu kolekce drahých šperkových kamenů ve vlastnictví René K., ve kterém stěžovatel úmyslně nadhodnotil cenu drahých šperkových kamenů a stanovil ji na částku 40 960 846 Kčs, ačkoliv skutečná cena nebyla vyšší než 10 000 000 Kčs. Po uzavření smlouvy o úvěru dne 18. 8. 1992 mezi P., a. s., pobočkou Ostrava, a C., spol. s r. o., a smlouvy o zřízení zástavního práva k drahým šperkovým kamenům se stěžovatel podílel na vylákání od P., a. s., úvěru ve výši 30 000 000 Kč, který posléze C., spol. s r. o., ve shodě s původním úmyslem stěžovatele neuhradila a zastoupena stěžovatelem pouze udělila plnou moc zástavnímu věřiteli k prodeji zástavy - drahých šperkových kamenů, jejichž hodnota byla nadhodnocena, čímž byla P., a. s., způsobena škoda ve výši nejméně 30 000 000 Kč.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu a o dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl Nejvyšší soud tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v důsledku čehož došlo podle stěžovatele také k porušení presumpce neviny předvídané čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Z toho důvodu pak obecné soudy porušily i čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky.

Jak stěžovatel dále rozvedl, součástí práva na spravedlivý proces je garance nestranného projednání věci, respektujícího veškeré procesní kautely v intencích norem jednoduchého práva, konkrétně trestního řádu. Součástí práva na soudní ochranu v trestním řízení je tak mimo jiné právo na úplné, vyčerpávající projednání věci, zahrnující řádné dokazování ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1 trestního řádu. Proces dokazování nesmí být stižen selekcí důkazů vylučujících aplikaci zásady in dubio pro reo a dále nesmí být projevem libovůle orgánu, který o věci rozhoduje.

Stěžovatel se proto domnívá, že v daném případě obecné soudy při posuzování viny nedbaly takových ústavněprávních limitů, a ačkoliv byly v průběhu řízení provedeny důkazy, které nejenom že nepotvrdily existenci stěžovatelova zavinění, ale dokonce prokazovaly absenci zavinění, obecné soudy z těchto skutkových zjištění neučinily adekvátní závěry odpovídající ochraně stěžovatelových základních práv.

Podle stěžovatele znalecký posudek, který se stal předmětem kriminalizace, byl totiž vyhotoven pro fyzickou osobu, objednatele René K., nikoliv pro poškozenou P., a. s. Stěžovatel se proto domnívá, že lze stěží dovozovat jakýkoliv stěžovatelův úmysl, a to tím méně, pokud to byl sám stěžovatel, kdo P., a. s., doporučil vypracování revizního znaleckého posudku. Znalec přibraný bankou následně zpracoval vlastní znalecké vyjádření na předmětný soubor drahých šperkových kamenů a bance uzavření úvěrové smlouvy doporučil. Jeho vyjádření tvoří přílohu úvěrové smlouvy a lze téměř s jistotou tvrdit, že na základě tohoto vyjádření banka úvěrovou smlouvu uzavřela. K tomu podle stěžovatele přistupuje i skutečnost, že stěžovatel jako statutární orgán smlouvu nepodepisoval, a rovněž fakt vyplývající ze svědecké výpovědi tehdejšího ředitele pobočky, že P., a. s., v rozhodné době poskytovala úvěry i bez jakéhokoliv ručení, pouze na podnikatelský plán či záměr.

Obecné soudy pak měly dále podle stěžovatele při svém hodnocení opomenout důkaz v podobě potvrzení společnosti A., která nabízela za část kolekce 950 - 980 000 USD. Z tohoto důkazu a rovněž ze znaleckého posudku, který byl v průběhu řízení zpracován na základě žádosti stěžovatele, vyplývá skutečnost, že v době, kdy stěžovatel vyhotovoval znalecký posudek, byl obsah kolekce drahých kamenů odlišný od jeho stavu, který následně pro účely trestního řízení posuzovali znalci RNDr. H. a Mgr. B.

Obhajoba totiž po celou dobu trestního řízení navrhovala zajištění kolekce drahých kamenů a jejich předložení stěžovateli a dalším svědkům. Tím, že soud prvního stupně nepřistoupil na takový požadavek, byla podle stěžovatele vyloučena možnost se kvalifikovaně vyjadřovat a zjišťovat obsah kolekce, což je podle názoru stěžovatele naprosto kruciální moment v celé konstrukci jeho obvinění. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, nebyla mu dána možnost porovnat obsah kolekce posuzovaný ve znaleckých posudcích s obsahem, který byl základem pro stěžovatelův posudek. Za situace, kdy v řízení nebyly vyvráceny pochybnosti o manipulaci s kameny, soud odmítnutím zajistit celou sbírku vyloučil možnost objektivně zjistit, že stěžovatelovo obvinění je vykonstruované.

Vina musí být podle stěžovatele prokázána ze strany obžaloby a je nepřípustné, aby byl obžalovaný nucen prokazovat svoji nevinu. Z celého průběhu trestního stíhání však podle stěžovatele vyplývá, že byl právě do této role tlačen nedostatečným zajišťováním důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení. To je podle stěžovatele nejvíce patrné z odmítnutí zajistit předmětnou kolekci drahých kamenů a podrobit ji následné konfrontaci.

Stěžovatel proto s ohledem na tvrzené porušení výše uvedených základních práv navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.

Krajský soud v Ostravě, zastoupený předsedou příslušného senátu, ve svém vyjádření uvedl, že podstatná část argumentů stěžovatele se opakuje v podobě, jak již byla prezentována v rámci dokazování u hlavního líčení. Krajský soud poznamenal, že stěžovatel v žádném případě nebyl krácen na svých právech a že nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Projednání věci probíhalo zcela nestranně a nezaujatě. Nalézací soud pak pečlivě popsal, které důkazy byly provedeny, jakými úvahami se soud řídil a proč některé důkazy provedeny nebyly. Krajský soud připustil, že stěžovatel v průběhu řízení předkládal nejrůznější rozbory, což je právem obhajoby, soud však není povinen absolutně provádět všechny důkazy, které jsou navrženy, pokud neprovedení důkazů odůvodní, což se stalo i v daném případě. Krajský soud v Ostravě proto vyjádřil přesvědčení, že napadený rozsudek nebyl projevem libovůle, nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ani k porušení presumpce neviny.

Vrchní soud v Olomouci se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že námitky stěžovatele vztahující se k rozsahu dokazování označil za neopodstatněné. Podle vrchního soudu nedošlo k porušení v ústavní stížnosti tvrzených základních práv a svobod a vrchní soud proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popřípadě zamítl.

Podle vyjádření předsedy příslušného senátu Nejvyššího soudu ani dovolací soud svým rozhodnutím neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces či právo na účinné opravné prostředky, ani jinak nezasáhl do základních práv obviněného. S ohledem na to Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

II.

Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele a účastníků řízení rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 12/98.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě a z odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména rozsudku nalézacího soudu Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti, tedy takové skutečnosti, které Ústavní soud považuje za podstatné z hlediska posuzování případného porušení základních práv stěžovatele.

V průběhu trestního řízení stěžovatel opakovaně zpochybňoval autentičnost kolekce a vyjadřoval pochybnosti o manipulaci s kolekcí (v průběhu výslechu dne 23. 5. 1997, č. l. 133; podáním ze dne 23. 1. 1998, založeným na č. l. 95; podáním ze dne 30. 3. 1998, č. l. 1192; podáním ze dne 11. 5. 1998, č. l. 1211, v průběhu hlavního líčení ve dnech 20. - 22. 10. 1999, č. l. 1282), domáhal se zajištění kolekce drahých kamenů a jejich identifikace právě vzhledem k pochybnostem o její autentičnosti (v průběhu výslechu dne 23. 5. 1997, č. l. 134; podáním ze dne 14. 8. 1997, založeným na č. l. 56; v průběhu výslechu dne 30. 3. 1998, č. l. 136b; podáním ze dne 30. 3. 1998, č. l. 1192; podáním ze dne 19. 7. 1999, č. l. 1246; v průběhu hlavního líčení ve dnech 20. - 22. 10. 1999, č. l. 1282; podáním ze dne 18. 2. 2000, č. l. 1398).

Ze svědeckých výpovědí bývalého ředitele příslušné pobočky P., a. s., a dalších jejích zaměstnanců bylo prokázáno, že banka nevedla o manipulaci s kolekcí žádnou oficiální evidenci. Na žádost orgánů činných v trestním řízení byl toliko ex post vyhotoven zaměstnancem banky Ing. W. přehled manipulací s kufříkem, v němž byly drahé kameny uchovávány (č. l. 488-490). Samotný nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku připustil, že se nepodařilo zajistit jakýkoliv listinný materiál, který by mohl objektivně dokumentovat a prokazovat veškerou manipulaci s kufříkem od převzetí P., a. s., dne 5. 8. 1992 v podstatě do okamžiku rozhodování soudu. Podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu bylo lze učinit pouze určitý časový snímek o pohybu kufříku a manipulaci s ním (str. 45 rozsudku), což nalézací soud dovozoval z jednotlivých svědeckých výpovědí osob, které s kolekcí manipulovaly (zaměstnanci banky, zájemci o koupi kamenů J. K. a Ing. P. T., specialisté na oceňování drahých kamenů a soudní znalci L. H., RNDr. J. H., Mgr. B., J. F., znalec ze SRN A. B. aj.).

Zcela nevhodnou manipulaci s kolekcí potvrdil ve své svědecké výpovědi také svědek L. H., který prohlížel kolekci dvakrát po sobě, nejprve ve dnech 10. - 11. 7. 1996 (protokol založený na č. l. 162, str. 80 odůvodnění rozsudku) a znovu na počátku roku 1998. Ten především uvedl, že v době mezi jeho prohlídkami, tedy v době, kdy se změnilo místo depozita kolekce z Ostravy do centrály banky v Praze, musel s kameny někdo manipulovat. V době jeho druhé prohlídky byly kameny poškozeny ("řada kamenů, jež byla broušena do oválu nebo pendloku s dobře nabroušenými, ostrými špičkami na obou stranách, byla v Praze již "naklepnuta", zatímco v Ostravě nikoliv", str. 77 odůvodnění rozsudku).

Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že nalézací soud ze svědeckých výpovědí zjistil, že odborník L. H. v době své první prohlídky kameny třídil na poškozené a nepoškozené, čímž narušil systém původního třídění kamenů. Nalézací soud měl podle odůvodnění rozsudku dokonce za prokázané, že poškozené kameny byly z celkového souboru odděleny. Teprve poté, dne 19. 5. 1997, zkoumal kolekci kamenů ustanovený soudní znalec RNDr. J. H.

V průběhu ústního jednání dne 6. 6. 2006 rozvedl právní zástupce stěžovatele argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Zdůraznil, že ihned po sdělení obvinění obhajoba vyzývala orgány činné v trestním řízení k zajištění kolekce, aby byla nezaměnitelná a aby bylo zjištěno, zda uvedené položky 1 - 247 jsou opatřeny pečetícím znakem stěžovatele. Tyto návrhy byly odmítány po celou dobu řízení. Obhajoba si rovněž vymiňovala účast u vyšetřovacích úkonů. Tři měsíce po sdělení obvinění se údajně konalo ohledání za přítomnosti znalce RNDr. J. H., obhájce a stěžovatel k tomuto úkonu nebyli přizváni. Tři měsíce po sdělení obvinění se teprve zjišťovalo, jaká je vlastně cena kolekce, tedy toho, co bylo ve sdělení obvinění označeno za "odpad z mezinárodních burz". Znalec RNDr. J. H. podle právního zástupce ohledával něco, co bylo podle názoru obhajoby značně neidentické, kameny se ani neobtěžoval převážit a zkontrolovat. Teprve změnou trestního řádu účinnou od 1. 1. 2002 byla dána procesním stranám možnost obstarat si vlastní znalecký posudek, čehož obhajoba využila. K tomuto znalci však bylo orgány činnými v trestním řízení přistupováno odlišně od předchozích znalců: zatímco například znalkyně Mgr. B. měla kolekci osobně k dispozici po dobu nejméně tří měsíců, znalci J. F. bylo vyšetřovatelkou sděleno, že na ohledání kolekce má omezený čas, byla mu poskytnuta policejní váha měřící s přesností na deka nikoliv na setiny gramů atd. Navíc znalkyně Mgr. B. zatajila, že rok před tím měla tutéž kolekci odhadovat pro potřeby soukromé obchodní společnosti v Praze; její odhad se lišil za údajné totožnosti kolekce o milion korun, aniž by dokázala tento rozdíl vysvětlit. To samé se stalo v případě znalce RNDr. J. H. a geneze jeho odhadů, které začínaly na částce 900 000 Kč a končily vágním vyjádřením u hlavního líčení, že kolekce může mít hodnotu i 10 milionů Kč.

Problémem pak zůstává samotná totožnost kolekce, neboť znalkyně Mgr. B. nemá už některé položky vůbec k dispozici v dané kolekci, např. položku tygří oka. Znalec J. F. uvedl, že kolekce totožná není a chybí v ní to nejcennější - černé opály. Navíc orgány činné v trestním řízení pracovaly s dvěma číselně různě označenými verzemi posudku stěžovatele a teprve po třech a půl letech v řízení před nalézacím soudem požadoval předseda senátu posudek po stěžovateli. Otázkou proto podle právního zástupce stěžovatele je, proč policie pracovala od počátku s jakýmisi fotokopiemi posudku, zvláště za situace, když byl obhajobou předložen důkaz, že jde o plagiáty, tedy že někdo přefocoval a dělal kompilát z různých papírů a posudku stěžovatele. Právní zástupce uzavřel, že všechny tyto důvody vedou stěžovatele k přesvědčení, že se mu nedostalo spravedlivého procesu.

III.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání a po ústním jednání dospěl k závěru, že je opodstatněná.

Přitom za klíčovou Ústavní soud považuje námitku stěžovatele týkající se nezajištění kolekce pro účely jejího procesního ztotožnění za přítomnosti stěžovatele a námitku nevyvrácení pochybností o identitě kolekce posuzované stěžovatelem v posudku ze dne 30. 6. 1992 a kolekce, která byla předmětem znaleckého zkoumání v průběhu trestního řízení.

IV.

Každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit za zakázaná škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a ostatně vyvolávají i další důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce, musí být pro takový zásah do základních práv a života jednotlivce dostatečně silné ospravedlnění.

Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je zakázaným jednáním vinen. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost".

Ačkoliv toto přísné pravidlo se vztahuje především na dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu, neznamená to, že soud nemusí dodržet vysoký standard i pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu samotného. Ačkoliv obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu soudci obecného soudu, volné uvážení nemůže být zcela absolutní; naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat.

Shrnuto, význam důkazu prezentovaného v trestním řízení je kruciální, neboť je jediným prostředkem, jímž státní moc demonstruje skutečnost, že jednotlivec spáchal určitý čin a že uložení konkrétního trestu je z tohoto hlediska ospravedlnitelné. Presumpce neviny totiž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného, resp. obžalovaného.

Význam důkazu v rámci realizace soudní ochrany (nikoliv jen v trestním řízení) lze jasně demonstrovat na konstantní judikatuře Ústavního soudu, v níž byla formulována řada principů týkajících se důkazů. Ústavní principy vztahující se k otázkám důkazních prostředků a důkazů mají za cíl zajistit, aby byl důkaz odrazem skutečných událostí a situací, tedy v podstatě garantují, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění. Pouze ta jsou totiž způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody.

Ústavní soud tak již v minulosti zformuloval zásadu zákazu tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Jinak řečeno, Ústavní soud zformuloval zásadu, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 398/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 64, str. 125).

Další obdobnou ústavněprávní zásadou vážící se k provádění a hodnocení důkazů je princip opomenutého důkazu. Jestliže obecný soud má sám rozhodnout, který důkaz je k prokázání viny či neviny nezbytný, nemůže tak činit zcela volně. Z toho důvodu musí vždy vážit jednotlivé důkazní návrhy činěné stranami - zvláště ze strany obžalovaného - a vyslovit rozumné zdůvodnění toho, proč důkaz nepřipustí (tj. z jakého důvodu je nadbytečný nebo z jakého důvodu není způsobilý prokázat to, co jím strana sleduje prokazovat atd.).

Zcela zásadní princip pak byl Ústavním soudem vyjádřen v rozhodnutí, v němž přezkoumával ústavní konformitu institutu anonymních svědků (nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, str. 57, vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.). Na první pohled se sice může zdát, že tehdy projednávaná problematika je zcela odlišná od nyní posuzovaného případu (svědecká výpověď versus hmotný, reálný důkaz v podobě kolekce drahých kamenů). Ve skutečnosti se však důvody, pro které byl institut anonymních svědků označen za neústavní, týkaly obecnější otázky, tj. požadavku, aby důkaz spolehlivě odrážel realitu a aby měl obžalovaný možnost vypovídací hodnotu důkazu kdykoliv verifikovat. Tyto závěry, týkající se možnosti zpětné identifikace důkazu pak mají bezesporu obecnou platnost bez ohledu na formu důkazu. Ústavní soud tehdy shledal dva důvody pro možnost obžalovaného popírat svědeckou výpověď:

"Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti účastníků, protože stejné omezení nezavádí pro obžalobu, a je tedy v rozporu s principy spravedlivého procesu."

V těchto souvislostech lze rovněž zmínit i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), vážící se k nyní posuzované otázce. Ačkoliv Úmluva sama neobsahuje specifická ustanovení týkající se důkazů a v tomto směru spíše vychází z úprav jednotlivých smluvních stran, ESLP uvedl: "Otázka přípustnosti důkazu je především věcí právní úpravy národní a obecně platí, že jsou to národní soudy, před nimiž se důkaz hodnotí. Úkolem ESLP podle Úmluvy ... je spíše posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým bylo nakládáno s důkazy, lze označit za férové ..." (viz např. rozhodnutí ze dne 26. 3. 1996 Doorson v. Nizozemsko (odst. 67), rozhodnutí ze dne 23. 4. 1997 Van Nechrlen a ostatní v. Nizozemsko (odst. 50), rozhodnutí ze dne 17. 7. 2001 Sadak a další v. Turecko). Jinak řečeno, pokud jde o otázky připuštění a hodnocení důkazů, požívají jednotlivé soudy smluvních stran podle ESLP široké meze uvážení (srov. např. rozhodnutí ze dne 3. 2. 2004 Laukkanen a Manninen v. Finsko, odst. 37).

Ačkoliv tedy samotné připuštění a posouzení důkazů není předmětem úpravy v Úmluvě, mohou být i ony důvodem porušení požadavků na fair proces podle čl. 6 Úmluvy. Zejména mohou být v rozporu s principy nastíněnými ESLP. Jde například o zásadu kontradiktornosti trestního řízení či zásadu rovnosti zbraní - srov. rozhodnutí ze dne 3. 2. 2004 Laukkanen a Manninen v. Finsko, odst. 34: "Základním aspektem práva na spravedlivý proces je požadavek, aby trestní řízení bylo kontradiktorní a aby existovala rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou." Požadavek kontradiktornosti znamená, že strany měly možnost být seznámeny se všemi důkazy a také měly možnost se ke všem navrženým důkazům či námitkám obsaženým ve spise vyjádřit tak, aby měly stejnou možnost ovlivnit rozhodnutí soudu (rozhodnutí ze dne 4. 6. 2002 Komanický v. Slovensko, odst. 46; rozhodnutí ze dne 18. 2. 1997 Niderost-Huber v. Švýcarsko, odst. 24; rozhodnutí ze dne 18. 3. 1997 Mantovanelli v. Francie, odst. 33; rozhodnutí ze dne 3. 2. 2004 Laukkanen a Manninen v. Finsko, odst. 34). S ohledem na zásadu rovnosti zbraní by pak každá strana měla mít zajištěnu dostatečnou možnost účastnit se řízení za podmínek, které ji nestaví do nerovného postavení ve vztahu k protistraně (rozhodnutí ze dne 4. 6. 2000 Komanický v. Slovensko, odst. 45; rozhodnutí ze dne 27. 10. 1993 Dombo Beheer B.V. v. Nizozemsko, odst. 33; rozhodnutí ze dne 23. 10. 1996 Ankerl v. Švýcarsko, odst. 38 aj.).

Z těchto principů typicky vyplývají požadavky, aby měl obžalovaný možnost být osobně přítomen svědecké výpovědi, aby měl možnost přitom svědka sledovat, klást otázky a vznášet námitky a pochybnosti ohledně svědecké výpovědi. Všechny důkazy musejí být prováděny v přítomnosti obžalovaného a za podmínek veřejného jednání soudu, a to za účelem umožnit obžalovanému vznášet protiargumenty a protinávrhy (srov. rozhodnutí ze dne 3. 2. 2004 Laukkanen a Manninen v. Finsko, odst. 35). Soud musí vést jednání tak, aby byl obžalovaný seznámen s jednotlivými důkazy předloženými obžalobou, aby mu bylo umožněno jednotlivé důkazy ověřovat, komentovat a vyvracet.

Většina výše citované judikatury ESLP, v níž byly formulovány shora uvedené závěry, se týká přípustnosti důkazu v podobě anonymní svědecké výpovědi. ESLP má v tomto směru jasnou a konstantní judikaturu, podle které musí mít obžalovaný možnost testovat důvěryhodnost svědecké výpovědi, buď osobně, nebo prostřednictvím svého obhájce. Tam, kde svědecká výpověď nebyla a nemohla být předmětem této kontroly ze strany obžalovaného, nesmí se jednat o jediný či hlavní důkaz, na němž závisí vina obžalovaného. Tyto požadavky se bezprostředně dotýkají podpůrné kvality důkazu - jedná se vlastně o možnost provést důkaz ohledně kvality, tedy vypovídací schopnosti důkazu samého, a to důkazu, na němž je přímo postavena vina obžalovaného.

V.

Jak již uvedeno výše, předchozí závěry Ústavního soudu dotýkající se přípustnosti anonymní svědecké výpovědi či podobné zásady zformulované ESLP se netýkaly přípustnosti a posouzení hmotného důkazu. Společnou podstatou těchto závěrů je nicméně otázka vypovídací hodnoty důkazu a možnost obžalovaného tuto vlastnost důkazu kdykoliv verifikovat.

Proto se Ústavní soud domnívá, že tyto principy jsou platné ve vztahu ke všem typům důkazů, nejen důkazu v podobě svědeckých výpovědí. Samotný fakt, že většina těchto případů se vztahovala k otázce anonymních svědků, je dán především specifickým charakterem svědecké výpovědi, jakožto důkazu nepřímého, zprostředkovaného kognitivními, hodnotícími, sdělnými, morálními a jinými schopnostmi a vlastnostmi svědka. To však nemůže být důvodem pro to, aby shora uvedené zásady nebyly vztaženy na nakládání s materiálním důkazem. Na rozdíl od svědecké výpovědi v případě těchto důkazů je sice velmi neobvyklé, aby se obžalovaný dovolával toho, že neměl dostatečnou možnost prohlédnout si materiální důkaz, neboť jde-li o materiální důkaz, který je ve většině případů neměnný co do své podstaty, může být zkoumán a hodnocen přímo u hlavního líčení. Přesto i u tohoto typu důkazu je nezbytné, aby měl obžalovaný možnost vypovídací hodnotu důkazu kdykoliv verifikovat.

Důkazní hodnotu jakéhokoliv důkazu, tedy vypovídací hodnotu informací vyplývajících z důkazu, lze testovat především skrze ověřování hodnověrnosti zdroje takové informace. Podobně jako je dána možnost ověřovat důkazní hodnotu svědecké výpovědi zkoumáním kognitivních schopností a důvěryhodnosti svědka, důkazní hodnota materiálního důkazu (věci) je ověřována skrze posouzení, zda materiální důkaz je skutečně tou věcí, s níž je jednání pachatele bezprostředně spojeno, a zda tato věc byla uchována v identické podobě od okamžiku spáchání činu. Jak již uvedeno, v případě svědecké výpovědi je možnost její verifikace nezbytnou podmínkou vždy, v případě materiálních důkazů je méně obvyklé, nicméně možné problematizovat samotnou autentičnost důkazu.

Zásada, která je rozhodující v nyní projednávaném případě, je tak určitou kombinací shora uvedených principů zákazu deformace důkazu, opomenutého důkazu, kontradiktornosti řízení a rovnosti stran; obecný soud odmítl připustit důkaz, na němž by bylo demonstrováno, že důkaz, který provedl, neprokazuje nebo není s to prokázat skutečnost, kterou obžaloba hodlala prokázat. Jinak řečeno, obecný soud nepřipustil, ba dokonce znemožnil důkaz (identifikace a ztotožnění kolekce) týkající se hodnověrnosti provedeného důkazu (znalecké posudky týkající se kolekce). Ačkoliv se vlastně jednalo o formu druhotného důkazu (důkaz ohledně vypovídací hodnoty jiného důkazu), považuje jej Ústavní soud za naprosto zásadní s ohledem na zjištěné okolnosti, za jakých bylo s kolekcí kamenů před zahájením trestního řízení i poté zacházeno, a to s ohledem na to, že znalecké posudky představovaly klíčový důkaz pro závěr týkající se viny stěžovatele.

Klíčovou otázkou, jež byla předmětem znaleckého zkoumání, byla otázka hodnoty kolekce, kterou vykazovala v okamžiku, kdy byla stěžovatelem jako znalcem oceněna. Zjištění hodnoty kolekce je bezprostředně odvislé od konkrétní podoby a obsahu kolekce v okamžiku jejího oceňování stěžovatelem. Z toho důvodu důkazní hodnota znaleckých posudků zpracovaných pro účely trestního řízení závisí na tom, zda kolekce oceňovaná později znalci byla (kvantitativně i kvalitativně) identickou kolekcí oceňovanou stěžovatelem a předanou bance do zástavy, nebo zda došlo k její změně, ať už v důsledku opomenutí a neodborného zacházení nebo úmyslné manipulace. Otázka autentičnosti kolekce může být zkoumána pouze skrze srovnání stávajícího stavu kolekce, resp. stavu v okamžiku znaleckých zkoumání, z nichž obecné soudy vycházely, a stavu v okamžiku oceňování stěžovatelem.

Přitom, jak již uvedeno shora, ze spisu a rovněž i z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že nalézací soud ze svědeckých výpovědí zjistil, že samotná P., a. s., nevedla o manipulacích s kolekcí žádné oficiální záznamy a teprve ex post pro účely trestního řízení vznikl přehled zpracovaný pracovníkem banky, svědkem W. Dále bylo zjištěno, že odborník L. H. v době své první prohlídky kameny třídil na poškozené a nepoškozené, čímž narušil systém původního třídění kamenů. Nalézací soud měl podle odůvodnění rozsudku dokonce za prokázané, že poškozené kameny byly z celkového souboru odděleny. Teprve poté dne 19. 5. 1997 zkoumal kolekci kamenů ustanovený soudní znalec RNDr. J. H. Pokud proto nalézací soud považoval tento okamžik za rozhodný z hlediska toho, že do této doby jsou veškeré úkony s kameny zdokumentovány a objektivizovány (str. 81 rozsudku), zatímco později, v době zkoumání kolekce dalšími soudními znalci, Mgr. B. a J. F. (str. 79), se již nemohlo jednat o zcela identickou kolekci, nelze podle Ústavního soudu takový závěr akceptovat. Tento závěr by musel být totiž vztažen již na posudek RNDr. J. H., neboť i jemu byla kolekce předložena poté, kdy do ní na žádost banky zasáhl L. H. Nalézací soud pak dále připustil, že není známo, kdo a jakým způsobem s kolekcí manipuloval mezi prohlídkou RNDr. J. H. a druhou prohlídkou L. H., jakož i v období následujícím.

Lze tedy uzavřít, že v případě řady období, v nichž měla banka kameny v držení, i později nebyla obžaloba, resp. nalézací soud s to najisto postavit, kdo a jakým způsobem s kolekcí manipuloval, zda je kolekce naprosto identická. V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud pouze dovozoval, že kameny byly nepochybně uloženy řádně v sejfu (str. 47 rozsudku). Přitom nalézací soud měl za prokázané, že sám stěžovatel naposledy viděl kolekci po udělení plné moci k prodeji zástavy dne 20. 4. 1993.

V tomto kontextu je s podivem, že orgány činné v trestním řízení kolekci drahých kamenů po zahájení trestního stíhání (27. 2. 1997) samy nezajistily a zejména že nevyhověly žádosti stěžovatele, aby jím byla kolekce znovu ztotožněna za účasti soudního znalce RNDr. J. H., jehož znalecký posudek byl nalézacím soudem brán za stěžejní. Přitom, jak vyplývá výše, úvahy nalézacího soudu ohledně vypovídací hodnoty jednotlivých znaleckých posudků postrádají logiku, neboť všechny byly vyhotovovány až po zásahu L. H.

Za takové situace, zvláště pokud stěžovatel zpochybnil identičnost kolekce tvrzením, že v kolekci chybějí tzv. "black opály", a kdy sám kolekci naposledy viděl v roce 1993, nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat způsob, jak nalézací soud zdůvodnil, proč zajištění kolekce a její ztotožnění přímo stěžovatelem považoval za nadbytečné.

Bylo především věcí orgánů činných v trestním řízení, aby učinily všechna nezbytná opatření k zajištění kolekce pro účely trestního řízení, což mimo jiné navrhoval sám stěžovatel, který se v průběhu trestního řízení domáhal ztotožnění kolekce. Pokud stěžovateli nebylo v tomto směru vyhověno tak, aby mu byla dána možnost verifikovat důkazní hodnotu znaleckých posudků skrze ztotožnění kolekce, nepochybně tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny ve smyslu vyloženém shora.

Pokud se obecné soudy odmítly touto námitkou stěžovatele vůbec zabývat, zůstala podle přesvědčení Ústavního soudu otázka autentičnosti kolekce otázkou, o níž v řízení nadále existuje pochybnost. V kontradiktorním schématu řízení platí, že je to obžaloba, která musí prokázat vinu mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Pokud orgány v trestním řízení kolekci fyzicky nezajistily, nemůže být nejistota v otázce autentičnosti kolekce vykládána v neprospěch stěžovatele. V daném případě sice byla provedena celá řada důkazů, včetně znaleckých posudků týkajících se ocenění kolekce, avšak za situace, kdy nebyla vyvrácena pochybnost o autentičnosti kolekce oceňované stěžovatelem a kolekce, kterou měli k dispozici znalci ustavení v trestním řízení (a tuto pochybnost - jak uvedeno výše - orgány činné v trestním řízení ani neumožnily stěžovateli kvalifikovaně vyjádřit), je důkazní hodnota těchto důkazů relativní.

Jinak řečeno, pokud se obžalobě nepodařilo mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázat, že kolekce oceňovaná stěžovatelem a posléze předložená bance je kolekcí totožnou s tou, která byla později předmětem znaleckého zkoumání, jsou závěry vyplývající ze znaleckých posudků, na nichž především stálo prokázání viny stěžovatele, v podstatě irelevantní.

Ústavní soud na druhou stranu nemůže přehlédnout pozdější snahu nalézacího soudu tuto otázku zodpovědět prostřednictvím nepřímých důkazů, a to svědeckých výpovědí osob, které přišly s kolekcí do kontaktu. Chronologické schéma, které se obecný soud pokusil vystavět na provedených nepřímých důkazech, je však postaveno pouze na určitých, podle obecného soudu klíčových časových okamžicích, avšak není s to mimo jakoukoliv pochybnost prokázat, zda je kolekce skutečně kolekcí autentickou.

Jde-li navíc o samotné znalecké posudky, nelze si nevšimnout, s jak velkými rozdíly byla kolekce oceněna. Nabízí se tak i další otázka, pro kterou je důkazní hodnota posudků relativizována, a to zda vůbec taková kolekce může být předmětem znaleckého ocenění, z něhož bysoud vyvodil závěry o vině stěžovatele. Jak ostatně vypověděl jeden ze znalců, výsledek ocenění závisí na řadě metod, kterých je použito, například na tom, zda je oceněna kolekce jako celek či jednotlivé kameny v kolekci zvlášť a hodnota kolekce je pak dána prostým aritmetickým součtem dílčích hodnot, jaké cenové hladiny se pro ocenění použijí, resp. z jakého "typu" ceny se vychází atd.

Ústavnísoud proto, vedle již výše uvedeného závěru o porušení práva na spravedlivý proces z důvodu odepření možnosti verifikovat důkazní hodnotu provedených důkazů, dospěl k přesvědčení, že závěr, k němuž obecné soudy dospěly ohledně viny stěžovatele, se - vzhledem k pochybnostem o autentičnosti kolekce a tedy důkazní hodnotě výše uvedených důkazů, na nichž byl založen závěr o vině stěžovatele - ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky byl vysloven trest odnětí svobody, tedy trest spočívající ve zbavení osobní svobody stěžovatele, došlo v konečném důsledku napadenými rozhodnutími především k porušení čl. 8 odst. 1 Listiny. Jak již Ústavnísoud v minulosti vyložil, čl. 8 odst. 1 Listiny je tím ustanovením, které v obecné rovině zaručuje jednotlivci osobní svobodu. Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, které stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, tak vytváří prostor a současně stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 767/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 81).

S ohledem na shora uvedené důvody Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru