Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3345/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
právní předpis
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3345.14.1
Datum podání17.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

404/2012 Sb., § 237, § 239, § 241a

99/1963 Sb., § 241a odst.3, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3345/14 ze dne 25. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Rouba, zastoupeného Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou se sídlem Plachého 880/26, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2011 č. j. 17 C 142/2002-263, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013 č. j. 39 Co 358/2011-342 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 2987/2013-396, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva ve smyslu čl. 1, čl. 5 odst. 5, čl. 6, čl. 13, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem uložil žalované - České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli 81 900,- Kč a dále zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli 282 918 100,- Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli dalších 122 850,- Kč s příslušenstvím; jinak rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 66 220,90 Kč.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele (dále též "dovolatel") odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání nesplňuje zákonem požadované náležitosti, neboť neuvádí důvod dovolání; tj. dovolatel neuvedl, které právní úvahy provedené odvolacím soudem v napadeném rozsudku jsou podle jeho názoru nesprávné a z jakého důvodu tomu tak je, jak to vyžaduje ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně dovolací soud uvedl, že z dovolání je zřejmé, že stěžovatel brojí proti výši přiznaného zadostiučinění, kterou odvolací soud stanovil na 1 000,- Kč za den nezákonné vazby, což je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud dále uvedl, že námitkou, že soudy měly zohlednit společenský status žalobce, se již dovolací soud zabýval ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11. 1. 2012. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odvolatelem odstraněny.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně polemizuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Tvrdí, že pokud obsah dovolání neumožňoval pokračovat v dovolacím řízení, jsou údajnými vadami dovolání "nezpochybnitelné důkazy prokazující absolutní libovůli v nakládání s osobou stěžovatele orgány veřejné moci ČR" či, že Nejvyšší soud neobdržel od prvoinstančního soudu originál stěžovatelem podaného dovolání a "to metodikou manipulace se spisem".

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti (pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu) a zčásti pro nepřípustnost (ve zbylém rozsahu).

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zákonem č. 404/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně občanského soudního řádu v ustanoveních § 237 až § 239 upravujících přípustnost dovolání a v ustanovení § 241a o. s. ř., jež konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Změna právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky přípustnosti dovolání, než tomu bylo v době účinnosti občanského soudního řádu do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Stěžovatel však v dovolání požadavky těchto náležitostí nerespektoval a neuvedl právní posouzení věci, které považuje za nesprávné. Pro tyto vady nebylo možné v řízení pokračovat a dovolání bylo odmítnuto. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel proti tomuto závěru dovolacího soudu neuvádí žádnou relevantní námitku a argumentuje pouze blíže nespecifikovanou libovůlí v nakládání s jeho osobou či tím, že Nejvyšší soud "neobdržel od prvoinstančního soudu originál stěžovatelem podaného dovolání" aniž by však tato tvrzení blíže konkretizoval.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. i zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2745/13).

S ohledem na výše uvedené lze dospět k závěru, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku městského soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Dvouměsíční lhůta, určená k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tak byla zachována jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/14, II. ÚS 3504/13 a IV. ÚS 3117/14).

Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 2981/2013-396 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru