Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3340/14 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
odůvodnění
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3340.14.1
Datum podání17.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 30


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3340/14 ze dne 11. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. J., právně zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Evropská 2589/33b, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 2013, č.j. 16 T 53/2011-2412, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č.j. 4 To 49/2013-2470, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2014, č.j. 4 Tdo 669/2014-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, v čl. čl. 36 odstavci 1 a dalších následujících článcích Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odstavců 1 a 6 písmene a) trestního zákoníku, trestného činu zpronevěry podle § 248 odstavců 1 a 3 písmene c) trestního zákona, a trestného činu podvodu podle § 250 odstavců 1 a 3 písmene b) trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s dozorem; dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností s oprávněním nákupu a prodeje zboží a výkonu podnikatele jako fyzické osoby podnikající v oblasti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona na dobu šesti let. Poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl. Následně Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve předložil námitky směřující proti nenapadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 2013, č.j. 16 T 53/2011-2409, a Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2013, č.j. 4 To 48/2013-2455, jímž bylo rozhodnuto o nevyloučení členů senátu z projednávání věci, respektive byla zamítnuta následná stížnost stěžovatele. Stěžovatel má za to, že v průběhu řízení před nalézacím soudem nebyla namítaná podjatost členů senátu dostatečně zhodnocena, ačkoliv pro takový závěr svědčily audiozáznamy z jednání nalézacího soudu. Stížnostní soud se námitkami nedostatečně zabýval a zcela formalisticky dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí nalézacího soudu.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítal, že to byl právě on, kdo podal trestní oznámení na neznámého pachatele, který měl podat bance žádost o úvěrovou smlouvu. Nalézací soud důkazům stěžovatele nepřisvědčil, případně provedení důkazů odmítl jako nadbytečné, a naopak důkazy svědčící proti stěžovateli bezvýhradně akceptoval, ačkoliv tyto byly neúplné, případně nedostačující. Nalézací soud tak nepostupoval v souladu s ustanovením § 125 trestního řádu a jeho rozhodnutí tak je, dle stěžovatele, nepřezkoumatelné. V případě jednání č. 2 z rozsudku došlo k nepřiměřené kriminalizaci obchodního případu, tedy překročení zásady ultima ratio; v případě jednání č. 3 z rozsudku soud bezvýhradně uvěřil tvrzení jednoho svědka, aniž by vyslechl jeho právního nástupce.

S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16 T 53/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Pokud se týká prvního okruhu námitek, týkajícího se podjatosti členů senátu nalézacího soudu a požadavku na jejich vyloučení z projednávání věci. Stěžovatel k této otázce snesl argumentaci, v níž projevil svůj nesouhlas s těmito rozhodnutími, avšak tato samostatná rozhodnutí v projednávané ústavní stížnosti nenapadl. Učinil tak již dříve v podání, o němž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. III. ÚS 3309/13, jímž ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou. Odkázal přitom na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, týkající se rozhodnutí o vyloučení soudce, jež je zpravidla uplatněno na počátku či v průběhu řízení ve věci samé, nikoliv jako v projednávaném případě až v závěrečné řeči konané dne 12. března 2013 (viz č.l. 2401,2402), tedy v den, kdy byla vydána obě rozhodnutí nalézacího soudu (č.j. 16 T 53/2011-2409 a č.j. 16 T 53/2011-2412). O stížnosti bylo rozhodnuto dne 3. září 2013 (č.j. 4 To 48/2013-2455), o napadeném odvolání dne 12. září 2013 (č.j. 4 To 49/2013-2470). V době rozhodování o ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 3309/13 tedy nebylo na místě odkazovat na možnost nápravy například v odvolání (viz odstavec 5 usnesení sp. zn. III. ÚS 3309/13 ze dne 11. listopadu 2013). Za daného stavu věci, kdy předchozím rozhodnutím Ústavního soudu byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako předčasná, s odkazem na judikaturu, která je založena na faktu, že se týká doposud neukončeného řízení před obecnými soudy, bylo tedy nezbytné, aby se Ústavní soud v projednávané věci zabýval i nenapadenými rozhodnutími o nevyloučení soudců nalézacího soudu.

V projednávaném případě je významné především to, že námitka podjatosti senátu nalézacího soudu byla vznesena až při závěrečné řeči. Bylo tedy zjevné, jaké důkazy soud provedl, a jaké nikoliv, na co kladl důraz a jakým směrem se proto budou jeho závěry pravděpodobně ubírat. Tvrzená existence "drobných kapek" (jak uvedl obhájce v závěrečné řeči), které měly tvrzení prokazovat podjatost, nemůže bez dalšího vést k závěru o apriorním rozhodnutí soudců odsoudit stěžovatele. Ústavní soud nemůže akceptovat, že by soudci měli být vyloučeni jen proto, že si v průběhu řízení začali na věc dělat názor. A to na základě námitky vznesené v okamžiku kdy lze snadno předvídat očekávatelné konečné rozhodnutí. Odkaz na relevantní judikaturu, který stěžovatel učinil, není v projednávané věci případný.

Pokud se týká části ústavní stížnosti, přímo související s napadeným rozhodnutím ve věci samé, stěžovatel opakuje své námitky, založené na nesouhlasu se závěry obecných soudů. Stěžovatel namítl, že byl shledán vinným a odsouzen pro jednání, jehož se podle svých tvrzení nedopustil. Proto nesouhlasí se závěry, k nimž soudy dospěly na základě provedeného dokazování, a brojí proti neprovedení jím navržených důkazů, které by, dle jeho názoru byly způsobilé prokázat jeho nevinu. Tyto námitky užil ve svém odvolání a Vrchní soud v Praze se jimi dostatečně zabýval a vypořádal se s nimi, a rovněž i Nejvyšší soud se zabýval zopakováním námitek v dovolání, které jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 a následných Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny např. IV. ÚS 23/93 (publ. in: N 28/1 SbNU 219), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Stěžovatel neuvedl žádnou novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru