Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 334/11 #1Nález ÚS ze dne 26.11.2012Posouzení důsledků změny judíkatury na subjektivní práva (otázka promlčení)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/... více
Věcný rejstříkPromlčení
řízení/zastavení
odškodnění
Doručování
Dobrá víra
trestní stíhání
Ochrana osobnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 194/67 SbNU 329
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.334.11.1
Datum vyhlášení12.12.2012
Datum podání03.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11, § 15, § 13 odst.2, § 100, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V případě, že dojde ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané k sjednocování judikatury nižších soudů, vyžaduje soulad s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby obecné soudy při posuzování jednotlivých případů postupovaly tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a spravedlivého rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky M. V. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. 11. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 1 Co 71/2010 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala odškodnění za poškození osobnostních práv svého zemřelého manžela, ke kterému mělo dojít neúměrnou délkou trestního řízení. Obecné soudy vyloučily trestní stíhání manžela k samostatnému projednání a dne 10. 7. 2001 řízení zastavily. Od právní moci tohoto usnesení začala dle obecných soudů běžet tříletá promlčecí lhůta k podání žaloby na ochranu osobnosti, která marně uplynula 18. 10. 2004, neboť stěžovatelka podala žalobu v předmětné věci až dne 30. 9. 2005. S odkazem na právní názor obsažený v usneseních Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepromlčuje.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud již ve svých dřívějších nálezech (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 613/06, IV. ÚS 2170/08 či IV. ÚS 738/09) uvedl, že změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, nicméně změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, nesmí narušit princip předvídatelnosti soudního rozhodování a spravedlivého rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.

V předmětném případě považoval Ústavní soud za stěžejní posouzení důsledků změny dosavadní judikatury soudů na subjektivní práva stěžovatelky. Stěžovatelka podala žalobu na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv v době (30. 9. 2005), kdy judikatura obecných soudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti náhrady za nemajetkové právo na ochranu osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1542/2003). K judikatornímu posunu v této otázce došlo rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, podle kterého právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 občanského zákoníku promlčení podléhá, což se stalo více jak tři roky po podání žaloby.

Ústavní soud závěrem odkázal na svou obdobnou judikaturu v téže věci (nálezy sp. zn. III. ÚS 1976/09, II. ÚS 3168/09 a III. ÚS 1275/10).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Michaela Židlická. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 334/11 ze dne 26. 11. 2012

N 194/67 SbNU 329

Posouzení důsledků změny judíkatury na subjektivní práva (otázka promlčení)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 26. listopadu 2012 sp. zn. IV. ÚS 334/11 ve věci ústavní stížnosti M. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 1 Co 71/2010, kterým byl z důvodu promlčení potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na náhradu nemajetkové újmy za poškození osobnostních práv jejího zemřelého manžela.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 1 Co 71/2010 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozsudku vrchního soudu.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

3. Za souhlasu účastníků řízení bylo od ústního jednání upuštěno podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

II.

4. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala odškodnění za poškození osobnostních práv za svého zemřelého manžela Ing. J. V., neboť je toho názoru, že došlo k zásahu do jeho osobnostních práv, a to práva na ochranu jeho zdraví a občanské cti ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, způsobenému pětiměsíční vazbou a neúměrnou délkou trestního stíhání, kdy manžel se již výsledku trestního řízení nedožil. Neúměrně dlouhé trestní stíhání manžela stěžovatelky vedlo k tomu, že tento byl několik let v nejistotě a marném očekávání výsledku trestního stíhání. Společně s ním se v tomto stavu nacházela též jeho rodina, která tím prokazatelně trpěla.

5. Obecné soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že nárok uplatněný stěžovatelkou je již promlčen. Manžel stěžovatelky se konečného rozhodnutí ve věci nedožil, neboť v červnu 2001 zemřel. Následně bylo jeho trestní stíhání vyloučeno k samostatnému projednání, přičemž usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. 48 T 10/2001 bylo ve vztahu k němu trestní stíhání zastaveno. Toto usnesení nabylo právní moci dne 17. 7. 2001 a od tohoto data začala dle obecných soudů běžet tříletá promlčecí lhůta k podání žaloby o ochranu osobnosti, která marně uplynula dne 18. 10. 2004. Žaloba v předmětné věci byla stěžovatelkou podána až dne 30. 9. 2005. S výše uvedenými závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí a odkazuje na právní názor obsažený v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 154/2007 a 30 Cdo 1542/2003, dle nichž se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepromlčuje. Usnesení o zastavení trestního stíhání nebylo nikdy stěžovatelce doručeno. Toto usnesení bylo zřejmě doručeno obhájci manžela stěžovatelky, i když jeho oprávnění k zastupování manžela zaniklo jeho úmrtím. O tom, že trestní stíhání dalších obviněných bylo ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2004 zproštěním obžaloby, se stěžovatelka dozvěděla až v roce 2005. Současně byla informována o tom, že trestní stíhání jejího manžela bylo vyloučeno k samostatnému projednání a bylo zastaveno.

III.

6. Vrchní soud v Praze, jakožto účastník řízení, a stejně tak Ministerstvo spravedlnosti, jakožto vedlejší účastník řízení, se k předmětné ústavní stížnosti nevyjádřily.

IV.

7. Ústavní stížnost je důvodná.

8. V předmětném případě považuje Ústavní soud za stěžejní posouzení důsledků změny dosavadní judikatury soudů na subjektivní práva stěžovatelky, která při jejich uplatňování před soudy vycházela z dřívější judikatury, podle níž se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepromlčuje.

9. Ústavní soud v minulosti již konstatoval, že princip předvídatelnosti práva, jakožto důležitý atribut právního státu, podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Ve svých dřívějších nálezech [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473) či nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497)] dospěl Ústavní soud k závěru, že změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.

10. V daném případě podala stěžovatelka žalobu na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv v době (30. 9. 2005), kdy judikatura obecnýchsoudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003). K judikatornímu posunu v této otázce došlo rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku promlčení podléhá; stalo se tak více jak tři roky po podání žaloby. Tím, že obecné soudy při posuzování otázky promlčení nezohlednily při aplikaci nové judikatury též dobrou víru a právní jistotu stěžovatelky, porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu jako jednoho ze základních principů právního státu. Samotná změna judikatury bez dalšího by nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí, nicméně v daném případě je třeba k ní přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé.

11. Z ústavní stížností napadeného rozsudku Vrchníhosoudu v Praze se podává, že jediným důvodem pro potvrzení zamítavého rozsudku Městského soudu v Praze bylo promlčení subjektivního práva stěžovatelky. Za tohoto stavu věci však s ohledem na shora uvedené nelze dospět k jinému závěru, než že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 1 Co 71/2010 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

12. Závěrem Ústavnísoud konstatuje, že obdobnými případy se v minulosti již opakovaně zabýval, na svých závěrech obsažených v nálezech sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011 (N 208/63 SbNU 419), II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345) a III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581) nemá čeho měnit, a v podrobnostech na ně proto odkazuje.

13. Ústavnísoud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru