Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3330/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodina
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3330.14.1
Datum podání16.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3330/14 ze dne 14. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se sídlem Nádražní 342, Horšovský Týn, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 273/2014-171 ze dne 30. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jakož i práv jeho nezletilého syna, garantovaných v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud z obsahu přiloženého spisového materiálu zjistil, že Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 3 Nc 278/2013-143 ze dne 20. 5. 2014 svěřil nezletilého J., pro dobu před i pro dobu po rozvodu do výchovy a výživy matky (výrok I. a výrok IV.) a stěžovateli (otci nezletilého) uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého k rukám matky částkou 2.500,- Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2013 a pro dobu po rozvodu s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu rodičů (výrok II. a výrok V.); stěžovatel byl dále zavázán uhradit dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 4. 2014 v celkové částce 14.000,- Kč k rukám matky nejpozději do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Rozsah styku stěžovatele s nezletilým stanovil okresní soud tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat jednou za 14 dní každý sudý týden od pátku 16:00 hod. do neděle 18:00 hod. nepřetržitě, dále každý lichý čtvrtek v roce od 14:00 hod. do 18:00 hod. a každé liché úterý v roce od 14:00 hod. do 18:00 hod. O hlavních školních prázdninách je otec oprávněn stýkat se s nezletilým 14 dní v červenci a 14 dní v srpnu daného roku s tím, že termín styku oznámí matce doporučeným dopisem nejpozději do 30. 4. daného roku. O vánočních svátcích je otec oprávněn stýkat se s nezletilým každý rok od 27. 12. od 9:00 hod. do 1. 1. následujícího roku 19:00 hod., o jarních prázdninách pak každý sudý rok od soboty předcházející jarním prázdninám od 10:00 hod. do neděle následujícího týdne 16:00 hod. Soud dále rozhodl, že otec si syna převezme v místě bydliště matky a tamtéž jej po ukončení styku matce předá. Matka je povinna syna ke styku včas a řádně připravit. O jarních, vánočních a hlavních školních prázdninách běžný styk otce se synem odpadá (výrok VI.). Okresní soud rovněž zrušil rozhodnutí o předběžném opatření Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 15/2014-68 ze dne 17. 1. 2014 a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII., VIII. a IX.).

Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 12 Co 273/2014-171 ze dne 30. 7. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV., V., VI., VII. a VIII. jako věcně správné potvrdil; pouze výrok III. změnil tak, že na dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 7. 2014 v částce 20.000,- Kč se otci povolují splátky po 500,- Kč měsíčně, splatné spolu s běžným výživným do zaplacení, počínaje měsícem září 2014 pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich. Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že péči o nezletilého jsou schopni zajistit oba rodiče, nicméně lepší podmínky, i podle ve věci vypracovaného znaleckého posudku, panují na straně matky. Svěření dítěte do střídavé výchovy by nebylo vhodné, a to jednak s přihlédnutím k přání nezletilého, které bylo vysloveno opakovaně bez přítomnosti rodičů, a rovněž s ohledem na přetrvávající vážné rozpory mezi rodiči. Krajský soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel po skončení soužití přispíval na výživu syna částkou 500,- Kč měsíčně, která nekryje ani náklady na zajištění obědů ve školní jídelně, ač věděl, že matka v době ukončení soužití neměla žádný příjem a po zajištění zaměstnání dosahovala velmi nízkých výdělků. Za tohoto stavu bylo možno dohodu rodičů o nákupu oblečení, potřeb do školy či o úhradě nákladů na kulturní a sportovní vyžití jen velmi těžko předpokládat. Odvolací soud shledal, že provedená úprava styku odpovídá věku nezletilého a umožňuje otci v širokém rozsahu podílet se na jeho výchově.

Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž polemizoval se závěry obecných soudů stran splnění podmínek pro nařízení střídavé výchovy. Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že nezjišťoval aktuální stanovisko nezletilého, resp. že se spokojil s jeho vyjádřením z prosince roku 2013, které bylo poskytnuto ve vypjaté době, kdy rodiče zrušili společnou domácnost a probíhaly mezi nimi neshody ohledně styku s nezletilým, a které bylo navíc ovlivněno tendenčně pokládanými otázkami ze strany opatrovníka. Kromě toho bylo stanovisko nezletilého obecnými soudy nepřesně reprodukováno. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezletilý vyjádřil přání bydlet s matkou a otce navštěvovat, nicméně takto nezletilý své přání neformuloval. Nezletilý ke střídavé péči uvedl pouze tolik, že se bojí, že by se nemohl vrátit zpět k matce, což nijak blíže nerozvedl, a lze usuzovat, že se jednalo o názor vštípený matkou.

Stěžovatel dále podrobně rekapituloval obsah znaleckého posudku zpracovaného Mgr. Ivanem Boříkem, přičemž kladl důraz zejména na vyjádření znalce v rámci výslechu před okresním soudem, že střídavá péče by nezletilému neškodila, v době šetření byli oba rodiče schopni dítě vychovávat a jejich komunikace byla na normální úrovni, mezi rodiči nebyla nenávist ani zášť. Stěžovatel zdůraznil, že informace týkající se neschopnosti rodičů komunikovat, z nichž okresní soud vycházel, se vztahovaly k období bezprostředně po jejich rozchodu. Po vydání předběžného opatření se situace mezi ním a matkou nezletilého uklidnila, přičemž jsou schopni se ve věcech nezletilého domluvit. Stěžovatel konstatoval, že po celou dobu vyvíjel snahu o dohodu s matkou a z jeho přístupu a jednání bylo nepochybné, že respektuje i druhého rodiče, tedy matku, jako výchovného činitele. Matka naproti tomu jednala zcela opačně, mařila pokusy o dohodu a usilovala o omezení výchovného působení stěžovatele na pouhý rodičovský styk, aby tak byla vytvořena bariéra mezi stěžovatelem a nezletilým. Ke střídavé výchově zaujala matka negativní stanovisko, aniž by svůj postoj argumentačně jakkoliv podložila. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že krajský soud měl při svém rozhodování zohlednit, že stěžovatel, na rozdíl od matky, uznává výchovnou roli druhého rodiče a považuje jej za osobu důležitou v životě nezletilého, a že to byl právě stěžovatel, kdo se vždy dokázal přizpůsobit situaci tak, aby byly co nejvíce šetřeny zájmy nezletilého.

Stěžovatel závěrem na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, dle nějž jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, mají- -li oba o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, mělo by být svěření dítěte do střídavé péče pravidlem, zatímco jiné řešení představuje výjimku. Veškeré uvedené podmínky byly dle názoru stěžovatele v případě nezletilého naplněny a nic tedy nebránilo tomu, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil krajský soud, který ve svém podání navrhl její zamítnutí, resp. odmítnutí, maje za to, že v odvolacím řízení přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, když nezletilého svěřil pro dobu před i po rozvodu rodičů do výchovy matky. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 30. 7. 2014 a v něm obsažené rozhodovací důvody, které stručně shrnul. Dodal, že svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rodičů musí v každé věci odpovídat zájmu konkrétně posuzovaného dítěte a nelze k takovému opatření mechanicky přistoupit tam, kde zájem nezletilého vyžaduje jiné řešení. Uvedené soud konstatoval při znalosti nálezu Ústavního soudu, jehož se stěžovatel dovolává.

V replice, zaslané Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2015, stěžovatel opakovaně podrobil kritice krajský soud, že si ke dni svého rozhodnutí nezjistil aktuální stanovisko nezletilého, ač mu v tom z procesního hlediska nic nebránilo. Současně však stěžovatel ve svém podání zpochybnil význam přání nezletilého J., jež je sice důležité, ale nesmí být ze strany soudu přeceňováno z důvodu, že nezletilý není schopen vyhodnotit, s ohledem na svůj nezralý věk, následky svého rozhodnutí. Stěžovatel dále odmítl argument krajského soudu pro svěření nezletilého do péče matky vyzdvihující skutečnost, že v převážné míře zajišťovala odůvodněné potřeby nezletilého, s tím, že i on se podílel na zajištění potřeb nezletilého, a to jak osobním výkonem, tak materiálně. Rovněž znalecký posudek vyzněl tak, že stěžovatel má stejné výchovné schopnosti a možnosti jako matka. Za dané situace se stěžovateli jevilo, že krajský soud tvrzenou nevhodnost střídavé péče podrobně nevysvětlil.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s naříkaným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou předloženého stížnostního návrhu je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy, a svěřily nezletilého do péče jeho matky.

V dané souvislosti Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud se neztotožňuje se závěrem stěžovatele, jež dovozuje z judikatury Ústavního soudu a podle kterého by střídavá výchova měla být normou. Jak se Ústavní soud vyjádřil v usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014 (dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz), vznesený argument je "projevem nepochopení závěrů jeho judikatury ... a určité snahy je nepřípustně paušalizovat a zobecňovat na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno". Podle Ústavního soudu "v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření."

Ostatně ani z ustanovení § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být zájem dítěte, při jehož posuzování nelze postupovat podle předem daného schématu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015). To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" [viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org]. Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "Nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb."

Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci oba obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilého, podloženého doporučením soudního znalce, opatrovníka i přáním samotného nezletilého.

Nebylo možno přisvědčit námitce stěžovatele, že by obecné soudy vycházely pouze z vyjádření nezletilého před kolizním opatrovníkem z prosince roku 2013. Nezletilý byl v březnu roku 2014 vyslechnut znalcem, přičemž se opakovaně vyslovil pro zachování stávajícího modelu výchovy, tj. přál si bydlet u matky a otce navštěvovat. Nezletilý před znalcem výslovně uvedl, že takové uspořádání upřednostňuje i v případě, že by nedošlo k naplnění jeho obavy, že mu bude bráněno v kontaktu s matkou (viz znalecký posudek, č. l. 93-94 spisu). Přání tehdy sedm let starého chlapce přirozeně nelze absolutizovat, nicméně současně z něj v žádném případě nelze dovodit závěr o příklonu nezletilého k režimu střídavé výchovy. Z těchto skutečností také vyplývá, že tvrzení stěžovatele o neaktuálnosti vyjádření nezletilého a o jeho dezinterpretaci obecnými soudy nemá oporu v obsahu spisového materiálu. Pokud stěžovatel uváděl, že se soud neměl stran zjištění vůle nezletilého spoléhat toliko na vyjádření opatrovníka, resp. posudek znalce, nutno konstatovat, že zákon postup, který zvolily obecné soudy, nevylučuje. Výslech u soudu ostatně představuje pro nezletilého velmi stresující zážitek, a pokud lze vůli nezletilého zjistit jinak, jeví se vhodné jej této zkušenosti ušetřit.

Je třeba rovněž zdůraznit, že důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilého do střídavé péče nebyl sám o sobě odmítavý postoj matky, jak naznačuje stěžovatel, nýbrž kumulace několika faktorů. Kromě již shora zmíněného přání nezletilého se jednalo především o špatnou komunikaci mezi rodiči. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 dal Ústavní soud najevo, že "[v]e zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči ... Rodiče by totiž podle Ústavního soudu neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte". Dle názoru Ústavního soudu obdobné platí i v případě, že na základě dosavadního chování rodičů lze mít důvodné pochybnosti, zda by byli schopni efektivní spolupráce v tak širokém rozsahu, jaký střídavá výchova vyžaduje. Hodnocení, zda se o takovou situaci jedná, jakož i intenzity této konfliktní komunikace, resp. nedostatku spolupráce, přísluší obecným soudům. Ty tak také v nyní souzené věci učinily (srov. str. 5 rozsudku okresního soudu, str. 3 rozsudku krajského soudu). Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel problematickou spolupráci rodičů bagatelizuje, nicméně jedná se o jeho subjektivní postoj, který dle názoru Ústavního soudu neodpovídá průběhu a výsledku dokazování.

Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že jakkoliv lze chápat postoje stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, je v těchto případech především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů (natožpak Ústavní soud). Vývoji nezletilého především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, do nějž je nezletilý nesporně zatažen, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu.

S ohledem na výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru