Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3321/17 #1Usnesení ÚS ze dne 05.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Bezdůvodné obohacení
náhrada
mzda
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3321.17.1
Datum podání23.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.c, § 69, § 331

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 243e


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3321/17 ze dne 5. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Marie Zothové, zastoupené Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 740/2016-162, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017 č. j. 23 Co 250/2015-177, rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 3. 2015 č. j. 8 C 246/2013-93 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017 č. j. 21 Cdo 2199/2017-197, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny spolu s porušením ústavního principu legitimního očekávání.

Ze spisového materiálu se podává, že žalobce - Národní muzeum - se na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 444 553,- Kč s příslušenstvím s tím, že jí tuto částku vyplatil na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2010 č. j. 23 C 126/2009-66, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011 č. j. 62 Co 6/2011-90. Šlo o poskytnutí náhrady platu, úroků z prodlení, stravenek a daru při životním jubileu v celkové výši 444 553,- Kč. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2012 č. j. 21 Cdo 3980/2011-108 oba výše uvedené rozsudky zrušil a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že důvod pro výplatu doplatku mzdy a daru při životním jubileu zanikl, žalobce vyzval stěžovatelku k vrácení předmětné částky do 31. 12. 2012. Stěžovatelka ani přes opakované výzvy žalobce dlužnou částku neuhradila.

Okresní soud Praha-západ napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit žalobci částku 444 553,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále jí uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 85 150,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná částka byla vyplacena z právního důvodu, který později odpadl, takže je stěžovatelka povinna vrátit bezdůvodné obohacení, které vzniklo tím, že právní důvod výplaty částky následně po zrušení rozhodnutí o neplatnosti výpovědi odpadl.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 9. 2015 č. j. 23 Co 250/2015-121 rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu na zaplacení částky 444 553,- Kč s příslušenstvím zamítl a uložil žalobci nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že pokud stěžovatelka s vědomím pravomocného rozhodnutí, které deklarovalo, že výpověď z pracovního poměru daná jí žalobcem je neplatná, vyzvala žalobce, aby uspokojil její finanční nároky z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, počínala si s ohledem na tehdejší okolnosti zcela legitimně. Pokud se žalobce, přes svůj nesouhlas s výsledkem řízení o neplatnost skončení pracovního poměru, rozhodl podání takové žaloby předejít a stěžovatelkou uplatňované nároky dobrovolně uspokojit, neexistoval v tu chvíli žádný důvod, proč by měla mít stěžovatelka pochybnosti o tom, zda jí takto poskytnuté plnění náleží právem, a proto ve smyslu § 311 zákoníku práce není povinna žalobci vyplacenou částku vrátit.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 3. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 740/2016-162 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že přijala-li stěžovatelka vyplacenou náhradu platu a další plnění poskytovaná podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, musela přitom vědět, proč je jí plnění poskytováno, a musela si být vědoma i toho, že náhrada platu a další plnění je jí poskytováno pouze pro případ, že neplatnost výpovědi z pracovního poměru bude rozhodnutím soudu určena definitivě (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků). Stěžovatelka tak při přijetí náhrady platu a dalších plnění nemohla být v "dobré víře", že jí plnění náleží, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že plnění bude muset vrátit, jestliže později bude její žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pravomocně (a z pohledu mimořádných opravných prostředků a ústavní stížnosti definitivně) zamítnuta.

Krajský soud v Praze poté napadeným rozsudkem, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve lhůtě splatnosti příslušenství, jinak jej potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně polemizuje s právními závěry napadených rozhodnutí. Setrvává na svém názoru, že si počínala legitimně, když vyzvala žalobce, aby uspokojil její nároky podle § 69 zákoníku práce a pokud se žalobce rozhodl předejít tomu, aby proti němu podala žalobu a její nároky dobrovolně uspokojil, nebyl v daný okamžik důvod k tomu, proč by stěžovatelka měla mít pochybnosti, že jí žalobcem poskytnuté plnění náleží. Stěžovatelka je proto toho názoru, že si může poskytnuté plnění ponechat, neboť jednala s důvěrou v pravomocné rozhodnutí soudu. Dále poukazuje na presumpci dobré víry u veřejnoprávních aktů a namítá, že kdokoli, kdo se řídí pravomocným rozhodnutím, činí tak v dobré víře, že jedná po právu. Stěžovatelka v souladu se svým legitimním očekáváním neměla důvod pochybovat o dosavadním řízení ukončeném rozsudkem v právní moci ani plnění přijatém na jeho základě.

Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Pokud jde o napadený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 740/2016-162, nejde o konečné ale o procesní rozhodnutí, jímž byla věc vrácena k dalšímu řízení. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nelze proto považovat za rozhodnutí, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky.

Pokud jde o zbylou část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadá ostatní rozhodnutí, Ústavní soud ji posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry soudů, že při přijetí náhrady platu a dalších plnění nemohla být v "dobré víře", že jí předmětná plnění náležejí, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že plnění bude muset vrátit, jestliže později bude její žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítnuta, resp. zvážit, zda v době poskytnutí náhrady již uplynula lhůta k podání dovolání či uplatnění ústavní stížnosti. Ústavní soud ověřil, že soudy se touto otázkou dostatečně zabývaly a vypořádaly se i s námitkami stěžovatelky, které opakuje i v ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění.

Nejvyšší soud své rozhodnutí logicky odůvodnil, když konstatoval, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, které vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného přímo v této věci (rozsudkem ze dne 3. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 740/2016-162) je v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této rozhodovací praxi je vyjádřen právní názor, že při zvažování "dobré víry" zaměstnance (§ 331 zákoníku práce) při přijetí náhrady mzdy od zaměstnavatele z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru (§ 69 odst. 1 zákoníku práce) je třeba vzít v úvahu, zda v době poskytnutí náhrady již uplynula lhůta k podání dovolání nebo k uplatnění ústavní stížnosti proti rozsudku soudu, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Nejvyšší soud neshledal důvod, pro který by v dané věci měla být rozhodná právní otázka posouzena jinak.

Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru