Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 332/96Nález ÚS ze dne 22.05.1997K rozhodování soudů bez jednání ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukl... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 63/8 SbNU 127
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.332.96
Datum podání02.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb.

344/1992 Sb.

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 332/96 ze dne 22. 5. 1997

N 63/8 SbNU 127

K rozhodování soudů bez jednání ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

Sportovního a kulturního klubu proti rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové č. j. 19 Ca 378/95-16, ze dne 30. 9. 1996, za

účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a za

vedlejšího účastenství Okresního úřadu v Trutnově,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Ca

378/95-16, ze dne 30. 9. 1996, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Ca 378/95- 16

ze dne 30. 9. 1996. Tímto rozsudkem zamítl soud žalobu proti

rozhodnutí Městského úřadu v Žacléři (odboru výstavby, územního

plánování a životního prostředí) č. j. VÚP/234/95-Č, ze dne 18.

5. 1995, které bylo potvrzeno rozhodnutím Okresního úřadu

v Trutnově (referátu regionálního rozvoje) č. j. 76/95 RR-2/Do, ze

dne 27. 7. 1995. Uvedenými správními rozhodnutími byla stěžovateli

uložena pokuta Kč 200 000,- za neprovedení opatření nařízeného

orgánem státního stavebního dohledu a za neprovedení nařízených

neodkladných zabezpečovacích prací na objektech č.p. 271 a 272

v k.ú. Ž.

Stěžovatel opírá svoji ústavní stížnost o právní názor, že

krajský soud nesprávně interpretoval zákon č. 344/1992 Sb.,

o katastru nemovitostí, konkrétně pak jeho ustanovení § 5 odst.

5. Uvádí, že zabezpečovací práce mu byly nařízeny rozhodnutím ze

dne 7. 10. 1994, ve znění rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově ze

dne 12. 12. 1994, se lhůtou provedení do 28. 2. 1995. Objekty, za

jejichž nezabezpečení mu byla uložena pokuta, však prodal kupní

smlouvou ze dne 10. 11. 1993, tedy více než rok před rozhodnutím

správního orgánu, JUDr. A. H. Návrh na vklad změny vlastnických

práv založených touto kupní smlouvou byl doručen Katastrálnímu

úřadu v Trutnově dne 18. 1. 1994. Vzhledem k tomu, že podle

ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech

vlastnických a jiných práv k nemovitostem, vznikají právní účinky

vkladu na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni,

kdy návrh byl doručen příslušnému orgánu republiky, je stěžovatel

toho názoru, že rozhodnutí o provedení neodkladných

zabezpečovacích prací již nesměřovalo vůči vlastníkovi nemovitostí

a proto jako nevlastník nemohl spáchat přestupek, za který mu byla

uložena shora uvedená pokuta, neboť tu je možné podle § 94 odst.

1 zákona č. 50/1976 Sb. uložit pouze vlastníkovi. Na tom, podle

názoru stěžovatele, nemůže nic změnit skutečnost, že Katastrální

úřad v Trutnově vklad vlastnického práva provedl podle kupní

smlouvy až dne 13. 6. 1995, neboť účinnost tohoto vkladu, který má

konstitutivní účinky, nastala zpětně ke dni 18. 1. 1994.

Stěžovatel je proto toho názoru, že soud nesprávně a v rozporu se

zákonem spojil den rozhodnutí o povolení vkladu do katastru

nemovitostí se vznikem vlastnického práva. To vedlo k tomu, že

stěžovatel byl nucen, k provedení neodkladných zabezpečovacích

prací, i když nebyl vlastníkem a dokonce mu za to, že neučinil to,

co mu zákon neukládá, byla uložena pokuta. V tom spatřuje porušení

čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), jakož i porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého

je soudce při rozhodování vázán zákonem. Tímto postupem mu vznikla

škoda ve výši zaplacené pokuty, náhradu které nelze podle jeho

názoru dosáhnout jinak, než ústavní stížností. Konečně pak

stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Hradci Králové, že nesprávně

postupoval podle § 250f o.s.ř. a tím mu znemožnil, aby se vyjádřil

k navrhovaným důkazům a obhájil správný výklad zákona, což za

situace, kdy proti rozhodnutí soudu není přípustný žádný opravný

prostředek, je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny. Při jednání

před Ústavním soudem dne 22. 5. 1997 na tomto názoru setrval.

Ve vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podal Krajský

soud v Hradci Králové, konkrétně pak předseda senátu, který ve

věci rozhodoval, se navrhuje zamítnutí stížnosti pro její

nedůvodnost. Soud považuje za prokázané, že nejen v době uložení

zabezpečovacích prací, ale i v době uložení pokuty za jejich

neprovedení, nebylo o vkladu vlastnického práva rozhodnuto a proto

bylo na stěžovateli oprávněně požadováno nařízené práce provést.

Jeho nečinnost založila správní delikt. Jiný výklad by podle

názoru soudu znamenal, že v době od uzavření smlouvy o převodu

nemovitosti do doby rozhodnutí o návrhu na vklad vlastnického

práva k převáděné nemovitosti by orgány státu nemohly vynucovat na

nikom povinnosti plynoucí z vlastnictví ke stavbě, což by bylo

nepochybně nežádoucí. Za vlastníka stavby je třeba považovat toho,

kdo je jako vlastník v katastru nemovitostí veden, a to až do

doby, kdy je katastrálním úřadem vydáno konstitutivní rozhodnutí.

Soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 2

Listiny, neboť skutkový stav byl zcela jasný a šlo toliko

o posouzení právní otázky. Vše podstatné stěžovatel uvedl ve svých

podáních správním orgánům a soudům a jeho přítomnost v případě

nařízeného jednání by nemohla přinést nic nového. Soud také žádné

dokazování neprováděl, byl pouze konstatován obsah předloženého

správního spisu, čtena žaloba a stanovisko žalované strany k ní.

Okresní úřad v Trutnově - referát regionálního rozvoje - ve

svém vyjádření jako vedlejší účastník uvádí, že k odvolání

stěžovatele změnil rozhodnutí Městského úřadu v Ž. tak, aby lhůta

stanovená k provedení prací byla splnitelná. Navazující rozhodnutí

o uložení pokuty pak ve výroku změnil, výše pokuty však byla

zachována. K podstatě věci vedlejší účastník uvádí, že ke vkladu

došlo až dne 13. 6.1995 a proto výše zmíněná správní rozhodnutí

směřovala vůči stěžovateli jako vůči vlastníku předmětných

nemovitostí zcela oprávněně. K vyjádření je přiložen dopis ze dne

3. 7. 1995, kterým stěžovatel Okresnímu úřadu v Trutnově oznamuje,

že dne 13. 6. 1995 byl proveden vklad práva a že od této doby je

třeba o všech záležitostech týkajících se hotelu "S." v Ž. jednat

s novým vlastníkem.

Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu sp. zn. 19 Ca

378/95, který byl ve věci veden Krajským soudem v Hradci Králové.

Ústavní soud konstatoval, že z výše uvedených podání, ani z jejich

příloh, ani ze soudního spisu nelze určit, jaké důvody vedly

k tomu, že od návrhu na vklad vlastnického práva do rozhodnutí

katastrálního úřadu uplynulo takřka 17 měsíců. Obrátil se proto

s dotazem na Katastrální úřad v Trutnově. Ze sdělení tohoto úřadu

ze dne 25. 4. 1997 vyplývá, že návrh na vklad podaný dne 18. 1.

1994 neobsahoval všechny potřebné náležitosti. Řízení bylo proto

rozhodnutím ze dne 25. 5. 1994 přerušeno a účastníci byli vyzváni

k doplnění potřebných listin a dokladů. Jednalo se zejména

o doložení přechodu vlastnického práva z TJ PKOJF na stěžovatele,

o doložení právní subjektivity účastníků a o doklad o oprávnění

jednat jménem převodce. Přes písemné výzvy úřadu byly všechny

potřebné listiny zkompletovány až 23. 5. 1995. Bezprostředně poté

(25. 5. 1995) bylo rozhodnuto o vkladu a zápis byl proveden 13.

6. 1995.V závěru svého podání vyjadřuje Katastrální úřad

v Trutnově názor, že k prodlení nedošlo nečinností úřadu, ale bylo

zapříčiněno účastníky - zejména převodcem.

Jak vyslovil Ústavní soud již mnohokrát v řadě svých nálezů,

považuje rozhodování soudů v tzv. správním soudnictví bez jednání

za zcela výjimečné a možné jen ve zcela ojedinělých případech.

Využívání dnes již zrušeného § 250f o.s.ř. v případech, kdy nebyly

naplněny všechny znaky tohoto ustanovení, vedlo opakovaně ke

zrušení napadených soudních rozhodnutí. Také v projednávané věci

nepochybně nešlo o případ jednoduchý a je třeba přisvědčit námitce

stěžovatele, že mu mělo být umožněno osobně předstoupit před soud

a obhájit své stanovisko. V dané věci nejen že nešlo o záležitost

jednoduchou, ale naopak o zcela zásadní a komplikované rozhodnutí.

Ústavnímu soudu nezbývá, než v této souvislosti znovu připomenout,

že tím, že dosud nebyl konstituován Ústavou předvídaný Nejvyšší

správní soud, dochází k situaci, kdy správní senáty obecných soudů

jsou nuceny nalézat právo v otázkách nových a zcela zásadních,

aniž by zde byla možnost řádného či mimořádného opravného

prostředku a tím i sjednocování judikatury. O to víc by mělo být

v těchto případech respektováno právo účastníků na přístup k soudu

a projednání věci v jejich přítomnosti. V těchto souvislostech

proto Ústavní soud konstatuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny ve

vztahu ke stěžovateli.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů, aniž by si osvojoval

právo nahrazovat obecné soudy či Nejvyšší soud správní, pak

považuje za potřebné k výše uvedené věci uvést:

Judikatura obecných soudů, ale i nález Ústavního soudu IV. ÚS

35/96, se shodují v tom, že k jedné a téže věci nemůže mít

vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví. Jak

vyplývá z výše uvedeného popsání sporného případu, byl po uzavření

smlouvy o převodu nemovitosti zapsán v katastru, a to zcela

v souladu s právem,původní vlastník - tedy stěžovatel. Jenom on

byl oprávněn např. vybírat nájemné, povinen platit daně či

pojištění, jenom on byl adresátem správních rozhodnutí týkajících

se převáděné nemovitosti. Tento stav trval až do vkladu. Vkladem

však nastává a nastala situace, kdy se za vlastníka považuje

nabyvatel, a to již od okamžiku doručení návrhu na vklad,

v projednávaném případě tedy od 18. 1. 1994. Od tohoto data je

tedy jenom on např. oprávněn vymáhat nezaplacené nájemné, ale může

také naopak požadovat, aby mu původní vlastník přijaté nájemné

jako bezdůvodné obohacení vydal. Na druhé straně se sám stává

povinným k placení daně z nemovitosti i za období před rozhodnutím

katastrálního úřadu. Vstupuje prostě do všech práv a povinností

původního vlastníka, týkajících se dotčené nemovitosti za období

od doručení návrhu na vklad do rozhodnutí o něm. Nevstupuje však

do práv původního vlastníka za období před podáním návrhu na

vklad, neboť není právním nástupcem prodávajícího (pokud to zákon

v konkrétním případě nestanoví). Jde tedy o zvláštní konstrukci

právního nástupnictví. Bude proto věcí soudu, aby se v novém

řízení vypořádal s otázkou právního nástupnictví v oblasti

veřejného práva. Přitom by neměla zůstat nepovšimnuta skutečnost,

že správní orgán, který rozhodoval o odvolání proti uložené

pokutě, rozhodl v době, kdy již jako vlastník byl zapsán

nabyvatel, jinak řečeno soud by měl odpovědět na otázku, zda

v řízení o sankci lze pokračovat proti tomu, kdo vlastníkem již

není.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud napadené

rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. 5. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru