Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 332/2000Nález ÚS ze dne 27.02.2001Opožděné podání návrhu na prodloužení vazby, nezákonné prodlužování vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/prodloužení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 38/21 SbNU 339
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.332.2000
Datum vyhlášení15.03.2001
Datum podání01.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 8, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.c, § 71 odst.2, § 77


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 332/2000 ze dne 27. 2. 2001

N 38/21 SbNU 339

Opožděné podání návrhu na prodloužení vazby, nezákonné prodlužování vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele M. Š., zastoupeného advokátem JUDr.

E. B., proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 2.

2000, sp. zn. 20 Nt 502/2000 a ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 20 Nt

504/2000, jakož i proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne

17. 3. 2000, sp. zn. 44 To 318/2000 a ze dne 5. 5. 2000, sp. zn.

44 To 536/2000, takto:

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 2. 2000, sp.

zn. 20 Nt 502/2000 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze

ze dne 17. 3. 2000, sp. zn. 44 To 318/2000, jakož i usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 20 Nt

504/2000 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5.

5. 2000, sp. zn. 44 To 536/2000 se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 1. 6. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne

30. 5. 2000, jímž stěžovatel M. Š. napadá usnesení obecných soudů

uvedených ve výrokové části tohoto nálezu.

Z důvodů níže uvedených má za to, že napadenými rozhodnutími

byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, dále jen "Listina", jakož i v čl. 9 odst. 3

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č.

120/1976 Sb., dále jen "Pakt" a stejně tak v čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práva a základních svobod, č. 209/1992, č.

243/1998 Sb., dále jen "Úmluva".

I.

Proti navrhovateli je vedeno trestní stíhání pro trestné činy

krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 a poškozování cizí

věci podle § 257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve

znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák.", jichž se měl

dopustit jako spoluobviněný .

Původně byl stěžovatel vazebně zajištěn dne 2. 9. 1999

usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 9. 1999,

sp. zn. 20 Nt 274/99, z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. b)

tr. ř. Dalším usnesením soudkyně téhož soudu (sp. zn. 20 Nt

650/99) byl uvedený vazební důvod vypuštěn a zároveň rozhodnuto

o ponechání stěžovatele ve vazbě stěžovatele podle § 67 odst. 1

písm. c) tr. ř. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,

ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. ř."

Na návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství

v Praze ze dne 16. 2. 2000 rozhodla soudkyně Obvodního soudu pro

Prahu 9 v pořadí prvním napadaným usnesením o prodloužení trvání

vazby stěžovatele, opřené o důvod uvedený v § 67 odst. 1 písm. c)

tr. ř., a to do 1. 5. 2000, tj. o dva měsíce.

Návrh státního zástupce jako důvod prodloužení vazby uváděl

změnu právní kvalifikace stíhaného skutku stěžovatele, což mělo za

následek převzetí dalšího dozoru nad přípravným řízením státním

zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze. Vzhledem

k rozsáhlosti spisového materiálu, jakož i k tomu, že dozorová

státní zástupkyně jmenovaného úřadu zpracovávala na přelomu roku

1999 - 2000 další obsáhlé trestní věci, započala se studiem spisu

stěžovatele až počátkem února 2000. Přípravné řízení vykazovalo

již dříve takové nedostatky, že po předložení návrhu na podání

obžaloby městskému státnímu zastupitelství toto vrátilo věc

vyšetřovateli s pokyny k doplnění vyšetřování.

Podle odůvodnění tohoto usnesení "Vzhledem k tomu, že

v průběhu řízení nedošlo k žádné podstatné změně vzhledem ke

způsobu života obviněného a rozsáhlosti jeho trestné činnosti

i nadále trvá důvodná obava, že by mohl v trestné činnosti

pokračovat, tedy důvod vazby dle ustanovení § 67/1c) tr. ř."

Za přiměřenou lhůtu prodloužení trvání vazby, umožňující

odstranit zmíněné vady přípravného řízení a zpracovat obžalobu,

považovala soudkyně uvedené dva měsíce, u vědomí toho, že obecně

k tíži obviněného nelze zohledňovat pracovní zatížení dozorového

státního zástupce.

Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel včas podanou

stížností, kterou senát městského soudu jako nedůvodnou podle §

148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v pořadí druhým napadaným usnesením

zamítl.

Důvodnost potvrzeného usnesení prvostupňového spatřoval

stížnostní soud především v tom, že podle sdělení vyšetřovatele

mělo dojít ke spojení inkriminované věci stěžovatele s jinou jeho

trestní věcí, projednávanou jinou složkou příslušného úřadu

vyšetřování. Jak výslovně uvedeno dále, v žádném případě by

důvodem pro prodloužení vazby nemohla být vytíženost státní

zástupkyně, která provádí dozor nad přípravným řízením.

V souvislosti s prvním a druhým napadaným usnesením obecných

soudů vznesl stěžovatel též námitku včasnosti podání návrhu

státního zástupce na prodloužení vazby z hlediska zachování lhůty

stanovené v § 71 odst. 6 tr. ř.

V pořadí třetím napadaným usnesením prodloužila soudkyně

Obvodního soudu pro Prahu 9 původně jí prodlouženou vazbu opřenou

o důvod uvedený v § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. o další dva měsíce,

a to do 1. 7. 2000.

Návrh na toto prodloužení odůvodnil příslušný státní zástupce

tím, že 17. 2. 2000 byla věc vrácena v rámci dozoru nad přípravným

řízením k doplnění vyšetřování, neboť v mezidobí došlo k zadržení

hlavního pachatele v celé skupině, přičemž jeho trestní věc, jíž

se měl dopustit ještě s dalšími osobami, byla spojena s trestní

věcí stěžovatele. Vzhledem k tomu, že poškození byli vyslechnuti

před sdělením obvinění zadrženého hlavního pachatele, bylo nutno

jejich výslechy, v počtu 23, opakovat. Dále musel být doplněn

znalecký posudek z oboru ekonomiky na vyčíslení škody a provedena

konfrontace stěžovatele s hlavním pachatelem. V dané trestní věci

je jinak stíháno celkem 10 obviněných, takže ve lhůtě trvání vazby

nebylo možno přípravné řízení skončit a podat obžalobu.

U obviněného, takto stěžovatele, důvod vazby podle § 67 odst. 1

písm. b) tr. ř. i nadále trval. Soudkyně též neshledala nedůvodné

průtahy v dosavadním průběhu přípravného řízení.

Dále rovněž konstatovala, že: "Vzhledem k rozsáhlosti trestné

činnosti, která není dosud zcela zadokumentována ve vztahu ke všem

obviněným, o jejichž trestné činnosti je nutno vést společné

řízení, s přihlédnutím k tomu, že po jeho skončení bude nutno

přistoupit k seznámení všech obviněných s výsledky vyšetřování

a poté kvalitně zpracovat návrh na konečné opatření (správně má

být: ".na podání obžaloby./§ 166 odst. 3 tr. ř.) i s přihlédnutím

k tomu, že státní zástupce musí mít dostatečný prostor k tomu, aby

rozhodl, zda bude podána obžaloba, považuje lhůtu dvou měsíců za

přiměřenou."

I proti tomuto usnesení brojil stěžovatel včas podanou

stížností, kterou senát městského soudu jako nedůvodnou podle §

148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v pořadí čtvrtým napadaným usnesením

opět zamítl.

Důvodnost takto potvrzeného usnesení prvostupňového spatřoval

stížnostní soud v tom, že důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. c)

tr. ř. nadále trvá. K tomu uvedl: "Obava, že by obviněný

(stěžovatel) v případě propuštění z vazby na svobodu pokračoval

v trestné činnosti vyplývá z toho, že obviněný se měl dopustit

celé řady jednotlivých dílčích útoků a před zadržením tedy

v páchání trestné činnosti pokračoval. S ohledem na způsob jeho

života je Městský soud v Praze toho názoru, že důvod vazby podle

§ 67/1c) tr. ř. nadále trvá."

S odvoláním na nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 stěžovatel

konstatuje, že je výlučnou věcí státu organizovat své soudnictví

tak, aby jeho principy, zakotvené v Listině a v Úmluvě byly

respektovány, a že případné nedostatky v tomto směru (jakou byla

změna dozorového státního zástupce) nemohou jít k tíži obviněných,

kteří od soudu právem očekávají poskytnutí soudní ochrany

v přiměřené době. Dostačujícím důvodem pro nerespektování kritéria

"přiměřená lhůta", v níž má trestní proces proběhnout, nemůže být

v žádném případě nedostačující stav personálu (sp. zn. IV. ÚS

173/94), ani limity, které si stát, jakožto strana v trestním

řízení (cestou orgánů v něm činných), sám stanovil a posléze

nerespektoval (sp. zn. III. ÚS 83/96). Organizační problémy na

straně státní moci nemohou jít v žádném případě k tíži obviněného

(viz citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a též Nejvyššího soudu

pod sp. zn. 7 Tvo 33/2000). Stejně tak ani judikatura Evropského

soudu pro lidská práva neuznává přetíženost soudů jako důvod

nepřiměřené délky řízení (De Micheli 1993, A - 257 - D, IV. ÚS

154/96).

Ústavní stížností napadenými a ve výroku tohoto nálezu

uvedenými usneseními obecných soudů tak bylo podle jejího názoru

porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, zejména

z hlediska rychlosti řízení. Proto navrhuje jejich zrušení.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9, jakožto zástupce

účastníka, ve svém vyjádření k návrhem napadenému usnesení jako

prvnímu popsala složitost trestního stíhání vedeného proti

stěžovateli, včetně změny dozorujícího státního zástupce, která

byla vyvolána platnou právní úpravou věcné příslušnosti orgánů

činných v trestním řízení, nikoliv tedy svévolí ze strany státního

orgánu nebo nedostatkem personálního obsazení. Při rozhodování

o prodloužení vazby přihlížel soudce k tomu, že v rámci

přípravného řízení bude nutno provést některé vyšetřovací úkony

znovu, vyčkat doručení vyžádaných písemností, provést další

výslechy a vzhledem k obsáhlosti spisového materiálu ponechat

i dostatečný prostor obviněným, aby se s ním seznámili. V dalším

odkázala na odůvodnění napadeného usnesení.

K usnesení stěžovanému v pořadí jako třetímu soudkyně sdělila

v podstatě skutečnosti, které se uvádějí v odůvodnění tohoto

usnesení.

Závěrem svého vyjádření konstatuje, že důvod vazby

"předstižné", podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. u stěžovatele po

celou dobu přípravného řízení trval.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, coby zástupce

dalšího účastníka, odkazuje na důvody ústavní stížností napadených

usnesení jmenovaného soudu, tzn. rozhodnutí napadených v pořadí

jako druhého a čtvrtého.

Dodává, že zásadním důvodem pro uvalení předstižné vazby na

stěžovatele byla skutečnost spočívající v tom, že až do svého

zadržení (dne 1. 9. 1999) pokračoval po delší dobu v páchání

majetkové trestné činnosti, pro niž je stíhán. Takto byla

odůvodněna obava předpokládaná v § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř.,

kterýžto vazební důvod v době rozhodování městského soudu nadále

trval.

Městský státní zástupce v Praze, jako vedlejší účastník

využil oprávnění, jež mu dává § 28 odst. 2 zákona, a uvedeného

procesního postavení se vzdal.

Replika stěžovatele k vyjádření účastníků opětovně zdůrazňuje

zbytečné průtahy v přípravném řízení vedeném jako celek proti

stěžovateli. Namítá rovněž rozpornost odůvodnění prvně napadaného

usnesení, pokud se zde na jedné straně konstatuje, že pracovní

zatížení státní zástupkyně nemůže být důvodem prodloužení vazby,

a na druhé straně se z tohoto důvodu vazba přesto prodlužuje.

Znovu se též zpochybňuje včasnost podání návrhu příslušného

státního zástupce na prodloužení vazby stěžovatele, pokud tento

byl podán 16. 2. 2000. Vzhledem k tomu, že měsíc únor měl v roce

2000 dvacet devět dní, mohl být podle názoru stěžovatele včasný

pouze návrh podaný výrazně před 16. 2. 2000.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména kopie vyšetřovacího spisu (ČVS: OV9

- 1241/99) a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo

zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví

zákon. Speciální ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny stanoví, že

nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou

zákonem, jakož i z rozhodnutí soudu (§ 67 tr. ř.). Totéž platí pro

vazbu, jejíž trvání v přípravném řízení je prodlužováno, přičemž

pod zákonnost vazby patří i právní režim jejího prodlužování ve

lhůtách stanovených zákonem (§ 71 tr. ř.).

Návrh na prodloužení lhůty podle odstavce 2 naposledy

citovaného ustanovení je nutno doručit soudu nejpozději 15 dnů

před skončením příslušné lhůty (§ 71 odst. 6 tr. ř.).

V případě stěžovatele to bylo nejpozději 15 dnů před

skončením šestiměsíční lhůty trvání jeho vazby, původně uvalené

soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 9, usnesením ze dne 2. 9.

1999, sp. zn. 20 Nt 274/99. Doba omezení svobody stěžovatele se

zde počítala ode dne 1. 9. 1999 (středa), od 05,45 hod, kdy byl

zadržen při páchání trestného činu krádeže (§ 76 odst. 2 tr. ř.,

č.l. 211, 221 vyšetřovacího spisu). Konec šestiměsíční vazby pak

připadl na den 1. 3. 2000, 05, 45 hod (středa).

Den, kdy mohl příslušný státní zástupce nejpozději podat

návrh na prodloužení předmětné vazby, o němž pak bylo rozhodnuto

prvním v pořadí napadaným usnesením, byl 15. únor 2000 (úterý).

Návrh na prodloužení vazby stěžovatele byl ovšem státním

zástupcem městského státního zastupitelství podán příslušnému

soudu až dne 16. 2. 2000, jak konstatuje samotné odůvodnění

v pořadí prvně napadeného usnesení. Je tedy zřejmé, že tento návrh

byl podán po nepřekročitelné zákonné patnáctidenní lhůtě.

Podle § 71 odst. 6 tr. ř. pokud návrh na prodloužení lhůty

trvání vazby není předložen uvedeným způsobem, musí předseda

senátu a v přípravním řízení státní zástupce propustit obviněného

na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na níž bylo trvání

vazby omezeno.

Za daného stavu věci bylo proto povinností již příslušného

dozorového státního zástupce, nepodal-li návrh na prodloužení

vazby nejpozději 15. 2. 2000, tento již nepodávat a propustit

stěžovatele na svobodu nejpozději dne 2. 3. 2000 v 05, 45 hod.

Pokud státní zástupce přesto podal opožděný návrh, měl takto:

postupovat soudce příslušného obvodního soudu, jemuž byl tento

návrh doručen již po lhůtě stanovené v § 71 odst. 6 tr. ř.

Ze zjištěných skutečností vyplývá, že vazba stěžovatele,

prodloužená nezákonným způsobem, tedy již usnesením napadaným jako

prvním v pořadí, byla od 2. 3. 2000, 05, 46 hod nezákonná.

Tím je dána nezákonnost i dalších navazujících usnesení,

která napadala ústavní stížnost v pořadí druhém až čtvrtém, tedy

i nezákonnost o ně opřené vazby stěžovatele.

Ta skončila až jeho propuštěním dne 10. 7. 2000, Obvodním

soudem pro Prahu 9 (č.l. 24, sp. zn. IV. ÚS 332/2000).

V této souvislosti dlužno připomenout, že usnesením napadeným

v pořadí jako třetím, se rozhodovalo o návrhu na další (druhé)

prodloužení vazby stěžovatele, který už byl podán, tedy soudu

doručen v zákonné lhůtě 15 dnů před skončením doby trvání vazby

prvně prodloužené do 1. 5. 2000. Zmíněný návrh na další

prodloužení doby vazby byl doručen 13. 4. 2000, kdy nejzazší

termín pro jeho podání připadal reálně na den 14. 4. 2000,

počítaný zpětně od 1. 5. 2000 včetně, a s ohledem na sobotu

a neděli 15., 16. 4. 2000.

Ani tato skutečnost však nic nemění na závěru Ústavního soudu

o nezákonnosti i podruhé prodloužené a stížnostním soudem opět

potvrzené vazby stěžovatele. Daný závěr není vyloučen ani tím, že

obecný soud, s výjimkou městského soudu, rozhodujícího o stížnosti

do prvně napadeného usnesení o prodloužení vazby stěžovatele, by

v této fázi nemohl předchozími dvěma rozhodnutími způsobenou

nezákonnost odstranit. Ta byla takto založena pravomocně, tudíž

ani obvodní, ani městský soud, rozhodující o druhém prodloužení

vazby, neměl právní cestu, kterou by sám zmíněné dřívější

pochybení napravil; ledaže by jeden či druhý obecný soud dal

ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona.

Lze v této souvislosti oprávněně konstatovat, že povinnost

obecného soudu jím zjištěnou nezákonnost z dřívějška reflektovat

zmíněným podnětem (byť třeba i proti vlastnímu rozhodnutí) má

oporu v čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům. Nesplnění této povinnosti, ať již vědomé či nevědomé, pak

znamená porušení citovaného ustanovení Ústavy, na něž musí Ústavní

soud reagovat.

Ovšem i když by obecný soud takový podnět podal poté, co

zjistí předcházející pochybení své či jiného obecného soudu,

nezbavuje ho to povinnosti rozhodnout o jinak včas podaném návrhu

na prodloužení trvání vazby, resp. stížnost proti rozhodnutí o něm

kupř. i zamítnout, jsou-li pro to splněny všechny podmínky

stanovené trestním řádem.

Ani za těchto okolností ovšem není Ústavní soud zbaven

povinnosti, uvedené výše.

III.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (sp. zn.

IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou

instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či

správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To

však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda

napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených

základních práv a svobod.

Ústavním soudem zjištěné a popsané pochybení obecných soudů,

jejichž usnesení jsou předmětem ústavní stížnosti, dosahují podle

jeho názoru zcela nepochybně do ústavní roviny.

Dotčeno bylo ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces

ve smyslu čl. 8 odst. 2, 5 Listiny a čl. 90 Ústavy, spočívající

v tom, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů

a způsobem, který stanoví zákon, resp. že nikdo nesmí být vzat do

vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem, přičemž soudy

o tom rozhodující jsou povolány především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Zákonnost procesu

tu byla porušena i způsobem předvídaným v čl. 5 odst. 1 písm.

c) a v čl. 6 odst. 2Úmluvy, jakož i v čl. 14 odst. 2 Paktu.

Nezákonným postupem a rozhodnutími obou soudů bylo dotčeno

i stěžovatelovo ústavně garantované právo na spravedlivý proces,

jakožto jeden z atributů právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy

a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 9

odst. 3 Paktu, neboť zjištěné nezákonnosti takový zásah do

spravedlivého procesu s sebou přinášejí; přinejmenším tím, že bylo

opakovaně rozhodováno o nezákonném prodlužování vazby stěžovatele

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)

dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno

v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu

než podle § 82 odst. 3 písmeno a) zákona usnesení uvedená ve

výrokové části tohoto nálezu zrušit.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 27. 2. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru