Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 332/06Usnesení ÚS ze dne 01.08.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPromlčení
Smlouva
poučení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.332.06
Datum podání06.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3

99/1963 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 332/06 ze dne 1. 8. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 1. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele DYBS Plzeň, s. r. o., se sídlem Prvomájová 514, Plzeň, IČ: 62621033, zastoupeného jednatelem D. B., právně zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 7, 301 00 Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2006 sp. zn. 11 Cmo 358/2005-109 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2004 sp. zn. 47 Cm 63/2004-93, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení přesně specifikované peněžité částky vůči žalovanému Západočeská energetika, a. s. (takto vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem).

Stěžovatel namítal, že v jeho věci rozhodující obecné soudy porušily imperativy plynoucí z čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Mělo se tak stát dle jeho tvrzení jednak tím, že nejdříve nalézací soud pro její zpětvzetí nepřihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným, nicméně nad rámec poučovací povinnosti (§ 5 o. s. ř.) uvedl, že tato se může týkat buď práva na odstoupení od smlouvy nebo práva na vrácení poskytnutého plnění pro odstoupení od smlouvy, čímž měl poskytnout poučení v otázce hmotného práva a takto zvýhodnit žalovaného porušením principu rovnosti procesních stran, a dále tím, že soud odvolací následně opětovně vznesenou námitku promlčení (ve vztahu k právu na odstoupení od smlouvy), jejíž uplatnění stěžovatel považuje za stojící v rozporu s dobrými mravy, akceptoval. V této souvislosti poukázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 a I. ÚS 643/04, v rámci jejichž odůvodnění bylo konstatováno, že námitka promlčení je způsobilá založit výkon práva odporující dobrým mravům.

Stran relevance tohoto tvrzeného rozporu stěžovatel potom předložil blíže rozvedené stížnostní body spočívající v tom, že (1) za daných okolností nemohl na základě smluvního ujednání pověřit provedením příslušné činnosti jiný subjekt, než jak učinil, pročež (2) nelze hovořit o rovném postavení účastníků smlouvy, že (3) svůj závazek před deseti lety řádně splnil, dále že (4) žalovaného ke splnění jeho povinnosti řádně vyzýval, (5) opakovaně s ním jednal a spoléhal na opětovné ujišťování o nápravě věci (jež co do tvrzení opětovného ujišťování jakkoli nerozvedl), (6) na plnění již v současné době zájem nemá a konečně, (7) že ze strany žalovaného, jak konstatoval i odvolací soud, jednalo se o podstatné porušení smluvní povinnosti a tedy relevantní důvod pro odstoupení od smlouvy stěžovatelem. V důsledku uvedeného považuje stěžovatel vyvození konsekvencí plynoucích z uplatněné námitky promlčení za nepřiměřeně tvrdý postih, současně nepřiměřené zvýhodnění žalovaného a tedy za právní úkon učiněný v rozporu s dobrými mravy. Proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Nejprve je třeba vyjádřit se k námitce stěžovatele, dle níž nalézací soud nepřípustně vykročil z mezí poučovací povinnosti ve prospěch žalovaného. Tato se obsahově promítá v odůvodnění rozsudku krajského soudu potud, pokud je v něm konstatováno, že "Žalovaný namítl promlčení, avšak ani k výzvě soudu nespecifikoval promlčení jakého nároku namítá, když v daném případě z hlediska nároků z uzavřené smlouvy běžely lhůty pro odstoupení a po provedeném odstoupení lhůta pro vrácení poskytnutého plnění. Naopak žalovaný posléze sdělil, že námitku promlčení bere zpět. Soud se jí proto nemohl zabývat." Ústavní soud je toho názoru, že uvedené nelze kvalifikovat ve smyslu stěžovatelem tvrzeného vybočení z mezí poučovací povinnosti ve smyslu § 5 o. s. ř. s relevantními ústavněprávními důsledky z toho plynoucími.

K vlastní podstatě ústavní stížnosti, tj. tvrzení o námitce promlčení jsoucí v rozporu s dobrými mravy, podpořenému odkazem na teze vyslovené v nálezech sp. zn. II. ÚS 309/95 a I. ÚS 643/04, je třeba uvést, že z vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 47 Cm 63/2004 se podává, že touto výtkou nereagoval na vznesení námitky promlčení stěžovatel v řízení před obecným soudem (č. l. 107), čímž znemožnil její projednání v řízení o ústavní stížnosti.

Dle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně zdůraznil, že ratio legis ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, spočívá rovněž v tom, aby případné tvrzené vady mohly být posouzeny především tím orgánem, jemuž tato činnost ex constitutione (čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR) primárně přísluší; tj. aby byly materiálně před tímto orgánem výtky tato tvrzení obsahující rovněž uplatněny (k tomuto srov. kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04).

Pokud tedy stěžovatel, jak bylo zjištěno z připojeného spisu, uvedené námitky odvolacímusoudu k posouzení nepředložil, nelze k nim z pohledu principu subsidiarity coby novu uplatněnému ex post v řízení o ústavní stížnosti přihlédnout.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost dílem jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako nepřípustná podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2006

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru