Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3314/12 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3314.12.1
Datum podání27.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85, § 96

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3314/12 ze dne 12. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 sp. zn. 22 Co 110, 111, 112/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 27. srpna 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.

Stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek ve výrocích týkajících se výživného pro nezl. děti (nezl. V. S., nezl. N. S.) v prvním a druhém odstavci s tím, že se jím cítí dotčen na svém základním právu na spravedlivý proces. Odvolací soud v řízení objektivně nezjistil skutkový stav věci, neprovedl řádně dokazování a nepřihlédl ke změně majetkových poměrů stěžovatele (ztráta zaměstnání, placení finančních závazů, darování nemovitosti rodičům, odůvodněné životní náklady atd.). Soud učinil skutková zjištění, která se nezakládala na pravdivých skutečnostech, a z nich vyvodil nesprávné právní závěry. V rovině podústavního práva vyslovil přesvědčení, že v řízení byla porušena procesní ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. a § 132 o. s. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud měl námitky po stránce procesní i hmotněprávní řádně vyhodnotit a dle významu uváděných skutečností případně učinit odpovídající skutkové závěry a řádně se s nimi v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. V napadeném rozhodnutí se však nenachází nic. Tento typ pochybení práva přitom judikatura Ústavního soudu opakovaně označila za porušení práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 3143/08, IV. ÚS188/94, I. ÚS 1924/08) a tvrdil, že v řízení bylo dotčeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ústavní stížností brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 (22 Co 110, 111, 112/2012-359).

Odvolací soud ve věci péče o nezl. V. S. a nezl. N. S. rozhodoval v rámci řízení o úpravě práv a povinnosti pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů k odvolání stěžovatele i matky nezl. dětí Z. S. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. září 2011 (20 Nc 2/2011-198). Dále rozhodoval k odvolání matky proti usnesení o předběžném opatření Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. prosince 2011 (20 Nc 2/2011-241) a ze dne 4. ledna 2012 (20 Nc 2/2011-286) ve znění opravného usnesení ze dne 15. února 2012 (20 Nc 2/2011-286). Napadeným rozsudkem byl změněn výrok o výši měsíčního výživného, které bylo proti soudu I. stupně zvýšeno. Výživné pro nezl. V. stanoveno na 10 000 Kč měsíčně a pro nezl. N. činí 7 000 Kč měsíčně a v ostatním, tj. že stěžovatel je povinen platit stanovené výživné na vedlejšího účastníka nezl. V. s účinností od 15. 12. 2010 a na vedlejšího účastníka nezl. N. s účinností od 23. 3. 2011 k rukám matky nezl. dětí Z. S. do každého 15. dne v měsíci předem s tím, že tato úprava platí i po rozvodu.

Současně bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o změně dluhu na výživném pod bodem III. tak, že dluh na výživném pro nezl. V. za dobu od 15. 12. 2010 do 30. 4. 2012 činí 91 503 Kč a pro nezl. N. za dobu od 23. 3. 2011 do 30. 4. 2012 činí 77 032 Kč, které je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky nezl. dětí ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku.

Dále byl rozsudkem odvolacího soudu změněn výrok o styku stěžovatele s nezl. V. pod bodem IV. rozsudku soudu I. stupně tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s ním 1x za 3 týdny od pátku 18,00 hodin do neděle 19,00 hodin, jeden týden v měsíci únoru s tím, že termín zimní dovolené matce nezl. dětí oznámí do 15. 12. předcházejícího roku, jakož i jeden týden v červenci a jeden týden v srpnu s tím, že termín letní dovolené oznámí do 30. 4. toho kterého roku a že v období letních prázdnin a zimní dovolené stěžovatele neplatí běžný styk, jinak byl rozsudek soudu I. stupně ohledně předávání nezl. a povinnosti matky nezl. dětí ke styku je připravit potvrzen.

Usnesení soudu I. stupně o styku stěžovatele s nezl. V. ze dne 14. 12. 2011 č. j. 20 Nc 2/2011-241 bylo potvrzeno.

Odvolání vedlejšího účastníka matky nezl. dětí proti usnesení soudu I. stupně o styku stěžovatele s nezl. V. a nezl. N. ze dne 4. 1. 2012 č. j. 20 Nc 2/2011-286 bylo odvolacím soudem odmítnuto.

III.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. V zájmu efektivity a hospodárnosti tak dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. A to je i případ nyní posuzované ústavní stížnosti.

Jak bylo již mnohokrát Ústavním soudem konstatováno, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

K povinnosti obecných soudů přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem odůvodňovat svá rozhodnutí se Ústavní soud v minulosti vyjadřoval opakovaně. Zdůraznil (např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99, N 17/17 SbNU 121), že z hlediska stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287) uvedl, že jedním z principů právního státu a řádného a spravedlivého procesu vylučujícího libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Současně ovšem platí, že Ústavní soud je orgán ochrany ústavnosti, který do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen v krajním případě, kdy jejich pochybení dosahuje výše vymezené závažnosti. Posuzuje spravedlnost řízení jako celku a na nepodstatná pochybení či formální nedostatky rozhodnutí, které se do výroku nemohly promítnout, kasačním nálezem nereaguje.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v rámci rekapitulace obsahu stěžovatelova odvolání zmínil i námitku popsanou v ústavní stížnosti; konstatoval, že stěžovatel se domáhá ve vztahu k nezl. dětem o stanovení širšího styku a nižšího výživného (nezl. V. 2 000 Kč, nezl. N. 1 000 Kč), neboť se podstatně změnily jeho majetkové poměry (stal se uchazečem o zaměstnání a pobírá podporu).

Podle ustanovení § 85 odst. 2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud také k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje.

Podle věty první ustanovení § 86 odst. 1 zákona o rodině, nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného. Dále je v rozhodnutí třeba stanovit počátek vyživovací povinnosti, výši nedoplatku a způsob jak má být nedoplatek uhrazen.

Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jako i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného rodiče. Při rozhodování o výživném se přihlíží nejen k fakticky dosahovaným příjmům povinného rodiče a příjmům reálně možným, ale k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku.

S ohledem na výše uvedené je nutno konstatovat, že odvolací soud do svých úvah o výši výživného promítl veškeré skutečnosti, které měly pro rozhodnutí relevanci. Odvolací soud dospěl k závěru, že od doby rozhodování soudu I. stupně došlo k řadě nových skutečností, jakož i ke změně postojů rodičů k některým otázkám týkajícím se jejich společných dětí, které mohou ovlivnit správnost rozhodování v dané věci.

Vzhledem ke všem skutkovým zjištěním a po právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že stanovená částka se jeví jako odpovídající zásadám, zakotveným v ustanovení § 91 zákona o rodině. Po zhodnocení řady provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěrům, které opřel o příslušná ustanovení zákona o rodině a zcela přesvědčivě a v potřebném rozsahu je odůvodnil v souladu s platnou právní úpravou zakotvenou v ustanoveních § 132, § 153, § 155 a násl. o. s. ř. V odůvodnění se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, své rozhodnutí logicky zdůvodnil s odkazem na skutková zjištění a právní kvalifikaci věci.

Odvolací soud při posuzování majetkových poměrů vzal v úvahu potřeby nezletilých dětí a jejich matky s ohledem na reálné schopnosti a možnosti otce jako odborníka v IT dosahovat nadprůměrného výdělku minimálně 80 tis. Kč čistého měsíčně. Pokud stěžovatel dlouhodobě do února 2012 dosahoval tohoto příjmu a začal podnikat, není to důvodem ke snížení výše stanoveného výživného k nezl dětem. Odvolací soud vzal v úvahu ostatní okolnosti mající vliv na jeho majetkové poměry. Stěžovatel opustil společnou domácnost, v jeho domě bydlela matka i s jeho dětmi. Stěžovatel požadoval doplatky medií po matce jejich nezl. dětí a poté nechal odpojit elektřinu, aby dosáhl jejího vystěhování. Matka musela zajistit jiné bydlení pro sebe i děti. Stěžovatel převedl dům na svoji matku, která nyní hradí jeho hypotéku, kterou převzala z hypotečního úvěru. Stěžovatel dále vlastní byt, který pronajímá a nepochopitelně jeho provoz dotuje z vlastních zdrojů. Žádné náklady spojené s jeho bydlením neprokázal. Odvolací soud vzal v úvahu, že stěžovatel má tři vyživovací povinnosti, a to k dětem a jejich matce. Matka je na rodičovské dovolené, o děti celodenně pečuje a tím zcela vyvažuje svoji vyživovací povinnost k nim. Děti mají právo podílet se na hmotné a životní úrovni rodičů, přičemž zcela jistě při uvažované výdělkové schopnosti otce odpovídá její výše částkám, které určil odvolací soud pomocí dílové metody.

Jestliže obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a dětem přiznaly výživné a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná. V dané věci se jednalo o výklad rodinného, tedy podústavního práva, který je zcela v kompetenci obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud řádně nezdůvodnil rozhodnutí, proč doplnil dokazování, ani s tím, že z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývalo, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jaké skutečnosti jej vedly ke změně rozsudku soudu prvního stupně. K tomu Ústavní soud dodává, že pro řízení o úpravě výživy a výchovy nezletilých dětí se uplatňuje zásada clausula rebus sic stantibus, podle níž změna poměrů umožňuje kdykoliv nové posouzení a případnou změnu rozsahu dosud stanovené úpravy vztahů.

Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení projevem jeho nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecného soudu co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti, a pokud stěžovatel polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že úprava výživného se děje vždy podle stavu, který je zde v době rozhodování. Podle § 99 zákona o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu rozhodnutí změnit, zejména v souvislosti s přibývajícím věkem, školní docházkou atd. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecný soud v rozhodnutí napadeném ústavní stížností porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2012

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru