Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 331/98Usnesení ÚS ze dne 14.08.1998K funkci politických stran v demokratické společnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/svobodná soutěž politických sil
Věcný rejstříkmandát
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 48/11 SbNU 359
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.331.98
Datum podání27.07.1998
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 5, čl. 6

2/1993 Sb., čl. 2, čl. 20 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 331/98 ze dne 14. 8. 1998

U 48/11 SbNU 359

K funkci politických stran v demokratické společnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 1998 ve věci ústavní stížnosti V.S., zastoupeného JUDr. V.B., proti smlouvě o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR, uzavřené mezi ČSSD a ODS, ze dne 9.7. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti proti shora uvedené smlouvě stěžovatel uvádí, že ve smyslu článku 5 Ústavy ČR je náš politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy. Podle článku 6 Ústavy ČR politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním, přičemž rozhodování většiny dbá ochrany menšin. S ohledem na výše uvedené, a to v situaci, kdy politické strany, a to ČSSD a ODS, disponují s ohledem na výsledek posledních parlamentních voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dokonce ,.ústavodárnou" většinou v rámci politického systému ČR, třeba tyto strany považovat za orgány veřejné moci v širším smyslu, jejichž opatřením. resp. jiným zásahem, bylo porušeno stěžovatelovo ústavně

zaručené základní právo. Jak stěžovatel dále obsáhle dovozuje, není totiž uzavřená smlouva ničím jiným, než zásadním pokusem o narušení ústavních principů České republiky, pokusem evidentním zejména ve svém článku VI. omezujícím svobodně zvolené poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v osobním výkonu jejich poslaneckého mandátu, jehož legitimita je bezprostředně odvozena od svobodné volby občany ČR, a tedy i stěžovatelem. Uzavřená smlouva nejen nerespektuje princip volné soutěže politických stran i v období mezi volbami, ale je v rozporu i s článkem 2 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina"), chránícím demokratické hodnoty jako základ státního zřízení ČR zejména před vlivem ideologií a výlučné vazby na ně. V tomto postupu spatřuje stěžovatel jako aktivní účastník voleb nejen zásadní porušení politického práva zakotveného v článku 20 odst. 4 Listiny, podle kterého politické strany a politická hnutí jsou odděleny od státu, ale i svou diskriminaci v rozporu s článkem 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i článkem 22 Listiny. Ze všech uvedených, jakož i dalších důvodů, navrhuje proto stěžovatel vydání nálezu, jímž se napadená smlouva prohlašuje za neplatnou.

To, že politické strany mají v každém politickém systému větší či menší politickou moc, považuje ústavní soud za natolik evidentní, že necítí potřebu použít dnes již klasických definicí moci, jak je lze kupř. zaznamenat u M.W. či H. D.L. Představuje-li demokracie pojmově vládu lidu a sleduje-li tento lid ve svých sociálních seskupeních různorodé, dokonce i protichůdné zájmy, potom skutečnost, že tyto zájmy jsou organizovány prostřednictvím jednotlivých, svými programy a cíli bud' podobných nebo naopak odlišných, stran, ukazuje se jako zcela přirozený a také nevyhnutelný důsledek etablování demokratického politického systému. Jinými slovy, existuje-li ve společnosti heterogenita zájmů a potřeb, potom jedním ze základních způsobů, jak tyto zájmy a potřeby uspokojit a institucionalizovat tak vůli lidu, je konstituování politických stran, a to přirozeně s vědomím, že té či oné straně se dostane většího či menšího podílu na politické moci. Přes svou určující roli v sociálním a politickém dění nepředstavují však politické strany jediný prostředek organizování heterogenních zájmů i jejich kontroly, neboť tyto zájmy jsou prosazovány, a dokonce integrovány pomoci celé řady jiných forem, např. odborů, intermediálních a zájmových organizací, různých nátlakových skupin, ale také forem, které se v určitých, především sociálně vypjatých, situacích krátkodobě vytvářejí ad hoc. Také tyto jiné formy často vedou k získávání politické moci, a to nikoli v zanedbatelném rozsahu. Politické strany získávají tedy ,, každém politickém systému určitý rozsah politické moci. v demokratickém politickém systému však v žádném případě nepředstavují ani nemohou představovat orgán veřejné moci, neboť veřejná moc je politickým tvarem, jenž ke své institucionalizaci vyžaduje celou řadu, zejména v ústavních normách blíže specifikovaných, podmínek. Pouze

v totalitním státu se děje to, že politické strany, či spíše vedoucí politická strana, není oddělena od státu, takže v něm je obvyklým jevem, že kupř. parlament či vláda pouze reprodukují již přijatá rozhodnutí nejvyššího stranického orgánu. O takový stav však v našem státě a společnosti nejde a stěžovateli proto možno přisvědčit pouze v tom, že jestliže principu svobodné soutěže politických stran odpovídá princip jejich odpovědnosti, mnohé politické strany této své sociální a politické odpovědnosti mnohdy počet nevydávají. Zde však třeba zdůraznit, že nejde pouze o odpovědnost politických stran, ale i odpovědnost všech občanů za to, že probíhající sociální konflikt posléze přece jen povede k etablování politického demokratického řádu. Stručně vyjádřeno, na napadenou smlouvu může mít přirozeně každý občan svůj názor a nelze jej zbavovat práva na to, aby tuto smlouvu v rámci politického dění zpochybňoval, to však nic nemění na tom, že tato smlouva nejen svou formou, ale ani svým obsahem není zásahem orgánu veřejné moci, neboť neobsahuje právní, ale pouze politické normy, a jako taková není právně závazná a vynutitelná , a to ani pokud jde o jednotlivé poslance těchto stran a výkon jejich mandátu v souladu s jejich osobním přesvědčením.

Protože tedy podle názoru Ústavního soudu napadenou smlouvu nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci, je ústavní stížnost podávána osobou k jejímu podání zjevně neoprávněnou. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. srpna 1998

JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru