Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3309/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3309.11.1
Datum podání03.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3309/11 ze dne 20. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. M. J., N. K. a H. T., všech zastoupených Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, AK se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 35, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011 čj. 44 Co 231/2011-112 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 3. 11. 2011 se Ing. M. J., N. K. a H. T. (dále též "žalobci", případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o 2.266.800 Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 29. 4. 2011 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalobu na zaplacení částky 2.266.800 Kč rozsudkem zamítl; žalovanému podle ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že spor vznikl jednoznačně v důsledku jeho chování.

Dne 28. 7. 2011 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu v napadeném výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobci a žalobkyním uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení ve stanovené lhůtě k rukám právní zástupkyně žalovaného částky 41.770 Kč, 20.885 Kč a 20.885 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

III.

V ústavní stížnosti postrádající základní náležitosti řádného návrhu ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tj. zejména relevantní ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé pouze konstatovali obsah napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a vyjádřili přesvědčení, že odvolací soud porušil základní práva garantovaná v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i v čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, Ústavní soud je toho názoru, že principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ve věci I. ÚS 653/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 189 a 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, nelze jejich postup považovat za svévolný ani nepřiměřený.

Zákonné principy obsažené v ustanoveních § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení § 150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález IV. ÚS 221/04, Sb. n. u., sv. 39, str. 111; usnesení II. ÚS 563/01, Sb. n. u., sv.30, str.519).

Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Jmenovaný soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě nebyly dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., což také v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně konkretizoval.

Ústavní soud považoval za nadbytečné a neúčelné vyzývat stěžovatele k odstranění výše uvedené vady návrhu, neboť byť by i byla zmíněná vada napravena, nemohlo by to na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic změnit. Je však evidentní, že v projednávané věci zástupce stěžovatelů, který jako advokát měl by být znalcem práva, nedostál povinnostem svého stavu; intence zákonodárce vyžadující povinné zastoupení stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem právě pro vyloučení návrhů obsahově vadných nebyla v důsledku mimořádně ledabylého sepisu ústavní stížnosti naplněna.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. února 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru