Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3305/13 #2Nález ÚS ze dne 15.10.2014Ochrana nejlepšího zájmu dítěte kolizním opatrovníkem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Mladá Boleslav
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
darovací smlouva
Opatrovník
dítě
osoba/blízká
Exekuce
nemovitost
Darování
dlužník
sociálně-právní ochrana dětí
právní úkon
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 193/75 SbNU 177
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3305.13.2
Datum vyhlášení21.10.2014
Datum podání30.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1, čl. 12

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 32 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

359/1999 Sb., § 1 odst.1 písm.b

40/1964 Sb., § 28

94/1963 Sb., § 37 odst.2, § 36

99/1963 Sb., § 50b odst.4 písm.e, § 100, § 176


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Soulad s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a s čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby soud umožnil dítěti účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž ani ustanovení kolizního opatrovníka nezbavuje soud povinnosti zapojit dítě do řízení, pokud to není v rozporu s jeho nejlepším zájmem; případné omezení uvedených práv dítěte musí být vždy řádně odůvodněno právě s ohledem na nejlepší zájem dítěte.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů F. S., N. S. a V. S. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. 10. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 14 C 121/2012-25 ze dne 27. září 2012 pro rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte ve vztahu k druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 182/2013-79 ze dne 31. července 2013 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 25 Nc 2194/2012-33 ze dne 23. ledna 2013 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu k druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta pro neoprávněnost.

Narativní část

Okresní soud vyhověl žalobci, který se jako věřitel prvního stěžovatele a jeho manželky (dluh ve výši 1 500 000 Kč) domáhal vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy, kterou první stěžovatel (dárce) převedl na své nezletilé děti (druhý a třetí stěžovatel, obdarovaní) nemovitost určenou k bydlení. Předmětná smlouva zároveň zřídila věcné břemeno doživotního užívání nemovitostí ve prospěch dárců. Uzavření smlouvy bylo schváleno rozsudkem okresního soudu, v němž byli obdarovaní zastoupeni kolizním opatrovníkem ("OSPOD"), obdobně jako v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu. Stěžovatelé namítali, že opatrovník je v řízení nezastupoval řádně, zejména se nedostavil k nařízenému jednání, nepodal odvolání a žalobu pro obnovu řízení a pro zmatečnost.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud úvodem poukázal na právo dítěte na slyšení ve smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 3304/13) a na účel ustanovování kolizního opatrovníka (srov. nález sp. zn. II. ÚS 194/11). Zdůraznil, že soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na ustanoveného opatrovníka a zůstává na jejich odpovědnosti, aby zajistily též možnost zastupovaného účastníka samého, a to i dítěte, účastnit se řízení a vyjádřit svůj názor k věci, pokud to není v rozporu s jeho nejlepšími zájmy.

Ústavní soud posoudil věc tak, že výše uvedené právní názory plně dopadají i na nyní projednávaný případ, v němž byl soudem ustanovený opatrovník prakticky nečinný, neboť neučinil jménem stěžovatelů v průběhu řízení žádný úkon, tj. neúčastnil se jednání okresního soudu, nepodal soudu vyjádření a posléze neuplatnil proti napadenému rozsudku opravné prostředky. Jednalo se přitom o situaci, kdy se kolizní opatrovník fakticky ocitl v postavení právního zástupce druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele, takže byl povinen vykonávat svou funkci s ohledem na standardy pro právní zástupce a vyjádřit se k záležitostem zastupovaných dětí. Nečinnost kolizního opatrovníka vedla ve svém důsledku k absenci kontradiktornosti v předmětném řízení o odporovatelnosti právního úkonu.

Bylo na soudech, aby nahlížely na otázku schválení podání žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost optikou základních práv druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele, konkrétně práva na přístup k odvolacímu soudu. Takto zaměřené úvahy však v napadených usneseních zcela chyběly, soudy vůbec nezkoumaly, zda je v nejlepším zájmu dětí podání příslušných žalob a rovněž nijak nezohlednily namítané porušení základních práv druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele v řízení před soudem prvního stupně.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele a napadený rozsudek okresního soudu a usnesení okresního a krajského soudu zrušil. Ústavní stížnost prvého stěžovatele byla odmítnuta pro zjevnou neoprávněnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3305/13 ze dne 15. 10. 2014

N 193/75 SbNU 177

Ochrana nejlepšího zájmu dítěte kolizním opatrovníkem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové - ze dne 15. října 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ve věci ústavní stížnosti 1. F. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem, se sídlem Táborská 922, Mladá Boleslav, 2. N. S. a 3. V. S., zastoupených JUDr. Danou Musalovou, advokátkou, se sídlem nám. Míru 14, Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 14 C 121/2012-25 ze dne 27. září 2012, kterým byla prohlášena za právně neúčinnou vůči žalobci darovací smlouva uzavřená mezi prvním stěžovatelem a jeho manželkou jako dárci a druhou stěžovatelkou a třetím stěžovatelem jako obdarovanými, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 25 Nc 2194/2012-33 ze dne 23. ledna 2013 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 182/2013-79 ze dne 31. července 2013, jimiž bylo zastaveno řízení o schválení právního úkonu podání žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení za nezletilé stěžovatele 2 a 3, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení a Magistrátu města Mladá Boleslav, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, se sídlem Komenského náměstí 61, Mladá Boleslav, zastoupeného Mgr. Pavlem Motlem, advokátem, se sídlem Jaselská 1391, Mladá Boleslav, a Pavla Šimánka jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 14 C 121/2012-25 ze dne 27. září 2012 byla porušena základní práva druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

II. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 182/2013-79 ze dne 31. července 2013 a usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 25 Nc 2194/2012-33 ze dne 23. ledna 2013 bylo porušeno základní právo druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III. Tato rozhodnutí se proto ruší.

IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. října 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva na ochranu obydlí, rodinného a soukromého života a na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 14 C 121/2012-25 ze dne 27. září 2012 Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále též "okresní soud") vyhověl žalobě Pavla Šimánka vůči druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli a rozhodl, že darovací smlouva ze dne 4. června 2010 uzavřená mezi prvním stěžovatelem a jeho manželkou jako dárci a druhou stěžovatelkou a třetím stěžovatelem jako obdarovanými, kterou byly na obdarované převedeny vymezené nemovitosti, je vůči žalobci právně neúčinná. Okresní soud shledal, že Pavel Šimánek je věřitelem prvního stěžovatele a jeho manželky, jejichž dluh ve výši 1 500 000 Kč vznikl dne 24. února 2010 uzavřením smlouvy o půjčce.

Předmětnou darovací smlouvou dárci převedli na své děti, druhou stěžovatelku a třetího stěžovatele, nemovitost určenou k bydlení, kde mají druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel bydliště, s přilehlými pozemky. Zároveň bylo touto smlouvou zřízeno věcné břemeno doživotního užívání nemovitostí ve prospěch dárců. Uzavření uvedené smlouvy bylo schváleno rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 25 Nc 1565/2010-74 ze dne 16. června 2010. V tomto řízení byli druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel zastoupeni kolizním opatrovníkem - Magistrátem města Mladá Boleslav, orgánem sociálně-právní ochrany dětí (dále též "OSPOD").

V samotném řízení o určení neúčinnosti právního úkonu vedeném před Okresním soudem v Mladé Boleslavi byli žalovaní (druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel) rovněž zastoupeni kolizním opatrovníkem - OSPOD, kterého jim okresní soud ustanovil s ohledem na jejich věk (16 let a 9 let v době rozhodování okresního soudu) a na skutečnost, že podle okresního soudu šlo ve věci o střet zájmů mezi žalovanými a jejich rodiči. Okresní soud v Mladé Boleslavi v daném řízení komunikoval pouze s tímto opatrovníkem jako zástupcem žalovaných, nikoli s žalovanými přímo či jejich zákonnými zástupci.

Ve věci proběhlo pouze jedno jednání dne 27. září 2012, k němuž se opatrovník žalovaných bez omluvy nedostavil. Téhož dne okresní soud vyhlásil napadený rozsudek. V jeho odůvodnění poukázal na ustálenou judikaturu, dle níž se může odpůrčí žalobě osoba dlužníkovi blízká ubránit, jen jestliže prokáže, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka, a to s přihlédnutím k okolnostem případu a k obsahu právního úkonu dlužníka. Žalovaní však netvrdili ani neprokazovali zákonem požadované kroky svědčící o náležité pečlivosti a aktivní činnosti jich samých, respektive jejich opatrovníka v řízení o schválení úkonu - darovací smlouvy, směřující k možnosti rozpoznat úmysl povinných zkrátit napadeným právním úkonem žalobce na jeho právech. Soud proto rozhodl, jak shora uvedeno.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi opatrovník žalovaných - OSPOD nepodal odvolání, a ten tak nabyl právní moci dne 24. října 2012.

O existenci rozsudku okresního soudu se žalovaní podle vlastních vyjádření dozvěděli až dne 19. listopadu 2012 v souvislosti s doručením usnesení o nařízení exekuce. Následně dne 29. listopadu 2012 podali proto žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení. V nich poukázali na pochybení soudu jednak při výběru opatrovníka, který zvlášť závažným způsobem porušil své povinnosti a zájmy žalovaných nijak nehájil, a dále v postupu samotného soudu, jenž žalované podrobně neinformoval o předmětu řízení, nezajistil výslech žalovaných, a tedy jim neumožnil uplatnit rozhodné skutečnosti a důkazy na svou obranu. Jednáním obecného soudu i jím ustanoveného opatrovníka mělo dojít ke zkrácení procesních práv žalovaných a v důsledku toho ke vzniku značné škody na jejich straně.

Okresní soud zahájil z vlastní iniciativy řízení o schválení právního úkonu - podání žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení, které za žalované učinili jejich rodiče, tj. prvý stěžovatel a jeho manželka. Pro toto řízení byl druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli ustanoven opatrovník - advokátka, která je zastupuje i v nynějším řízení před Ústavním soudem. Ta navrhla právní úkon schválit. Oproti tomu opatrovník v původním řízení, OSPOD, oznámil, že se k uvedeným podáním nepřipojuje a nesouhlasí s nimi.

Usnesením č. j. 25 Nc 2194/2012-33 ze dne 23. ledna 2013 okresní soud řízení o schválení úkonu zastavil, neboť vůbec neshledal důvody pro jeho zahájení. V řízení vedeném před okresním soudem pod sp. zn. 14 C 121/2012 existoval střet zájmů mezi rodiči a dětmi, a proto rodiče nemohli své děti zastupovat. K podání žaloby na obnovu řízení či žaloby pro zmatečnost byli oprávněni pouze účastníci původního řízení, tedy druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel skrze svého opatrovníka, který však řádný ani mimořádný opravný prostředek nepodal.

Usnesením č. j. 25 Co 182/2013-79 ze dne 31. července 2013 Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") rozhodnutí soudu prvního stupně o schválení právního úkonu potvrdil. Uvedl, že OSPOD s žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení nesouhlasil a rodiče je podat nemohli, neboť byli z možnosti zastupovat své děti v daném řízení vyloučeni.

Stěžovatelé se v dalším obrátili na Ústavní soud. Dle jejich názoru obecné soudy vedly řízení způsobem, který odporuje jejich právu na spravedlivý proces a v případě druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele též právu projevit v řízení, které se jich dotýká, své názory a být v tomto řízení slyšeni. V důsledku napadených rozhodnutí pak bylo nepřípustně zasaženo do soukromého a rodinného života stěžovatelů.

Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi stěžovatelé konkrétně vytkli, že se nezabýval tím, zda druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel jako žalovaní a současně obdarovaní z darovací smlouvy mohli poznat tvrzený úmysl dárců zkrátit věřitele. Podmínka odporovatelnosti právního úkonu přitom v daném případě splněna nebyla, neboť žalovaní nemohli podobný úmysl dárců rozpoznat jednak pro svůj věk a jednak z toho důvodu, že uzavření darovací smlouvy bylo schváleno soudním rozhodnutím. Stěžovatelé v návaznosti na to namítli, že jim nebyla dána možnost se k celé věci vyjádřit, a to ani přímo, ani prostřednictvím ustanoveného opatrovníka - OSPOD. Soud nezajistil výslech nezletilých stěžovatelů, ačkoli jsou oba ve věku, kdy jsou již schopni se k věci osobně vyjádřit, a nešetřil ani dostatečně práva stěžovatelů, když se spokojil s tím, že opatrovník stěžovatelů se k jednání bez omluvy nedostavil. Stěžovatelé nebyli ustanoveným opatrovníkem zastoupeni řádně, opatrovník byl ve věci zcela nečinný a jim samotným nebyla dána možnost uplatnit rozhodné skutečnosti, a pokusit se tak ubránit odpůrčí žalobě. Takové jednání na straně opatrovníka i soudu znamená závažné procesní pochybení a zásah do práv stěžovatelů na spravedlivý proces, jakož i do práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte.

V napadených usneseních vydaných v řízení o schválení právního úkonu okresní i krajský soud měly odejmout druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli jejich právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, když jejich podání jako účastníků řízení nebyla obecnými soudy akceptována. Obecné soudy pochybily, jestliže nepřihlédly ke skutečnosti, že jejich opatrovník porušil své zákonné povinnosti a jeho ustanovení skončilo právní mocí napadeného rozsudku. Stěžovatelé tudíž jako účastníci řízení měli plné právo podat mimořádný opravný prostředek proti vadnému rozhodnutí soudu, a jelikož zde nebyl žádný jiný zástupce a hrozilo nebezpečí z prodlení, spolupodepsali žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení jejich zákonní zástupci, tj. rodiče. Pokud obecné soudy tvrdily, že mimořádný opravný prostředek mohl podat pouze původní opatrovník druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele, pak ze spisu dle mínění stěžovatelů nevyplývá, zda tento opatrovník byl vůbec ze strany obecných soudů kontaktován a zda mohl zvážit připojení, příp. odsouhlasení opravných prostředků podaných stěžovateli. I v tomto postupu stěžovatelé spatřovali závažné procesní pochybení obecných soudů, které jim znemožnilo hájit svá práva.

Ústavní stížnost stěžovatelů zahrnovala současně návrh na odklad vykonatelnosti, jemuž Ústavní soud vyhověl usnesením sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ze dne 26. března 2014, v němž dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 14 C 121/2012-25 ze dne 27. září 2012, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 25 Nc 2194/2012-33 ze dne 23. ledna 2013 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 182/2013-79 ze dne 31. července 2013.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Mladé Boleslavi, prostřednictvím Mgr. Kateřiny Staré, samosoudkyně ve věci sp. zn. 14 C 121/2012, sdělil, že dle jeho názoru ve věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, přičemž odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozsudku ze dne 27. září 2012.

Obdobně se vyjádřila i Mgr. Kateřina Bartošová Fialová, samosoudkyně ve věci sp. zn. 25 Nc 2194/2012. Dále vyslovila přesvědčení, že ustanovení OSPOD jakožto opatrovníka nezletilých dětí odpovídá právní úpravě účinné v době ustanovení (§ 37 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění do 31. prosince 2013), přičemž soud nemůže odpovídat za to, jakým způsobem je funkce opatrovníka vykonávána, neboť by to bylo v rozporu se zásadou nestrannosti soudce. Rodiče nezletilých jako jejich zákonní zástupci měli podle okresního soudu možnost se proti ustanovení OSPOD opatrovníkem odvolat, pokud měli pochyby o dostatečné kvalifikaci tohoto orgánu v řízení o odporovatelnost právního úkonu. Vzhledem k tomu, že zákon přímo počítá s tím, že jako opatrovník dítěte bude zpravidla ustanovován orgán sociálně-právní ochrany dítěte, měl by tento orgán být již ze své podstaty schopen kvalifikovaně dítě v řízení zastoupit [viz též ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 4 odst. 1 tohoto zákona], ale i s ohledem na skutečnost, že OSPOD je zařazen do Magistrátu statutárního města Mladá Boleslav, a jeho pracovníci tak mohou konzultovat věc s právníkem magistrátu, nemají-li sami právní vzdělání a věc je složitější. Co se týká námitky stěžovatelů, že soud měl sám kontaktovat opatrovníka nezletilých, aby zjistil, zda se k podání mimořádných opravných prostředků za nezletilé připojuje, okresní soud poznamenal, že takový postup by byl porušením nestrannosti soudce. Je odpovědností opatrovníka zvážit, zda podá opravný prostředek či nikoli, a nemůže být k tomuto jakkoli soudem nabádán či vyzýván.

OSPOD ve svém vyjádření uvedl, že si byl vědom své povinnosti hájit zájmy nezletilých a tuto povinnost dostatečně plnil, přičemž odmítl, že by byl v dané věci nečinný. Řádně se podle svých slov dostavil k prvnímu jednání, kde vzhledem ke složitosti věci požádal o odročení. Následně se k žalobě, včetně jejího doplnění a změny, vyjádřil podáním ze dne 5. října 2012, v němž závěrem žádal zamítnutí žaloby. V této fázi vedlejší účastník postupoval s vědomím, že dar byl poskytnut mezi rodiči a jejich potomky a opatrovníku nebyly známy žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že účelem daru by mohlo být jakékoli odporovatelné jednání. Darování předmětných nemovitostí považoval za vhodné zabezpečení dětí i pro případ smrti jejich rodičů. Doživotní užívání nemovitostí ze strany rodičů považoval opatrovník za vhodný způsob správy a údržby daných nemovitostí, což je pro nezletilé děti nanejvýš výhodné. S ohledem na složitost celé problematiky vyhledal i odbornou právní pomoc, dle které svá stanoviska formuloval.

V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2014, stěžovatelé setrvali na stanoviscích uvedených v ústavní stížnosti. Pouze ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka - OSPOD upozornili na nepravdivost jeho tvrzení o podaném vyjádření k žalobě, a to s odkazem na obsah napadeného rozsudku okresního soudu, z něhož vyplývá, že "opatrovník žalovaných se k jednání soudu bez omluvy nedostavil, k žalobě se nevyjádřil".

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti.

Podle § 72 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

První stěžovatel nebyl účastníkem řízení okresního soudu vedeného pod sp. zn. 14 C 121/2012, ze kterého vzešel napadený rozsudek. Jeho základní práva tedy v této věci nemohla být přímo dotčena.

Pokud jde o napadená usnesení okresního soudu č. j. 25 Nc 2194/2012-33 ze dne 23. ledna 2013 a krajského soudu č. j. 25 Co 182/2013-79 ze dne 31. července 2013, v těchto řízeních první stěžovatel účastníkem byl. V uvedených rozhodnutích však první stěžovatel porušení svých základních práv nespatřuje. V ústavní stížnosti jsou tato rozhodnutí napadena pouze jako porušující právo druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele na přístup k soudu.

Z těchto důvodů bylo tedy namístě ústavní stížnost prvního stěžovatele odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Co se týče druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele, je nutno podotknout, že ústavní stížnost byla vedle nezletilých stěžovatelů podána také jejich zákonným zástupcem. Podle § 36 zákona o rodině, v relevantním znění, rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé. Podle § 37 zákona o rodině žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. V takovém případě ustanoví soud dítěti opatrovníka. Nový občanský zákoník, který s účinností od 1. ledna 2014 nahradil i zákon o rodině, obsahuje shodnou úpravu v § 892.

Vzhledem k předmětu řízení, kdy bude Ústavní soud meritorně posuzovat pouze namítané porušení základních práv nezletilých stěžovatelů, a výsledek řízení tak nemůže mít přímý dopad do práv jejich zákonných zástupců, je vyloučeno, aby v tomto řízení došlo ke střetu zájmů mezi druhou stěžovatelkou a třetím stěžovatelem na straně jedné a jejich otcem jako zákonným zástupcem na straně druhé. Nejde o situaci, kdy by s ohledem na předmět řízení před obecnými soudy tento konflikt hrozil, jako tomu je například v ústavních stížnostech vzešlých ze sporů mezi rodiči o děti (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1116/13 ze dne 20. června 2013) či z odebrání dítěte z péče rodiče (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2546/10 ze dne 24. března 2011). Ústavní soud tedy považuje ústavní stížnost za řádně podanou zákonným zástupcem druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele (zastoupeným advokátem), tj. osobou oprávněnou za ně v této věci jednat. Ústavní soud proto již nezkoumal, zda i samotná druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel byli procesně způsobilí pro řízení před Ústavním soudem, a byli tak sami oprávněni podat ústavní stížnost.

Dlužno dodat, že druhá stěžovatelka v mezidobí od podání ústavní stížnosti nabyla zletilosti, a je tedy oprávněna v řízení před Ústavním soudem v době jeho rozhodování nadále jednat samostatně.

IV.

Jelikož ústavní stížnost byla podána včas, je přípustná a splňuje, s výjimkou výše uvedenou, veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo možno přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Na základě něho Ústavní soud dospěl k závěru o důvodnosti stížnostního návrhu.

Druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel se v projednávané věci domáhají ochrany svého ústavně zaručeného práva být slyšen, práva na projednání věci v přítomnosti účastníka, porušeného v důsledku toho, že jim v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu - darovací smlouvy před okresním soudem nebyla dána možnost se k věci vyjádřit, jakož i svého práva na soudní ochranu, neboť proti rozhodnutí soudu prvního stupně nemohli podat opravný prostředek.

Ústavní soud k tomu předesílá, že srovnatelnou problematiku v právní věci týchž stěžovatelů řešil již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. února 2014 (N 18/72 SbNU 217), na jehož rozhodovací důvody lze tudíž v podrobnostech odkázat.

V citovaném nálezu Ústavní soud vyslovil pro nyní posuzovanou věc relevantní právní názor, dle něhož právo dítěte na slyšení ve smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte neznamená "pouhou možnost vyjádření svého názoru na projednávanou problematiku. Toto právo je nutno vykládat také v kontextu obecnějšího práva být přítomen projednávání své věci, přičemž jde o důležitou záruku, že o právech dětí není rozhodováno bez jejich účasti".

V přímé návaznosti na zkoumaný případ Ústavní soud pak připomněl účel ustanovování kolizního opatrovníka dítěti, jímž je "obecně lepší ochrana jeho práv, čímž stát demonstruje svou odpovědnost za blaho dítěte a mimo jiné také naplňuje právo dětí a mladistvých na zvláštní ochranu zakotvené v čl. 32 odst. 1 Listiny. Obecně tedy nelze proti ustanovování kolizního opatrovníka nic namítat. Avšak skutečnost, že stát fakticky vnucuje účastníku řízení zástupce bez ohledu na jeho vůli a vůli jeho zákonných zástupců, má určité důsledky". Především tímto stát přebírá odpovědnost za způsob vedení tohoto zastoupení. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, má-li účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám, pokud však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 194/11 ze dne 22. listopadu 2012 (N 193/67 SbNU 319)].

V této souvislosti Ústavní soud dále vyslovil názor, že je to "vždy soud, který je odpovědný za dodržování všech aspektů práva na spravedlivý proces v řízení, které je před ním vedeno". Uvedené mimo jiné znamená, že v situaci, kdy soud vnutí účastníku řízení právního zástupce, zásadně nemůže stačit, pokud v řízení posléze postupuje striktně dle § 50b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. nadále komunikuje již pouze s ustanoveným opatrovníkem. "Pokud tomu tak je, soud tím fakticky zastoupenému účastníkovi upírá právo být přítomen jednání a vyjadřovat se ke své věci. Soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na ustanoveného opatrovníka, že bude dodržovat všechny své výše zmíněné povinnosti a intenzivně se zastupovaným komunikovat; nýbrž je třeba dodržování daných povinností ověřovat. Jde totiž o práva samotného účastníka. Není-li zástupce zvolen svobodnou vůlí účastníka, nelze bez dalšího říci, že procesní práva účastníka jsou beze zbytku garantována skrze zástupce. Proto zůstává na odpovědnosti soudu, aby zajistil též možnost zastupovaného účastníka samého, a to i dítěte, účastnit se řízení a vyjádřit svůj názor k věci, pokud to není v rozporu s jeho nejlepšími zájmy. Občanský soudní řád takový postup nevylučuje, neboť § 50b odst. 4 písm. e) umožňuje doručování i zastoupeným účastníkům, rozhodne-li tak soud." (viz shora vzpomínaný nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. února 2014).

Uvedené právní názory, od nichž Ústavní soud neshledal důvod se odchýlit a je jimi vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), plně dopadají i na nyní projednávaný případ. Shodně s dříve hodnocenou věcí byl v řízení před okresním soudem vedeném o určení neúčinnosti právního úkonu druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli ustanoven podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovník - Magistrát města Mladá Boleslav, orgán sociálně-právní ochrany dětí, nikoliv advokát, ačkoliv se to v dané situaci jevilo býti vhodnější a spíše by odpovídalo sledovanému cíli účinné ochrany práv dětí. Úkolem kolizního opatrovníka totiž je pomoci soudu definovat a chránit nejlepší zájem dítěte, kdežto právní zástupce má hájit názory a stanoviska dětí. Zájmy chráněné opatrovníkem na straně jedné a právním zástupcem na straně druhé tak nemusí být vždy shodné. Rozdíly panují i v kvalitě právního zastoupení poskytnutého opatrovníkem se specializací na ochranu zájmů dětí, jenž nemá vlastní odborné kapacity pro právní zastupování, a právně kvalifikovanou osobou.

Z předloženého spisu Ústavní soud navíc zjistil, že ustanovený opatrovník druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele neučinil jménem stěžovatelů v průběhu řízení žádný úkon, tj. neúčastnil se jednání okresního soudu konaného dne 27. září 2012, jež bylo ve věci jediné, nepodal soudu vyjádření a neuplatnil posléze proti napadenému rozsudku ani opravný prostředek. Uvádí-li OSPOD ve svém vyjádření k ústavní stížnosti něco jiného, pak se jedná o skutkové okolnosti, jež byly předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3304/13.

Ústavnímu soudu se výše popsaná situace jeví tak, že bylo sice učiněno zadost požadavku ustanovit nezletilým ve střetu zájmů s rodiči kolizního opatrovníka, vzhledem ke způsobu, jakým byla tato povinnost splněna, však takové ustanovení evidentně nebylo v zájmu stěžovatelů a rozhodně nevedlo k ochraně jejich práv. V této souvislosti podle Ústavního soudu neobstojí argument okresního soudu, podle něhož rodiče druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele jako jejich zákonní zástupci měli možnost se proti ustanovení OSPOD opatrovníkem odvolat, pokud měli pochyby o dostatečné kvalifikaci tohoto orgánu v řízení o odporovatelnosti právního úkonu, neboť zákonní zástupci jako laici jistě neměli důvod si myslet, že soudem ustanovený opatrovník nebude děti zastupovat řádným způsobem.

Hlavní problém ve vztahu k právu druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele být slyšeni v soudním řízení přesto Ústavní soud obdobně jako v předešlém případě nespatřuje ani tak v kvalitě právního zastoupení poskytnutého OSPOD, jako spíše ve způsobu tohoto zastoupení, který má obecně zásadní dopad na možnost participace nezletilých dětí na rozhodování o jejich věci. OSPOD totiž nijak soudu nesděloval argumenty a stanoviska samotných nezletilých stěžovatelů, ba se ani nesnažil zjistit jejich názory, stejně jako, a to zejména, se je ani nesnažil informovat a vysvětlit jim povahu řízení i co je v daném řízení v sázce. Zdá se, že nedošlo k žádnému kontaktu mezi OSPOD a druhou stěžovatelkou a třetím stěžovatelem. Takový kontakt nevyplývá ani ze zapůjčeného spisu okresního soudu, ani z vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Zástupci dětí by však podle mínění Ústavního soudu měli děti považovat za plnohodnotné klienty a měli by jim poskytnout všechny potřebné informace a vysvětlení týkající se možných důsledků jejich postojů a názorů. Za situace, kdy jak je uvedeno výše, se OSPOD ocitl fakticky v postavení právního zástupce druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele, bylo jeho povinností vykonávat tuto funkci s ohledem na standardy pro právní zástupce a s ohledem na právo dětí vyjádřit se k řízení vedenému o jejich záležitostech.

Uvedený postup, resp. nečinnost, kolizního opatrovníka vedl ve svém důsledku k absenci kontradiktornosti v předmětném řízení o odporovatelnosti právního úkonu, neboť stěžovatelům byla fakticky odepřena možnost vyjádřit se k podané žalobě a prokázat zákonem požadované kroky svědčící o náležité pečlivosti a aktivní činnosti jich samých, respektive jejich opatrovníka v řízení o schválení úkonu - darovací smlouvy, směřující k možnosti rozpoznat úmysl povinných zkrátit napadeným právním úkonem žalobce na jeho právech. Za takového stavu bylo povinností okresního soudu na nastalou situaci reagovat, např. vyvodit důsledky o kvalitě zastoupení a přistoupit ke změně opatrovníka, případně nějakým způsobem umožnit druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli se k předneseným argumentům osobně vyjádřit. Jak ostatně Ústavní soud zdůraznil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. února 2014, ani ustanovení opatrovníka nezbavuje soud povinnosti dítě do řízení zapojit, pokud to není v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Soud mu musí umožnit účastnit se jednání a k věci se vyjádřit. Případné omezení těchto práv dítěte musí být vždy řádně odůvodněno právě s ohledem na nejlepší zájem dítěte.

V právní věci stěžovatelů dále došlo k situaci, kdy státem ustanovený opatrovník nepodal za druhou stěžovatelku a třetího stěžovatele odvolání, přičemž důvody, proč tak neučinil, nejsou známé. Současně žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost podané jejich zákonnými zástupci (prvním stěžovatelem a jeho manželkou) také nebyly přijaty. V napadených usneseních okresní soud a krajský soud dospěly k závěru, že o přípustnosti těchto opravných prostředků ani nelze rozhodnout, protože v řízení byl druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli ustanoven kolizní opatrovník a bylo na něm, aby případně podal odvolání. V důsledku napadených usnesení se tedy druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel dostali do neřešitelné situace.

V reakci na skutkové okolnosti případu Ústavní soud v již několikrát citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. února 2014 připomněl svou ustálenou judikaturu, ukládající povinnost obecným soudům interpretovat a aplikovat i podústavní právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost okresního a krajského soudu nahlížet na otázku schválení podání žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost optikou základních práv druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele, konkrétně práva na přístup k odvolacímu soudu.

Takto zaměřené úvahy však v napadených usneseních zcela chybí. Krajskýsoud se omezil na konstatování, že druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel byli v řízení zastoupeni kolizním opatrovníkem, a proto podání obou mimořádných opravných prostředků jejich rodiči je právně neúčinný úkon. Okresní soud přidal úvahu o existenci kolize mezi zájmy rodičů a dětí v řízení, ve kterém byly opravné prostředky uplatněny. Obecné soudy však již vůbec nezkoumaly, zda je v nejlepším zájmu dětí podání žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost s ohledem na samotný jejich obsah. Je nutno připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování. Obecné soudy pak rovněž nijak nezohlednily namítané porušení základních práv druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele v řízení před soudem prvního stupně, což Ústavní soud považuje za navýsost relevantní pro opodstatněnost mimořádných opravných prostředků.

Vzhledem k výše uvedenému má Ústavnísoud za to, že okresní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 121/2012 porušil práva druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte na projednání věci v jejich přítomnosti a být slyšeni v každém soudním řízení, které se jich dotýká. Okresní a krajský soud nadto napadenými usneseními porušily právo druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele na přístup k odvolacímu soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele a napadený rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 14 C 121/2012-25 ze dne 27. září 2012, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 25 Nc 2194/2012-33 ze dne 23. ledna 2013 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 182/2013-79 ze dne 31. července 2013 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost prvého stěžovatele byla odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavnímsoudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru