Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3303/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Frýdek-Místek
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3303.10.1
Datum podání22.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3303/10 ze dne 30. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. K., právně zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Třinec, 1. máje 398, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. září 2009, č.j. 5 T 166/2008-252, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2010, č.j. 11 Tdo 945/2010-338, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. listopadu 2008, č.j. 5 T 166/2008-196, byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. února 2009, č.j. 6 To 108/2009-214, zrušil rozsudek soudu prvého stupně a věc vrátil k novému řízení.

Následně byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené (zdravotní pojišťovně) částku 6.275,- Kč. Odvolání stěžovatele i státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. ledna 2010, č.j. 6 To 616/2009-279, zamítl. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl odsouzen přesto, že se nepodařilo prokázat, že způsobil dopravní nehodu v podnapilém stavu, neboť tato skutečnost ze svědeckých výpovědí neplyne, a dokonce řada svědků uvedla, že se nacházel na jiném místě a na místo dopravní nehody se dostavil až několik minut poté, co se udála. Uvedl rovněž, že z provedených výpovědí lze dovodit, že u dopravní nehody se vyskytovala další, neustanovená osoba, která zřejmě byla řidičem auta, které dopravní nehodu způsobilo.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 5 T 166/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.

Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Své úvahy soud vyjádří v odůvodnění rozsudku. Uvede přitom, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si důkazy vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudek nalézacího soudu odpovídá.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze zopakoval svoji obhajobu z řízení před nalézacím soudem, shodnou s jeho argumentací před odvolacím i dovolacím soudem. Aniž by specifikoval, čím mělo dojít k naříkaným zásahům, pouze opětovně vyslovil nesouhlas se závěry obecných soudů.

Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku přezkoumatelně a jasně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině. Zhodnotil přitom rovněž znalecký posudek, týkající se pohnutek stěžovatele, který nejprve na místě samém se ke svému činu doznal, a následně svoji aktivní účast na dopravní nehodě popíral. Odvolací soud rovněž uvedl, v čem a proč shledal správnost a ucelenost závěrů nalézacího soudu a která svědectví považoval za nevěrohodná a proč. Dovolací soud pak konstatoval, že dovolání nebylo podáno ze zákonných dovolacích důvodů, a proto je odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b.

Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o zásahu do jeho základních práv; pokud mu byly uloženy povinnosti plynoucí z nutnosti vykonat uložený trest, učinily tak soudy zákonem předvídaným způsobem, přičemž aplikovaly zákonné důvody i příslušný trest. Soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestných činů jak výše uvedeno. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru