Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3294/09 #1Nález ÚS ze dne 17.05.2011Náležité odůvodnění vazebního rozhodnutí (důvody útěkové vazby)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 93/61 SbNU 447
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3294.09.1
Datum vyhlášení02.06.2011
Datum podání18.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.4, § 67 písm.a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při vazebním rozhodování musí obecné soudy vždy přesvědčivě vyložit důvody opodstatňující omezení osobní svobody, jinak se jejich rozhodování ocitá v rozporu s čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného (stěžovatele) pětiletým až dvanáctiletým trestem odnětí svobody sám o sobě rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě nedovoluje.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele V. P. S. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. května 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 9 To 508/2009, v části, v níž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 9. 2009 č. j. 3 KZV 7/2009-299, a to pro rozpor s čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta.

Narativní část

Stěžovatel byl společně s dalšími osobami obviněn ze spáchání trestného činu vydírání a byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně posléze stěžovatele, jakož i dalšího spoluobviněného, ve vazbě ponechala. Proti tomuto usnesení krajského státního zastupitelství podali oba obvinění stížnost, která byla usnesením krajského soudu jako nedůvodná zamítnuta. Ačkoliv byl stěžovatel následně rozsudkem tohoto soudu zproštěn obžaloby a současně byl propuštěn z vazby na svobodu, Ústavnímu soudu sdělil, že na projednání své ústavní stížnosti trvá.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se zabýval obsahem napadeného rozhodnutí, vycházeje přitom ze svého stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08, dle nějž ochrana základního práva na osobní svobodu (čl. 8 Listiny) vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo zrušeno vždy, a to i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá. Skutečnost, že stěžovatel byl na základě rozsudku krajského soudu propuštěn na svobodu, tedy netvořila překážku projednání jeho ústavní stížnosti.

Ústavní soud zjistil, že v usnesení krajského státního zastupitelství bylo ve vztahu k důvodům vazby konstatováno, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem a v případě jeho propuštění z vazby lze předpokládat, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat či jej mařit tím, že se bude skrývat na neznámém místě, nebo opustí území České republiky, a to bez ohledu na skutečnost, že do domovského státu cestovat nebude. Stěžovatel byl ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v rozmezí 5 až 12 let, přičemž sama hrozba vysoké trestní sazby dle krajského státního zastupitelství postačovala k naplnění vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud se v odůvodnění svého usnesení s názorem krajského státního zastupitelství plně ztotožnil, když uvedl, že stěžovatel není občanem Evropské unie, což v kontextu s hrozbou vysokým trestem zakládá obavu, že by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání.

Ústavní soud uvedl, že ačkoliv hrozba vysokým trestem zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že nemůže jít pouze o typovou hrozbu, nýbrž se musí jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, určenou v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem (zákoníkem). Jinými slovy řečeno, hrozba vysokým trestem zakládá existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu pouze tehdy, jestliže je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu odůvodněn předpoklad, že stěžovateli hrozí uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03).

Jelikož krajský soud, pokud šlo o hrozbu uložení vysokého trestu, toliko odkázal na příslušnou trestní sazbu, aniž by jakkoliv konkretizoval, jaký trest stěžovateli s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu hrozí, nemohla jeho argumentace z ústavněprávního hlediska obstát. Fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele pětiletým až dvanáctiletým trestem odnětí svobody totiž sám o sobě o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě rozhodnout nedovoluje (např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/05). Ústavní soud dále uvedl, že požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí, přičemž tento požadavek je třeba uplatňovat o to důrazněji ve vztahu k rozhodnutím, jimiž je omezována osobní svoboda jednotlivce.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud napadeného rozhodnutí krajského soudu zrušil, neboť se ocitlo v rozporu s čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, avšak pouze v části, týkající se stěžovatele. Jelikož napadeným rozhodnutím byla kromě stížnosti stěžovatele zamítnuta i stížnost spoluobviněného, Ústavní soud ústavní stížnost ve zbytku pro neoprávněnost navrhovatele odmítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Michaela Židlická. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011

N 93/61 SbNU 447

Náležité odůvodnění vazebního rozhodnutí (důvody útěkové vazby)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 17. května 2011 sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 9 To 508/2009 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 9. 2009 č. j. 3 KZV 7/2009-299, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě.

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 9 To 508/2009 se v části, v níž byla zamítnuta stížnost obviněného V. P. S. proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 9. 2009 č. j. 3 KZV 7/2009-299, ruší.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 12. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl společně s dalšími osobami obviněn ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon"), částečně dokonaného, částečně ve stadiu pokusu. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. 70 Nt 3530/2009 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 9 To 153/2009 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") posléze usnesením ze dne 7. 5. 2009 č. j. 3 KVZ 7/2009-37 a usnesením ze dne 8. 9. 2009 č. j. 3 KZV 7/2009-299 stěžovatele, jakož i spoluobviněného I. R. G. ve vazbě ponechala. Proti posledně uvedenému usnesení krajského státního zastupitelství podali oba obvinění stížnost, která byla usnesením krajského soudu ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 9 To 508/2009 jako nedůvodná zamítnuta.

3. Usnesení krajského soudu ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 9 To 508/2009 napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Stěžovatel poukazoval na průtahy při vyšetřování a v této souvislosti dovozoval, že nebyla splněna podmínka vymezená ustanovením § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu, podle níž lze obviněného ponechat ve vazbě, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v zákonné lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

II.

4. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníka řízení.

5. Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že o stížnosti stěžovatele bylo rozhodováno v neveřejném zasedání dne 5. 11. 2009, v jehož průběhu byl stěžovatel k otázce vazby vyslechnut. Pokud šlo o důvody zamítnutí stížnosti, odkázal krajský soud v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

6. Ústavní soud následně prostřednictvím dotazu učiněného u krajského soudu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. 39 T 2/2010 zproštěn obžaloby a současně byl propuštěn z vazby na svobodu. Stěžovatel přesto přípisem ze dne 17. 6. 2010 Ústavnímu soudu sdělil, že na projednání své ústavní stížnosti trvá. Na vyjádření účastníka řízení, které mu bylo zasláno k replice, již nikterak nereagoval.

7. Stěžovatel i účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání.

III.

8. Ústavní soud se tedy zabýval obsahem napadeného rozhodnutí, vycházeje přitom ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 ze dne 6. 5. 2008 (ST 25/49 SbNU 673), dle něhož ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny základních práv a svobod a ze kterého vyplývá, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny), vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo vždy zrušeno, a to i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá. Skutečnost, že stěžovatel byl na základě rozsudku krajského soudu ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. 39 T 2/2010 propuštěn na svobodu, tedy netvořila překážku projednání jeho ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145 a násl.)]. Právě k takovému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele v nyní projednávané věci došlo.

10. V usnesení krajského státního zastupitelství ze dne 8. 9. 2009 č. j. 3 KZV 7/2009-299 bylo ve vztahu k důvodům vazby konstatováno, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem a v případě jeho propuštění z vazby lze předpokládat, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat či je mařit tím, že se bude skrývat na neznámém místě nebo opustí území České republiky, a to bez ohledu na skutečnost, že je zřejmé, že do domovského státu cestovat nebude. Stěžovatel byl ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v rozmezí 5 až 12 let, přičemž sama hrozba vysoké trestní sazby dle krajského státního zastupitelství postačovala k naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud se v odůvodnění svého usnesení ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 9 To 508/2009 s názorem krajského státního zastupitelství plně ztotožnil, když uvedl, že stěžovatel není občanem Evropské unie, což v kontextu s hrozbou vysokým trestem zakládá obavu, že by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání.

11. Podle § 67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní a zároveň alternativní výčet zahrnuje nemožnost zjištění jeho totožnosti, neexistenci stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní, a nikoli kumulativní, může být jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání.

12. Ve věci stěžovatele spatřovaly orgány činné v trestním řízení naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu v hrozbě vysokým trestem, vymezeným trestní sazbou v rozmezí pět až dvanáct let. Přestože, jak již bylo vyloženo výše, hrozba vysokým trestem zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, a tím naplnění důvodnosti vazby podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že nemůže jít pouze o typovou hrozbu, nýbrž se musí jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, určenou v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. Jinými slovy řečeno, hrozba vysokým trestem zakládá existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu pouze tehdy, jestliže je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu odůvodněn předpoklad, že stěžovateli hrozí uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)].

13. Jelikož krajskýsoud, pokud šlo o hrozbu uložení vysokého trestu, toliko odkázal na příslušnou trestní sazbu, aniž by jakkoliv konkretizoval, jaký trest stěžovateli s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu hrozí, nemůže jeho argumentace z ústavněprávního hlediska obstát. Fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele pětiletým až dvanáctiletým trestem odnětí svobody totiž sám o sobě o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě rozhodnout nedovoluje [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587)].

14. Požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Tento požadavek je třeba uplatňovat o to důrazněji ve vztahu k rozhodnutím, jimiž je omezována osobní svoboda jednotlivce, přičemž toliko povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí nelze považovat za souladné s ústavním pořádkem republiky [srov. nález Ústavníhosoudu sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)].

15. Vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného rozhodnutí krajskéhosoudu nebylo schopno dostát požadavku, dle něhož při vazebním rozhodování musí být přesvědčivě vyloženy důvody opodstatňující omezení osobní svobody, ocitlo se v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny. Za těchto okolností již bylo nadbytečné zkoumat naplnění podmínek ustanovení § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu.

16. Ústavnísoud tedy ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Jelikož napadeným rozhodnutím byla kromě stížnosti stěžovatele zamítnuta i stížnost obviněného G., zrušil Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu toliko v části týkající se stěžovatele, přičemž ve zbylém rozsahu je nutno považovat stěžovatele za osobu k podání ústavní stížnosti neoprávněnou, neboť rozhodování o vazbě jiného obviněného se ústavních práv stěžovatele dotýkat nemůže. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost ve zbytku odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru