Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3290/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3290.17.1
Datum podání20.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2, § 169 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3290/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného opatrovnicí M. K., dále zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, č. j. 28 Cdo 3200/2017-302, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 26 Co 660/2016-276, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 20 C 223/2014 domáhal po vedlejší účastnici D. T. zaplacení částky 270 900 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 20 C 223/2014-247, žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 76 476 Kč. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 26 Co 660/2016-276, potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 464,40 Kč. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. 28 Cdo 3200/2017-302, protože stěžovatel nevymezil v dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 20. 10. 2017 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména uvedl, že obecné soudy nerespektovaly předchozí judikaturu v podobných věcech, nepřihlédly k dobrým mravům, opomněly určitá skutková zjištění a dospěly k nesprávným právním závěrům.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v části nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; ve zbytku je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a jistě není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance; jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel neuvedl výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. Proto je stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém stojí: "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Dále uvedl, že "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů." Stěžovatel řádně nevymezil důvody přípustnosti dovolání, nevyčerpal efektivně prostředky ochrany před podáním ústavní stížnosti a v části směřující proti rozsudku krajského soudu a je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako částečně nepřípustnou a ve zbytku zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru