Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3285/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3285.14.1
Datum podání13.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3285/14 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti E. B., t. č. Věznice, 582 91 Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, AK se sídlem Českobratrská 2, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 Tdo 758/2014-43, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2013 č. j. 5 To 82/2013-1526 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013 č. j. 37 T 2/2010-1458, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a lidských svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 37 T 2/2010, vyplynulo, že krajský soud po provedeném dokazování uznal stěžovatelku vinnou zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle ustanovení § 206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se podle skutkové věty rozsudku dopustila tím, že (stručně vyjádřeno) jako zaměstnankyně České spořitelny na pozici hlavní pokladní na pobočce v Ostravě-Přívoze opakovaně v blíže neupřesněném počtu případů postupně od přesně neurčené doby do 14. 8. 2009 odebírala z finanční hotovosti přijaté do pokladny pobočky různé finanční částky v souhrnné výši 5 699 453 Kč a následně tyto buďto sama vynášela, či předávala k osobní dispozici jiné osobě, či vkládala na svůj sporožirový účet nebo na účet třetí osoby, k němuž měla dispoziční oprávnění. Krajský soud v Ostravě odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, trestu zákazu výkonu povolání či funkce spojené s přijímáním finanční hotovosti ve prospěch třetích subjektů na dobu pěti roků a trestu propadnutí osobních motorových vozidel značky Škoda Fabia a značky Alfa Romeo; obviněné byla současně uložena povinnost zaplatit poškozené České spořitelně, a. s., na náhradě škody částku ve výši 5 699 453 Kč.

Odvolání státního zástupce a stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodná, dovolání stěžovatelky opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné vyhodnocení všech zjištěných skutečností. Zejména zpochybnila výši způsobené škody, neboť bylo-li možné poměrně jednoduchým způsobem obejít interní kontroling České spořitelny, je otázkou, zda samotný způsob vyčíslení škody byl vůbec objektivně způsobilý skutečnou škodu prokázat. Dále uvedla, že finanční prostředky ze dvou dotací, minimálně v rozsahu čtyř milionů Kč, byly při inventuře nalezeny, poškozená o ně nebyla připravena a nelze je tedy považovat za zpronevěřené. Pro řádné zjištění, zda se jednalo o zpronevěřené finanční prostředky, bylo podle stěžovatelky namístě prokázat, z jakého důvodu vyžadovala dotace a jak s nimi naložila, resp. hodlala naložit, a jestliže měly sloužit ke krytí již odňatých finančních prostředků, měl být prokázán způsob a čas vzniku mank a souvislost mezi nimi a dotacemi. Stěžovatelka rovněž namítla, že závěr o páchání vytýkaného jednání před březnem 2008 nebyl podložen žádným relevantním podkladem, vyjma tvrzení, že vkládala na svůj bankovní účet finanční prostředky, které si podle soudu nemohla vydělat.

Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelčiných tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Bližší průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, netřeba s ohledem na učiněné zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvádí, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v jeho trestní větvi zaručuje každému, o jehož trestním obvinění se rozhoduje, právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který projedná jeho věc spravedlivě, veřejně, přiměřeně rychle, za respektování principu rovnosti účastníků řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v odvolání a dovolání ve snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany obecných soudů v očekávání, že Ústavní soud podrobí skutkové a právní závěry obecných soudů dalšímu instančnímu přezkumu.

V oblasti dokazování hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, či zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje, zasahuje pouze v případech, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má ústavně právní relevanci a odůvodňuje jeho zásah. Z jeho dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, že tak činí především v případech důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).

K pochybení, jenž by mělo ústavně právní relevanci, však v projednávané věci nedošlo. Krajský soud v Ostravě založil svá skutková zjištění na důkazech podrobně popsaných a vyhodnocených v odůvodnění svého rozsudku a na jejich základě dospěl ke skutkovým zjištěním, ze kterých vyvodil přiměřené právní závěry. Soud detailně popsal a interpretoval jednání stěžovatelky a skutkový závěr o výši škody učinil nejen z doznání obviněné, že z pokladny neoprávněně odebírala různé finanční částky v souhrnné výši přes 5,6 milionů Kč, ale i na základě výpovědí svědkyň Urbančíkové, Gříbkové, Novákové a Zákostelné a kontrolního šetření České spořitelny. Ústavní soud připomíná, že pokud obecný soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41).

Zásahu Ústavního soudu se lze dožadovat i tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; takové rozhodnutí svědčí o možné libovůli obecného soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, N 127/65 SbNU 645). V projednávané věci se Krajský soud v Ostravě podobného pochybení nedopustil. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, jakož i právními závěry na straně druhé, rozhodnutí má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti; jinými slovy vyjádřeno, jde o rozhodnutí respektující ústavněprávní požadavky kladené na soudní rozhodování. Pokud stěžovatelka kritizovala Krajský soud v Ostravě, že nezohlednil, že "dotace nejméně ve výši čtyř milionů Kč byla nalezena, takže nemohla být považována za zpronevěřené finanční prostředky", Ústavní soud konstatuje, že soud tuto skutečnost nezpochybnil - finanční prostředky v této výši byly skutečně nalezeny - stěžovatelka však opomněla zmínit, že další dotaci ve výši pěti milionů Kč nezaúčtovala a tyto finanční prostředky nalezeny nebyly.

Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že ani Vrchnímu soudu v Olomouci nelze vytknout svévoli při přezkumu rozsudku Krajského soudu v Ostravě v odvolacím řízení. Ústavní soud respektoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který přiměřeným způsobem reagoval na námitky stěžovatelky uplatněné v dovolání a vyložil, proč je nemohl věcně projednat.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru