Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 328/99Usnesení ÚS ze dne 15.11.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní ústavní principy/demokr... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
Hospodářská soutěž
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.328.99
Datum podání07.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 150

141/1961 Sb., § 78, § 79, § 105

283/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 328/99 ze dne 15. 11. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Q. P. V., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 3 To 40/99 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 T 239/98,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 7. 7. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 3 To 40/99 a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 T 239/98, jimiž byl pravomocně uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zákona a odsouzen podle § 150 odst. 1 tr. zákona a § 53 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákona k peněžitému trestu 14.000 Kč, příp. podle § 54 odst. 3 tr. zákona k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Stěžovatel navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí s odůvodněním, že mu hrozí zrušení živnostenského oprávnění a povolení k pobytu na území ČR, přičemž ani případný úspěch ve věci pro něj nebude mít praktický význam, neboť mu jeho poměry neumožní návrat do ČR.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla učiněna v řízení, které jako celek nebylo spravedlivé a, aniž by svá tvrzení odůvodnil podrobnější ústavněprávní argumentací, konstatoval, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 5 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 3 písm. c) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). V odůvodnění své stížnosti dále uvedl, že dne 26. 7. 1998 byla v jeho prodejním stánku provedena kontrola Českou obchodní inspekcí a současně i Policií ČR. Obě kontroly probíhaly současně, proto se nemohl dostatečně věnovat prohlídce konané Policií ČR. Takovým postupem mu bylo zcela znemožněno využití jeho procesních práv, navíc policisté při zákroku ignorovali skutečnost, že český jazyk ovládá nedostatečně a v celé události se neorientuje. Dále namítl, že údajné padělky si policisté ponechali u sebe a tudíž mu zboží odňali v rozporu s § 79 tr. ř., přičemž až po předvedení na policii byl podle § 78 tr. řádu formálně vyzván k vydání věcí. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že k prohlídce stánku došlo nezákonně a soudy obou stupňů měly na odňaté věci hledět jako na důkazy získané nezákonným donucením, které neměly být ve smyslu § 89 odst. 3 tr. řádu v řízení použity. Od předvedení na policii až po propuštění byl fakticky bezdůvodně omezen na svobodě, nicméně o tom ve spise není žádný záznam. Dále namítl, že odborná vyjádření k oprávněnosti užití ochranných známek podaná P., známkovou a advokátní kanceláří R., byla zpracována nikoliv touto kanceláří, ale zadána detektivní kanceláří O., kterou nelze považovat za příslušný orgán dle § 105 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel má pochybnosti o tom, zda pracovník uvedené kanceláře posuzované zboží skutečně viděl. O tom, zda stěžovatel měl vůbec reálnou možnost rozeznat zboží neoprávněně označené ochrannou známkou, nebylo provedeno žádné dokazování a proto v tomto směru nemohl uplatnit žádnou obhajobu. Soudy se nezabývaly otázkou, zda všeobecně známé skutečnosti týkající se předmětných ochranných známek může mít i stěžovatel pocházející z Vietnamu, žijící v České republice v uzavřené vietnamské komunitě.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odvolacím řízení neshledal takové procesní vady, které by spočívaly v omezení či porušení práv stěžovatele na obhajobu, které by ovlivnily věcnou správnost rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud se námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání náležitě zabýval a přihlížel přitom k vadám rozsudku spočívajícím ve vymezení rozsahu a míry zavinění stěžovatele a jejich konečném zúžení. V dalším odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Krajské státní zastupitelství v Brně, jako vedlejší účastník, k žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 2 T 239/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky, které stěžovatel již uplatnil v řízení před obecnými soudy, případně kterými se obecné soudy již zabývaly z jiných důvodů, přičemž v posledně uvedeném případě lze poukázat např. na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 3 To 525/98, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 9. 1998, č.j. 2 T 239/98-71, jímž byla podle § 314c, odst. 1 písm. c) tr. řádu věc vrácena státnímu zástupci k došetření (č.l. 71 vyžádaného spisu). Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda napadeným rozhodnutím předcházelo řízení, které jako celek lze označit za spravedlivé, odpovídající zásadám spravedlivého procesu zakotveným zejm. v čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy. V tomto směru však Ústavní soud ze shromážděných podkladů pro rozhodnutí nezjistil nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. K tvrzení stěžovatele, že při prohlídce stánku mu bylo zcela znemožněno využití jeho procesních práv a že nebyla brána v úvahu jeho nedostatečná znalost českého jazyka, Ústavní soud uvádí, že řízení je nutno posuzovat jako celek, přičemž z vyžádaného spisu je zřejmé, že procesní práva stěžovatele zakotvená v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. zejména právo na bezplatnou pomoc tlumočníka a na neprodlené seznámení s povahou a důvodem obvinění v jazyce, jemuž rozumí, byla zachována. Pokud ústavní stížnost směřuje proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud, v souladu se svojí ustálenou a obecně dostupnou judikaturou, konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a že neprovádí "hodnocení" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, s výjimkou těch případů, kdy zjistí, že takové hodnocení je současně i porušením ústavně zakotvených principů spravedlivého procesu. Takové porušení však Ústavní soud v daném případě nezjistil, jak je shora uvedeno.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. 11. 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru