Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3279/16 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.3279.16.1
Datum podání30.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3279/16 ze dne 15. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti TechCentrum ZTM s. r. o., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem Slušovice 520, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016 č. j. 30 Cdo 805/2016-135, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost se týká řízení o zaplacení částky 340 015 206 Kč s příslušenstvím; stěžovatelka má za to, že došlo k porušení čl. 7 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti zřetelně nespecifikovala, která rozhodnutí napadá a požaduje jejich zrušení. Ústavní soud ze zcela minimalisticky pojatého odůvodnění ústavní stížnosti dovodil, že navrhuje zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, když uvádí, že "Nejvyšší soud paušálně odmítl dovolání, čímž porušil právo na spravedlivý proces".

Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2015 č. j. 13 Co 369/2015-121 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 340 015 206 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení bylo zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody, která měla stěžovatelce vzniknout tím, že jí byly Policií České republiky dne 28. 7. 2009 v rámci trestního stíhání jiné osoby odňaty věci specifikované v napadeném usnesení. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vzhledem k absenci prokázaného nesprávného úředního postupu chybí odpovědností titul státu a nadto žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) vznesla důvodnou námitku promlčení. K námitce stěžovatelky, že soud prvního stupně měl vydat rozsudek pro zmeškání, odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že soud prvního stupně uznal omluvu žalované z jednání, nebyl splněn jeden ze základních předpokladů pro vydání tohoto rozsudku.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Z napadeného usnesení totiž vyplývá, že dovolací soud se námitkami stěžovatelky pečlivě zabýval. Objasnil, že neshledal, že by se odvolací soud při řešení otázky, zda omluva z jednání stačí jako důvod pro nevydání rozsudku pro zmeškání, či otázky počátku běhu promlčecí doby, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vysvětlil také, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda může být skutečnost, že nesprávný úřední postup trval delší dobu, důvodem pro závěr, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud se dostatečně podrobně a srozumitelně zabýval všemi námitkami stěžovatelky, jeho rozhodnutí tedy nelze považovat za "paušální odmítnutí dovolání".

Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání, nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Výlučně dovolacímu soudu přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mimo jiné i to, zda dovolatelka uplatnila relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14 či IV. ÚS 2076/16).

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti, neboť ústavní stížnost nelze považovat za prostředek umožňující stěžovatelce prosadit svůj názor na to, jak by soudy měly v její věci rozhodovat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru